Po dlouhé měsíce jsem pracoval do pozdní noci. Spím pak obyčejně těžkým spánkem, ráno se probouzím omámený, nevím, kdo jsem a jak se jmenuji a musím to teprve hledat v paměti, ponořené ještě ve snu, zatím co já již bdím. Tehdy v této chvíli hledání cesty k sobě, jako první přicházelo vědomí její existence, naplňovalo mě celého a jako kdyby vystupovalo z těla, rozsvětlovalo pokoj a každý předmět, na němž spočinuly oči. Zdálo se mi, že bych byl jedním z nejbohatších lidí na světě i kdybych ztratil všechny vzpomínky, celou minulost, a nepamatoval se na nic, kromě na ni. Večer jsme chodívali na vyhlídkové paluby, tam, kde jsem ji kdysi líbal pod hvězdami. Dívali jsme se do temnot, uvědomujíce si vzájemnou přítomnost, aniž jsme se sebelehčeji dotkli druh druha. Vysoko zářily shluky Plejád, mohutné perutě světel letících prostorem. Jednou přerušila Anna mlčení slovy:
„Můj milý — tam okolo těch sluncí krouží planety, obydlené živými bytostmi, viď?“
„Ano,“ odpověděl jsem, nevěda, kam směřují její myšlenky.
„Takových planet, obydlených živými, rozumem obdařenými bytostmi musí být v galaxii milióny — to je zcela jisté.“
„To je zcela jisté.“
„Pak tento černý prostor není mrtvý ani prázdný, jestliže jej milióny živých tvorů neustále pronikají svými pohledy.“
Jak mě překvapila její slova, tak prostá a tak přirozená!
Samozřejmě — uvažoval jsem — Anna má pravdu, a když se dívám na chladné ohně Jižního Kříže, můj pohled se snad potkává s pohledem neznámých bytostí, které, i když se od nás liší, i když vyrostly pod jiným sluncem, stejně jako my vidí hrůznou, věčnou krásu vesmíru.
Čtyři měsíce po katastrofě jsem obdržel starosvětsky vytištěný lístek se slovy:
„Skupina biofyziků na GEI klade si za čest zváti Vás na širší zasedání ve Velkém sála Ústavu, která se koná v osmnáct hodin místního času. Na programu:
1. Předběžná zpráva profesora Goobara.
2. Diskuse.
Předběžná zpráva se týká problému transgalaktických letů.“
Ještě nikdy se čas nevlekl tak nesnesitelně jako toho dne. Při práci v nemocnici jsem se neustále díval na hodinky. Rozhodl jsem se, že na schůzi přijdu v pět, ale octl jsem se v okolí Velkého sálu Ústavu biofyziky jakoby náhodou už ve čtyři, v přesvědčení, že tam nikdo nebude. Jaký byl můj úžas, když jsem už zdaleka uslyšel šum hlasů. V pět hodin dvacet minut byl už sál plný, že nebylo místečka volného. Ze svého místa, v horním rohu amfiteátru jsem viděl moře pohybujících se hlav, ve všech uličkách stáli namačkáni lidé, volná byla jen úzká prostora pod černými tabulemi. Byla zde celá posádka GEY; laboratoře a paluby se vyprázdnily, jen jediný člověk — astrogátor, který měl službu — nebyl přítomen, ale i on sledoval z Ústřední pilotní kabiny běh událostí na televizoru.
Úderem šesté vešel postranními dveřmi u katedry profesor Goobar. Vystoupil na pódium, dlouho přebíral kousky křídy geometricky poskládané pod tabulí, než si jeden z nich vybral, pak se obrátil, lehce se uklonil a začal hovořit.
Začal tím, že vypočetl řadu všeobecně známých fakt, zmínil se o míhání vědomí, když se lidé blíží mezné rychlosti, a o pokusech překročit tuto rychlost, které skončily smrtí experimentátorů. Na konci hutného úvodu řekclass="underline"
„Většina odborníků se domnívala, že cesty rychlostí přesahující 190 000 kilometrů za vteřinu se nikdy nedají uskutečnit, jen málokteří vyslovovali naději, že se podaří objevit prostředky chránící člověka před zhoubnými následky nadlimitní rychlosti. Protože všeobecně uznávaná teorie životních procesů vylučuje objev takových prostředků, domnívali se tito specialisté, že je tato teorie nesprávná a že bude vyvrácena. Pokud jde o mne, nikdy jsem nevycházel z předpokladů ani prvé, ani druhé skupiny kolegů. Ze stanoviska první skupiny ne, protože přijetí jejich předpokladů uznává veškeré bádání v této oblasti za předem odsouzené k nezdaru. Ze stanoviska druhé také ne, protože existující vědecké teorie budou nahrazeny novými ne proto, že jsou nesprávné, — toto údobí vědy už máme za sebou — ale proto, že nová teorie je vždy obecnější než předchozí a obsahuje ji v sobě jako jeden zvláštní případ. Tak jsem si vzal za úkol objevit takovou novou teorii životních procesů.“
Sálem proběhl lehký šum.
Goobar napsal na tabuli každému známou stavovou rovnici živé buňky a oklepávaje s prstů křídu, pokračovaclass="underline"
„Kolegové jsou překvapeni mým tvrzením, že může existovat teorie ještě obecnější než ta, kterou vyjadřuje napsaný vzorec. Skutečně, obsahuje všechny známé průběhy životních procesů v organismech zemských, od nejprostších, jako jsou bakterie, po nejvyšší, jímž je člověk. Lze tedy vymyslit teorii ještě obecnější?
Jedinou možnost jsem viděl v tomto pojetí: život na Zemi je pouze jistým zvláštním případem činného bytí existujícího v planetárních systémech vesmíru. Na jiných planetách mohou vegetovat organismy vzniklé jinak než na Zemi. U nás se život vždycky projevuje za přítomnosti existence bílkovinných sloučenin. Již dávno byla vyslovena domněnka, že mohou existovat struktury podobné bílkovině, utvořené na kostře atomů křemíku, tak zvané silikolipidy. Opíraje se o tuto domněnku, rozhodl jsem se hledat nejobecnější zákon, platný pro vznik forem života, jaké jen mohou vzniknout v miliónech a miliónech planetárních soustav kosmu. Možnost vytvořit takovou teorii na podkladě pokusů byla vyloučena, protože nemáme ani stín vědomosti o tom, jak mohou takové neznámé organismy vznikat; jedinou schůdnou cestou byla konstrukce hledané teorie, dedukce, která by se opírala o nejvšeobecnější zákony platné pro celý kosmos, to jest o zákony neživé hmoty. Jak známo, vzniklo nové odvětví matematiky, tak zvaná biotenzorika, která má matematicky obrážet průběhy života na zemských organismech; vzal jsem si tedy za úkol najít její matematické „příbuzné“, a mohu říci, že se to našemu kolektivu po mnohaleté práci podařilo.“
Opět se ozval šum podobný dutému vzdechu, který jako vlna proběhl shromážděním a ihned utichl.
Goobar napsal první vzorec, naklonil hlavu, chvíli si jej prohlížel, pak začal velmi rychle psát. Jedna rovnice vyplývala z druhé, v mrtvém tichu dutě skřípala křída, občas ťukl úlomek spadlý na podlahu. Tabule se pomalu pokrývala těžko čitelnými značkami. Souvislost dedukcí už jsem dávno ztratil a další postup jsem mohl sledovat jedině na chování vědců. Ti, kdož na počátku psali, odložili příruční přístroje. Nakloněni v křesle, sledovali každý objevující se článek, občas svraštili čelo, občas jejich obličeje ztuhly, pak se na nich objevil opět jakýsi neznatelný úsměv nebo ulehčení, jako když spatříme v davu známou tvář. Přitom napětí v celém sále neustále rostlo, ten či onen se chytil oběma rukama desky stolu, jako kdyby chtěl vstát a zapomněl na to v půli pohybu. Tembhara, sedící o řadu přede mnou, vlhčil si jazykem suché rty a jeho sousedka Čakandžanová, si tiskla oběma rukama spánky, jako kdyby se chtěla izolovat ode všeho, co nebylo tím roztahujícím se hadem rovnic, které se rozběhly konečně až k rámu tabule. Goobar neupadl ani na okamžik do rozpaků a psal dále po leštěném mahagonovém rámu. Když skončil první část, řekclass="underline"