UNITED STATES INTERSTELLAR FORCE
naposledy projela před našimi zraky. Rakety zaměřily špičky ke GEI, zrychlily let, a tak jsme se brzy octli na palubě.
Četní diváci shromáždění na letišti přešli na hvězdnou palubu, aby odtamtud pozorovali zničení umělé družice. Také my jsme vyjeli nahoru. Po desíti minutách mechanoautomaty oznámily, že připravily rádiový odpalovací přístroj, načež pro ně byla poslána raketa. Když se vrátily na GEU, ozval se v reproduktorech Ter Akonjanův klidný hlas:
„Pozor… minus čtyři minuty… minus tři minuty… minus jedna a půl minuty… minus čtyřicet vteřin… minus pět vteřin…“
Srdce se rozbušila prudčeji. Mlčky jsme se dívali do temnot, kde se třpytila jako bledý prstýnek družice Atlantiďanů.
„Pozor… nula…“ ozval se hlas prvého astrogátora. Tmu roztrhl rozvětvený záblesk. Oslňující koule čím dál bledší a bledší se nadmula a zhášela hvězdy. Před očima ještě tančily světelné kruhy a ve vzdálenosti šesti set kilometrů od GEY se rozplýval špinavě bílý mrak dýmu.
Domníval jsem se, že je to konec toho prazvláštního setkání, ale večer mě pozval Grotrian do svého bytu. Zastal jsem tam všechny, kdo byli na umělé družici.
Po návratu na GEU jsme svlékli skafandry ve speciální komoře, kde potom byly podrobeny velmi zevrubnému bakteriologickému zkoumání. Grotrian nás ujistil, že analýza prokázala sterilnost skafandrů.
Když skončil, chvíli se na nás díval, jako kdyby byl na rozpacích, má-li mluvit dále.
„Rád bych vám sdělil jeden zvláštní fakt,“ řekl konečně.
„Jak si snad vzpomínáte, jen já jsem se dotkl atomové bomby, té jediné, kterou jsme rentgenovali. Jak prokázal mikrochemický rozbor, zůstala na pravé rukavici mého skafandru velmi nepatrná stopa astronia…“
Když viděl, že nechápeme nesmírný dosah jeho slov, dodal Grotrian tišeji:
„Mou pozornost upoutala skutečnost, že se na stínítku přistaveném k bombě objevil velice slabý stín její konstrukce ještě dříve, než automat zapnul Roentgenovu lampu. Tento slabý stín nemohlo vrhnout vlastní záření uranu 235, který byl v bombě, protože ten nevysílá paprsky dostatečně tvrdé, aby pronikly ocelovým pancéřem; napadla mě myšlenka, že byla bomba ještě předtím posypána nějakým prvkem, který vyzařuje paprsky gamma. Proto jsem setřel rukavicí trochu prachu z jejího povrchu. Analýza zjistila stopy astronia… Je nesporné, že umělá družice vznikla ve dvacátém století, ale v této době lidé neznali astronium a neuměli je synteticky vyrábět. Jinými slovy: Atlantiďané je nemohli mít na palubě svého letadla. I kdyby tomu skutečně tak nebylo, astronium, jehož životnost se měří na desítky let, rozpadla by se za jedenáct věků, kdy družice bloudila, a nedalo by se zjistit. Také v mezihvězdném prostoru se astronium nevyskytuje; jeho prášek se musel na plášti bomby usadit ne příliš dávno, rozhodně ne později než před šedesáti lety, pak tedy…“
Se zatajeným dechem jsme upírali oči na astrogátora, který si přetřel rukou čelo a pokračoval ještě opatrněji:
„Otvírá se před námi pole dohadů, které si zatím nemůžeme ověřit, a jen velmi těžko je můžeme zpřesnit, ale nejprostší úvaha postupuje asi takto: na otázku, proč byl povrch bomby poprášen astroniem, známe jen jednu odpověď. Astronium, které vyzařuje tvrdé paprsky gamma, můžeš úspěchem nahradit Roentgenovy paprsky. Na druhou otázku, kde se vzalo astronium na palubě družice Atlantiďanů, nabízí se na domněnky odpověď, že je tam daly bytosti, které chtěly poznat vnitřní konstrukci atomových bomb… Protože živí lidé doposud nikdy nezabloudili do těchto končin galaxie — bytosti, které to učinily, nebyly lidmi…“
„Tak někdo už tam byl před námi!“ vyhrkl Ameta, vzrušený neméně než my všichni.
„Není to jisté, ale dosti pravděpodobné,“ odpověděl Grotrian, „abychom vysvětlili jinak skutečnosti, s nimiž jsem vás seznámil, museli bychom hledat vysvětlení ve zvláštní, dokonce mimořádně zvláštní shodě okolností.“
„Ale vždyť podlahy a stěny družice pokrývala jinovatka, v níž zanechával stopy každý náš krok,“ řekl jsem, „jak to, že tyto bytosti po sobě nezanechávaly ani nejmenší stopu? Kromě toho nebylo tam ničím hnuto, jak se domnívám, a není samozřejmé, že by takové bytosti chtěly pořádně prozkoumat mumie i konstrukci letadla?“
„Přemýšlel jsem o tom,“ namítl Grotrian, „ale prováděly-li tyto bytosti zkoumání, a stopy astronia zřejmě nasvědčují, že to udělaly, nemusely zanechat stopu…“
Na zlomek vteřiny se mi vynořil před očima obraz podivných tvorů, kteří nepodléhají gravitaci a nedotýkají se ani podlahy ani stěn a vznášeli se kdysi týmiž prostorami družice, jimiž jsme nedávno prošli my; zachvěl jsem se, avšak astrogátor vysvětloval dále:
„Pokud jde o nedotčený povrch jinovatky, musíme si ujasnit, že satelit kroužil kolem Proximy po neobyčejně protáhlé dráze a opisoval elipsu, podobnou dráze komety. Když se na své pouti blížil k Trpaslíkovi — a v periheliu se k němu přiblížil na čtyřicet miliónů kilometrů, jak vykazuje výpočet parametrů jeho pohybu — začínal se ohřívat a pak se vypařoval zkapalnělý kyslík v nádržích a unikal špatně utěsněnými závěry. Právě tak vznikl onen podivný, jakoby plynný ocas komety, jemuž vděčíme za to, že jsme existenci družice vůbec objevili. Ale když se od Proximy vzdalovala a odlétala do tmy, unikající plyn ztuhl a usadil se na všech plochách jako jinovatka. A tak případné stopy návštěvy mohly být zastřeny novými vrstvami jinovatky při pozdějších obězích kolem Proximy. Vzali jsme si vzorek tohoto jíní a rozbor zjistil, že skutečně tálo po každé, když se přiblížil k slunci, a v apheliu se objevovalo jako nově zmrzlá vrstva. Opakovalo se to v pravidelných odstupech, které odpovídaly jednomu oběhu, jehož čas se rovná zhruba dvanácti letům pozemským. Kromě toho mohly bytosti vniknout do atomové komory přímo otevřenými dveřmi pumovnice; zdá se to dokonce pravděpodobné, protože vnitřní pancéřové dveře nebyly poškozeny. Nemůžeme bezpečně říci, zda příklop šachty odsunuly lidské ruce nebo ne…“
„Jak by v takovém případě mohly vědět, kam se obrátit a proč by měly, aniž vstoupily dovnitř, narazit rovnou na atomovou komoru?“ zeptal jsem se.
„Snad napřed prosvítily celé letadlo zvenčí,“ namítl Grotrian. „Abych řekl pravdu, dávám přednost tomu, nepouštět se do dalších dohadů, protože budou stále labilnější a budou se opírat o stále méně fakt. Zdá se mi dosti pravděpodobné, že na tom letadle byly před námi nějaké živé bytosti, a to na vysokém stupni civilizace, které mají k dispozici techniku radioaktivních látek, jak o tom svědčí stopy astronia…“
„A odkud by mohly pocházet tyto bytosti?“ řekl Ter Haar. „Máš snad nějakou hypotézu v tomto směru?“
„Nic nevím; nejpravděpodobnější se ovšem zdá, že přišly z nejbližšího hvězdného okolí, tedy z planet Proximy — ale ty jsou, jak se zdá, neobydlené — nebo ze soustavy Centaura, ale nic určitého se na tuto otázku odpovědět nedá.“
„Astrogátoři vědí o všem?“ zeptal jsem se.
„Ovšem.“
„Kdoví, zda jsme se zbytečně neukvapili, když jsme tu družici zničili…“ poznamenal Ter Haar. „Byli bychom ji nyní mohli podrobněji prozkoumat…“
„Pochybuji, že by výzkum přinesl mnoho nového, ale to je vedlejší, protože nemá smysl mluvit o věcech neodčinitelných. To je vše, co jsem vám chtěl říci. Druhům to oznámíme o něco později, až začneme provádět průzkum planet; teď, jak víte, budeme se přibližovat k Šarlatovému trpaslíku až na vzdálenost co možná nejmenší, a to je spojeno s určitým, i když ne velkým rizikem.“