Pozdě večer jsem zašel k Ter Haarovi, historik sezval přátele: Ametu, Zorina, Nilse, Tembharu, Rudelíka a mne na lahvičku vína, abychom v rodinném kruhu oslavili náš velký triumf.
Zdrželi jsme se u historika do pozdní noci. My, kteří jsme doposud mlčením přecházeli problémy galaktické kosmodromie, hovořili jsme teď o ní jako o dávno tušené samozřejmosti. V jisté chvíli, už hodně po půlnoci, řekl Ter Haar, který skoro po celou dobu nepromluviclass="underline" „Víte, že se GEA nedá přestavět na ‚nadlimitní raketu?“
„Samozřejmě,“ odpověděl mladý Rudelík, „síla motoru je příliš malá, kromě toho potřebuje úplně nové automaty.“
„Od cíle nás dělí ještě skoro tři roky,“ pokračoval historik, jako kdyby přeslechl tuto poznámku, „pak zahájíme průzkum planet Centaura, který potrvá snad dvě nebo i více let, pak osm let cesty domů — celkem sedmnáct let; nebudeme už nejmladší, až se octneme na Zemi. Příští výprava, ta „opravdová“ transgalaktická výprava neodstartuje nijak zvlášť brzy — mnoho času jistě uplyne ve zkouškách a pokusech…“
„A co na tom? Nechápu, proč to říkáš, profesore?“ zeptal se Rudelík podrážděně. Také my jsme pohlíželi nikoli bez údivu na historika, jenž pokračoval, aniž se dal zmást:
„Jistě, že nikdo z nás neodletí do prostoru galaxie… čili v našem životě se nic nezměnilo. Všechno zůstává při starém — Goobarův objev v nejmenší míře nebude mít vliv na naše osudy — ani teď, ani v budoucnosti, není-liž pravda?“
Po chvíli všeobecného ohromení vykřikl Rudelík:
„Co to říkáš? Jsi slepý, člověče, nevidíš-li to, co se děje na GEI?“
„Naopak, vidím, a právě proto bych rád poznal příčinu toho nadšení, protože, jak jsem už řekl, na naše vlastní osudy…“
„To se ti povedlo!“ dokončil rozzlobeně Rudelík. „Prý se nezmění nic na našem osudu, a já ti říkám, že se změnilo všechno. Profesore! Člověče! Což jsi s námi nebyl po ta čtyři léta, což jsi necítil ten strašlivý tlak vyčkávání, které přestože bylo potlačováno, stále zaplašováno, vracelo se znovu po každé pod novou maskou? A nebylo žádné naděje pro budoucnost — stačilo si představit, že k hvězdám o málo vzdálenějším, než je á-Centauri, poletí rakety třicet, čtyřicet let, že cesta bude věčným vězením, že mezihvězdný prostor bude pohlcovat rakety a vracet Zemi starce nebo děti neznající skutečné modré nebe, že za hranice takového Siria se nikdy nedostaneme — stačilo, když si člověk uvědomil toto a ruce mu klesaly… A teď víme, že cesty budou vypadat docela jinak, že postavíme hráz záplavě kosmické pustiny, že nejen nebude pohlcovat, ničit život tím, že ho změní v obludné čekání vlekoucí se po léta, ale že si ji lidé nebudou uvědomovat. To není všechno! Že člověk, cestující řekneme z Eurasie do Austrálie zestárne možná víc, než když bude cestovat se Země na mlhovinu v souhvězdí Honicích Psů, protože na Zemi zastavit čas neumíme, zatím co to bude na hvězdné raketě možné a dokonce nutné!“
„To všechno je velice krásné,“ trval tvrdošíjně na svém Ter Haar, „ale ty mluvíš pořád o těch budoucích výpravách. Budiž, ale co máš ty, který nežiješ na palubě toho transgalaktického ‚nadlimitního' letadla, nýbrž na ‚starosvětské GEI, co ty máš z tohoto objevu?“
Rudelík se po nás zoufale rozhlédl, několikrát pohnul rty, povzdechl, pokrčil rameny a neřekl nic.
Najednou se dal Ter Haar do smíchu. Smál se dlouho, samojediný; konečně mezi jedním a druhým záchvatem smíchu řekclass="underline" „Ne… ne… moment počkejte…“
Zavřel oči, otřel si z víček slzu a řekclass="underline"
„Musíte mi to odpustit. Neměl jsem v úmyslu bavit se na váš účet. Problém je skutečně závažný a zajímavý, totiž jak neobyčejně mnoho z toho, co tvoří nejbytostnější náplň našeho života, leží ve skutečnosti za jeho fyzickými hranicemi!“
„Ano,“ řekl Nils, „ale bude tomu tak vždycky? Budou lidé vždycky umírat?“
Zavládlo ticho, které přerušil Tembharův hlas.
„Představ si, Nilsi, předmět, skládající se ze tří rovných tyčí, jejichž konce jsou spolu spojeny. Jaký to bude obrazec?“
„Trojúhelník.“
„Správně. Trojúhelníkovitý obrazec vznikne, dojde-li k takovému spojení, ať chci nebo nechci. Kdyby mi někdo nařídil spojit tyto tři tyče a zároveň kategoricky přikázal, že obrazec, který vznikne, nesmí být trojúhelník, řeknu jako konstruktér, že je to neřešitelný úkol — stejně dnes jako za miliardu let. Tak, abych se vrátil k tvým slovům; je smrt nezbytná pro existenci života, nebo ne?“
„Jak může být nezbytná? Smrt je přece popřením života.“
„Smrt jednotlivce ano, ale nikoli druhu. Kdybych chtěl uzavřít do jediného slova odpověď na otázku, co je motorem biologického vývoje, odpověděl bych: proměnlivost. Kdyby jí nebylo, vegetovala by prvotní plazma vzniklá v hlubinách archeozoického oceánu do dnešního dne ve stejné formě a nevydala by ze sebe nepředstavitelné množství forem rostlinných i živočišných, z něhož se vyvinul člověk. A teď: proč je možná proměnlivost? Proto, že jedny formy ustupují Jiným, že přichází na svět potomstvo, a v tomto procesu probíhají z pokolení na pokolení těžko postižitelné, malé, ale v miliónech se sčítající změny, které dávají vzniknout novým druhům a typům. A toto zanikání rodičovských forem ve prospěch forem potomstva, toto ustupování jedněch pokolení druhým, přeloženo do našeho normálního jazyka, má jméno smrt. Bez smrti nebylo by proměnlivosti.
Bez proměnlivosti nebylo by vývoje. Bez vývoje by nebylo člověka. To je odpověď na tvou otázku.“
„Dokázals',“ řekl po delší chvíli Nils, „že u základů — abych tak řekl, konstrukčních předpokladů — vývoje leží smrtelnost jeho výtvorů, s tím souhlasím. Ale nedokáže-li vývoj dát vzniknout nesmrtelnosti, nepodaří se to člověku?“
Tembhara mlčel.
„I kdyby…“ ozval se hlas z pozadí pokoje, „i kdyby…“
Ohlédli jsme se tam. To mluvil Ameta.
„Co je to smrt? Příšerné memento pomíjejícnosti? Obraz toho zahanbujícího prachu, v nějž se změníme? Vědomí, že vítězíme nad vrstvou hmoty tím, když podstupujeme boj se zemí, nebem a hvězdami jen proto, abychom se do ní vrátili? Ano. A ještě vědomí toho, že spalování bílkovin v našich tělech, z něhož pramení hudba i rozkoš, přechází v hnilobný proces rozkladu. Ano. Ale to je zároveň zdroj nesmírně cenné hodnoty každého okamžiku, každého dechu, příkaz vydat ze sebe své nejlepší síly pro to, abychom následujícím generacím dovedli odevzdat a vykonat pro ně co nejvíce, připomínka neodvratné zodpovědnosti za každý čin, protože nic z toho, co učiníme, není možno odvrátit ani zapomenout v čase tak krátkém jako je lidský život. A skrze to všechno učí nás smrt milovat život a hlavně ostatní lidi, stejně smrtelné, stejně plné odvahy a bázně, stejně vzpínající touhami za hranice fyzického bytí a budující s láskou budoucnost, kterou jim nebude dopřáno spatřit. Kdyby člověk dosáhl nesmrtelnosti, musel by obětovat nejdrahocennější věc — paměť — jak jinak by mohl obsáhnout to ohromné moře vzpomínek, jemuž se říká nekonečno?