WELCOME BOYS IN THE AMERICAN UNIVERSE!
Grotrian strčil do dveří a zkameněl na prahu, zahrazuje nám další cestu. Přes rameno jsem nahlédl dovnitř. Dva snopy světla z našich svítilen osvětlily vysokou místnost, z obou stran zastavěnou lešením, které jsem považoval za klece — ve skutečnosti to však byly kóje, umístěné nad sebou. Přímo u Grotrianových nohou obutých do stříbrného kovu leželo něco zkrouceného jako polovysypaný pytel z nazelenalého stanového plátna. Avšak tento pytel se na jedné straně rozděloval a část bližší astrogátorovi končila kulovitým zbytněním. Zachvěl jsem se.
Byl to člověk.
Ležel naznak se skrčenýma nohama, ruce přimáčknuty tělem. Na hlavě měl koženou helmu. Byl mrtev už věky. Měli jsme předpokládat, že něco takového objevíme. Že by to tak ohromilo Grotriana? Astrogátor upíral zrak, nikoli na ležícího, ale na protější stěnu. Dívala se odtamtud nahá žena. Sedíc nohu přes nohu na hřbetě obrovské želvy, dotýkala se květem, který držela v ruce, nahého prsu a usmívala se. Na nohou měla podivné střevíčky s podpatky ve tvaru ostrého zobáku. Nehty byly červené jako krev. Červené byly také rty, roztažené v úsměvu, který odhaloval nápadně bílé zuby. V tomto úsměvu bylo něco nevýslovně odpuzujícího.
Otočil jsem hlavu. Hned za mnou stál Ter Haar. Jeho tvář za sklem přilby byla přísná a bledá.
„Co to znamená?“ zeptal jsem se, snižuje bezděčně hlas.
Nikdo neodpověděl.
Grotrian překročil mrtvého a vstoupil dovnitř. Šli jsme za ním úzkou uličkou mezi lůžky podobným klecím. Astrogátor se marně pokoušel otevřít další dveře. Zavolal mechanoautomat, který krátkým rozmachem udeřil do jejich středu. Dveře povolily.
Obraz nahé ženy připíchnutý na stěně se po nárazu svezl a spadl, jak ve vzduchoprázdnu padají i nejlehčí předměty: jako kámen. Mračna prachu vířícího mezi mnou a opancéřovanými zády nejbližšího druha houstla, čím hlouběji jsme vnikali do místností bez oken. Světlo našich lamp se při chůzi pravidelně pohupovalo: kam dopadlo, objevovali se mrtví a nad jejich těly, plochými, hnědými jako vyschlé můry, se dívaly se zdí nahé ženy. Tep ve spáncích bušil jako chod strašidelných hodin a hrdlo se svíralo.
Měl jsem jednou sen, že po dlouhé pouti tmavou, pustou krajinou jsem potkal člověka, který ke mně přistoupil a srdečně mi podal ruku. Když jsem se zblízka díval do jeho usměvavé vlídné tváře, udělal jsem náhle strašlivý objev: Nebyl to člověk. V uměle navlečené kůži se skrývala nějaká bytost, která jí zevnitř pohybovala. Roztahovala ústa do přátelského úsměvu a přitom mě pozorovala skulinami mezi víčky chladným, tupým a zároveň triumfálním pohledem. Stejně i teď, když jsem šel mračny prachu, v nějž se změnil vzduch zmrzlý ve vzduchoprázdnu, octl jsem se ve sféře podobného strašidelného úkazu.
Většina předmětů, které světla reflektorů vysvobozovala ze tmy, byla mi neznáma. V jejich zmatené směsi, ve shluku nábytku, v zařízení, ležely, klečely, seděly mumie, zabalené do svinutých plachet a pokrývek, po dvou, po třech, s rukama křečovitě propletenýma, s tvářemi přitisknutými k podlaze, zvrácenými dozadu, s očima proměněnýma v kousky ledu, s kostěným leskem zubů. Všechny poprášeny bílým prachem bez nejmenšího zbytku lidského výrazy — a přece to byly pozůstatky lidí; k takovým katastrofám před věky docházelo, to jsem dovedl pochopit. Ale ty obrazy na stěnách? Ty nahé ženy se štíhlými, bílými prsty zakončenými nehty tvaru špičatých kapek, upřeně po nás šilhající koutky přimhouřených očí, v pózách, které lhaly vše, co je bezbranným tajemstvím a mlčením nahoty — to byli také lidé?
V dutém tichu jsme procházeli jednu kajutu za druhou, prošli jsme kuchyňskými místnostmi, kde se na bílých kachlících povalovaly hromady plechovek a holých kostí a z lesklých kohoutků visely ledové rampouchy. Další oddíl chodby: také zde se po podlaze plazily kruhy rudého světla z iluminátorů. Další dveře. Když jsem překračoval práh, uviděl jsem, že z druhé strany vstupuje osm vysokých stříbrných postav: byly to naše odrazy v zrcadle, které pokrývalo celou stěnu. V pokoji byl chaos. Mezi rozházenými třínohými stoličkami, potaženými červenou kůží, na zmrzlých krystalech barevných nápojů a střepech lahví ležely mumie. Nejbližší měla hlavu opřenou o soudek, z něhož vytekla tekutina proměněná v zelenavý led. Jednou rukou si zacláněla tvář, v druhé tiskla krátkou, na modro kalenou trubici. V ploše zrcadla se černalo mnoho dírek, z nichž se paprskovitě rozbíhaly trhlinky. Ve stropě byly otevřené padací dveře. Vedl k nim žebřík. Z jeho nejnižšího příčle visela dolů dvě těla, zlomená téměř vejpůl. Pohlédl jsem za sebe. Stěnu zakrýval velký obraz. Na modrém pozadí se vznášela mezi pěnovitými bílými mraky růžová těla žen.
„Co je to?“ zeptal jsem se, nepoznávaje vlastní hlas.
„To jsou Atlantiďané,“ odpověděl Ter Haar, a jako kdyby tato slova vysvětlovala vše, prošel okolo mne, odstrčil těla visící z žebříku a začal se šplhat nahoru. Mumie lehly na bok. Měly hlavy omotány pruhy z roztrhaných pokrývek.
Něčí slitovná ruka je přikryla plachtou z tuhého plátna. Vylezli jsme nahoru a zapadli do tmy úzké šachty, která vedla do ústřední komory. Museli jsme se zde pohybovat pomocí tenkých kovových lanek, upevněných ke stěnám. Odstředivá síla, která vytváří na obvodu umělou gravitaci, čím dál tím víc slábla. Chodbu uzavíraly neobyčejně masivní pancéřové dveře. Když jsme odstranili vrzavou vrstvičku jinovatky, objevil se červený nápis:
ATOMIC POWER SECTION — RADIATION DANGER
Dláta a probijáky byly by zde musely dlouho pracovat. Grotrian zavolal automat, vyzbrojený hořákem na atomový plamen. Modravý hrot se zakousl do desky, která nám bránila ve vstupu. Ocel zrudla, ve vzduchoprázdnu zakroužily šupinky zuhelnatělého nátěru, čára řezu se mírně prohýbala; konečně byl pancéř po celé délce rozřezán, dva automaty se do něho napřed opřely, pak si jej přitáhly k sobě a velký plát ocele se pomalu naklonil a byl vylomen.
První vešel dovnitř Grotrian. Bylo tam tma; paprsky reflektorů bloudily po jakýchsi koutech a výklencích: orientaci ztěžoval beztížný stav. Magnetické podrážky umožňovaly chůzi, ale docela gravitaci nahradit nemohly. Ve vzduchoprázdnem prostoru se vznášely a líně mezi námi proplouvaly jakési velké nádoby, podobné břichatým rybám; hned ta, hned ona odrážela svým leštěným povrchem záblesk světla, který na ni dopadl. Teprve až mechanoautomaty stáhly dolů tato poletující tělesa, prozatímně je upevnily a rozsvítily velký reflektor, uviděl jsem, že stojím v kopulovitě zaklenuté místnosti. Se stropu viselo rameno jeřábu, které svíralo asi čtyři metry dlouhou raketu s nemotornými křidélky. Když reflektor v hlavici automatu opsal celý kruh, zpozoroval jsem, že v temných výklencích stojí hruškovité nádoby; bylo jich více než třicet. Z každého výklenku vybíhaly úzké drážky, které končily u točnice pod jeřábem. Grotrian řekl Ter Haarovi:
„Bomby, viďte?“