„Teď změníme determinanty.“
Stiskl kontakt, mechanický zvedač vytáhl nahoru popsané tabule a spustil na jejich místo nové; vědec foukl na dlaň posypanou bílým prachem a psal dále. Najednou přestal, zase se podíval na vzorce, s hlavou na stranu jako pták, a pak řekl svým lehce chraptivým hlasem:
„A teď dosadíme všude homogenní formy a dostaneme…“
Napsal krátkou dvoučlennou rovnici a řekclass="underline"
„Jak vidíte, odvozený vzorec, vyjádřený v nejobecnější formě, dokazuje neodvratné zastavení životních procesů za meznou rychlostí. Jinými slovy — za touto rychlostí musí nastat smrt.“
Krátká ozvěna, jako zdušený povzdech jediné obrovské hrudi, zachvěla vzduchem. Goobar nevzrušen mluvil dáclass="underline"
„To je zcela jisté. Smrti není vyhnutí. Na tomto místě dedukce končí. Po dlouhou dobu jsem neviděl východiska; zdálo se mi, že dál žádná cesta nevede, ale není to pravda. Co se stane, uvažoval jsem, postavím-li problém na hlavu, zavrhnu-li způsob všeobecně vžitý, a budu vycházet nikoli ze strany života, ale právě — od strany smrti? Přijmeme-li jako daný — právě organismus zabitý velkou rychlostí, zabitý najednou, a uvedu ho do nižší rychlosti?“
Goobar se zase obrátil k tabuli, smazal několik znaků rukávem a zároveň psal a mluviclass="underline" „Dosaďme ještě jednou parametry pole… teď Garganova transformace… a máme…“
Napsaný vzorec obkreslil rámečkem. Ještě se křída v jeho prstech neodlepila od černé desky a už zazněl tlumený sborový křik. Podíval jsem se po sále. Mechaneuristé, biologové, matematici vyskočili ze svých míst a strnuli jako zasaženi bleskem úžasu; jedni nakloněni, jiní těžce opřeni o stolky, upírali zářící oči na tabuli. Goobar setřel s čela těžké kapky potu, obrátil se k amfiteátru jako kdyby nepozoroval, co se v něm dělo, pokračoval;
„Jak vidíte, smrt, která nastává, když překročíme meznou rychlost, není neodvratná… Když zrychlení roste pomalu, následuje postupné odumírání organismu, rozpadající se enzymatické skupiny začínají otravovat a ničit tkáně, nastává rozklad. Překročíme-li však meznou rychlost velmi rychle, jako kdyby celá molekulární struktura upadla do stavu klidu, a když pak stejně rychle sestoupíme na nižší rychlost, všechny tkáně začnou fungovat tak jako postrčené kyvadlo hodin, na nějakou dobu zastavených. Jaké zrychlení je nutno udělit organismu, aby překročil meznou rychlost a dostal se do pásma překonatelné smrti? Vzorec odpovídá: zrychlení dvěstěkrát větší než zemské — jinými slovy organismus bude vážit 200 x živá váha. Člověk tedy bude vážit patnáct tun. Takové zrychlení ho nezabije, bude-li působit pouze velmi krátký zlomek vteřiny a více nepotřebujeme. Tak je možné, obrazně řečeno, prorazit hráz mezné rychlosti. Jaké jsou další perspektivy? Představme si, že máme raketu s lidskou posádkou, která dosahuje podlimitní rychlosti a pak přejde jedním skokem na rychlost vyšší. Následuje téměř úplné zastavení všech životních funkcí. Můžeme pak říci, že cestující podlehli smrti, která však je přesto překonatelná, a to i po velmi dlouhé době, jestliže rakety stejně rychle přeskočí z rychlosti nadlimitní do podlimitní — lidé obživnou.
Je třeba zdůraznit, že stav takto způsobené překonatelné smrti, nebo, chceme-li raději, druh nejhlubší letargie, může trvat libovolně dlouho: stovky let, nebo tisíce let — protože v raketě pohybující se rychlostí řekněme 999/1000 světelné rychlosti, prakticky přestane plynout čas, protože ustanou životní procesy, eo ipso také stárnutí. A tak tedy raketa může podnikat výpravy do libovolně vzdálené části vesmíru. I kdyby měla cesta trvat sto tisíc let, k cíli doletí titíž lidé, kteří opustili Zemi, a ne jejich vzdálení potomci: tito lidé nepodlehnou ani stárnutí, ani jakýmkoli obtížím cesty; toto obrovské údobí nebude pro ně vůbec existovat, protože pro tu dobu nebudou při vědomí. Jak vidíte, otvírají se tady perspektivy nesrovnatelně širší, než kdybychom mohli cestovat živí, aniž se zpomalilo uplývání času, protože v takovém případě muselo by se cestování vždycky vměstnat do hranic života jednoho pokolení. Můžeme tedy říci, že je k nám příroda nesmírně laskavá…
Tento nový způsob cestování,“ pokračoval Goobar, „musí s sebou přinést i významné důsledky psychologicko-sociologické. Především je to vůbec první dostupný nám způsob libovolného brždění času a jeho zpomalování, a eo ipso také stárnutí našich těclass="underline" je to způsob, jehož pomocí člověk ve stavu překonatelné smrti může nějak přeskakovat celé věky a dožít se nejvzdálenější budoucnosti. Naskytuje se nesmírně mnoho problémů, zmíním se však jen o jednom.
Skupina lidí nastupujících výpravu do hlubin galaxie vrátí se na Zemi po několika stech letech, ba možná po tisíci letech. Tito lidé opouštějí Zemi nacházející se v určité vymezené etapě vývoje, zanechávají na Zemi své milé, přátele, jsou vychováni v konkrétní kulturní formaci, mají ustálené zvyky, záliby v oblasti umění, denního života, vědecké práce, atd. Vracejí se však do společnosti, která je jim úplně neznámá, neboť se neustále po celá staletí vyvíjela, zatím co oni se zastavili v té etapě, jaká byla v okamžiku, když opouštěli Zemi. Vznikají z toho velké nesnáze. Vracející se kolektiv lidí bude do značné míry vyobcován z pozemské společnosti; stanou-li se transgalaktické výpravy všeobecným úkazem — a k tomu podle mého názoru dojde — budou se každou chvíli vracet na Zemi rakety s lidmi ročníku 3100, 3200, 3500, 4000 atd.; vznikne tak nezvyklé sousedství různých pokolení a budou muset být vynalezeny nové formy vzájemného soužití, které urychlí splynutí oněch vracejících se kolektivů se společností.
Jsou to ovšem problémy velmi vzdálené budoucnosti a ona sama se s nimi bude muset vypořádat; zmínil jsem se o nich, protože myslím, že pro pokrok je charakteristický proces výskytu těžkostí v okamžiku, kdy se před námi otvírají nové oblasti života… To je vše, co jsem chtěl říci.“
Goobar odložil křídu.
„Máte nějaké dotazy?“ zeptal se, hledě do sálu. Snažil se marně setřít kapesníkem s prstů zatvrdlý křídový prach. Již ke konci přednášky vystoupilo několik desítek lidí před první sedadla. Nyní opouštěli všichni svá místa a sestupujíce uličkami dolů, tísnili se před tabulí, jako kdyby je přitahoval řetěz vzorců napsaných neúhledným rukopisem. Trehub, který šel kolem mne, hleděl před sebe nevidoucíma očima, pohnul rty, jako by chtěl něco říci, ale nevydal ani hlásku a zase se obrátil k tabuli.
Podíval jsem se na Goobara. Byl velmi unaven, opíral se oběma rukama o stůl. Hledal jsem na jeho tváři hrdost, triumf z nadlidského úspěchu, kterým před lidmi otevřel celý vesmír. Nic podobného v ní nebylo. Hleděl na lidi stojící bez pohybu, ještě stále mlčící a usmál se téměř nepozorovatelně — stejným úsměvem, který jsem zahlédl ve vzduchoprázdnu na jeho tváři obrácené do nekonečné hlubiny vesmíru.
Těžko zachytit náladu, jaká se nás zmocnila po Goobarově přednášce. Když se rozplynul první dojem, když podrobná zprava byla vyslána k Zemi proudem rádiových vln (měla k ní doletět přibližně za dva roky), zvlášť za tím účelem utvořená meziskupinová organizační rada začala rozdělovat mezi kolektivy badatelů programy nových prací, spojených s problémy transgalaktické plavby. Konstruktéři se pouštěli do výpočtů raket nového typu, schopných překonat překážku mezní rychlosti; mechaneuristé měli vypracovat nové typy automatů, nutných pro řízení rakety: práce bylo nad hlavu a bylo jasné, že se kolektivu GEY podaří zvládnout ztěží nepatrnou část úkolů. Goobar a ostatní biofyzikové rovněž neměli v úmyslu odpočívat na vavřínech, nýbrž hledali další důsledky teorie. Všechno se to dělo s jakousi, řekl bych, organizovanou vášnivostí, která lidi zachvátila; zároveň zavládl na raketě sváteční, jasný klid: tři hodiny přednášky daly nám tolik síly k vítězství nad kosmickou pustinou, že jsme si téměř přestali uvědomovat její ledové temno, dále se rozkládající okolo GEY. Večer příštího dne jsem se nemohl ubránit úsměvu, když jsem viděl na hvězdné palubě desítky přátel, procházejících se jako v prvých dnech cesty — ne, ještě nenuceněji; zastavovali se, ukazovali si vzdálené souhvězdí jako světla měst, které musí v budoucnosti navštívit.