Skutečně, GEA zvětšovala rychlost, letíc k Proximě, ne však přímočaře, nýbrž vhodně propočtenou kosmodromou.
Šarlatový trpaslík dráždí astronomy již odedávna. Tato slabá hvězda, značně menší než Slunce, s teplotou sotva 3000 stupňů, se vždycky po nějaké době mohutně rozzáří a zmnohonásobí své světlo. Astrofyzikové tento úkaz pokládají za projev kolísání vnitřních atomových přeměn. Profesor Trehub se jednou vyjádřil, že snad ty světelné rozbřesky jsou výsledkem „pokusných prací bytostí, které obývají blízkou planetu a jsou zřejmě nespokojeny s nízkou teplotou svého slunce, a pokoušejí se ji zvýšit tím, že prohrabávají pohrabáčem oheň, který je ohřívá.“ Byl to ovšem žert.
Po jedenáct dnů letu nachový kotouč rostl víc a víc. Již osmého dne dosáhl zdánlivé velikosti Slunce, jak je vidíme ze Země, desátého dne bylo nutno zapnout uvnitř rakety héliové chladiče, protože se raketa začínala zahřívat.
Na hvězdných palubách se objevovalo čím dál víc lidí, aby pozorovali Šarlatového trpaslíka přes tmavá skla; zatím jsme nezjistili, že by se znovu rozhořel. Ve hvězdné síni ležela rovnoměrná purpurová záře, den ode dne jasnější.
Já sám jsem se o tento let málo zajímal, tak mnoho látky k přemýšlení mi poskytla Grotrianova slova; uvažoval jsem o nich dlouho a bezvýsledně, nakonec jednou večer jsem si dodal odvahy a zašel si k Trehubovi. Chtěl jsem se dovědět, jaký on má názor. Astrofyzik mě trpělivě vyslechl (rozhovor se konal v malé observatoři, kde nejednou vysedal až do půlnoci); konečně povídá:
„Můj milý kolego, vidím jako na dlani, proč jsi přišel právě za mnou. Za tvou návštěvu vděčím své slávě nejsmělejšího ze smělců, aspoň pokud jde o tvoření hypotéz; musím se ti však přiznat, odkud pramení tato moje sláva. Myslím, že ve vědě jsou nutné polemiky, aby se urychlil vývoj a byly vyjasněny pojmy. Již mnohokrát se mi podařilo nemít pravdu ve vědeckých sporech, ale téměř po každé, ať vědomě či nevědomě, museli mí protivníci v diskusi vysvětlit a vybrousit podrobnosti názorů, které zastávali; a tak se jejich teorie zkonsolidovaly, zjednodušily, a tím zdokonalily. Neznamená to ovšem, že se snažím být v opozici stůj co stůj, ale jsem v ní často i za vysokou cenu, to znamená i za cenu velkého rizika, zaznamenám-li něco, pak jen proto, že se tohoto rizika nebojím. Bojím se však, že hypotézu, s níž ke mně přicházíš, není možno dál beztrestně rozvíjet. Jaké jsou skutečnosti? Pootevřený příklop pumovnice, několik mikrogramů astronia na jedné z atomových bomb, to je vlastně všechno, a ty by ses chtěl nejen dovědět, jak vypadají bytosti, které patrně družici navštívily, ale chceš ještě ode mne slyšet něco o jejich psychologii; myslím tedy, že se musíš obrátit na profesora Entreula, protože tady je třeba vybásnit další hvězdnou pohádku a v tom je on odborníkem a potře na hlavu všechny baječe…“
Odešel jsem z laboratoře o málo moudřejší, než jsem do ní vstoupil. Problém jsem chtěj nechtěj odsunul, ale nepodařilo se mi docela se ho zbavit; záhadné bytosti mě pronásledovaly ve snu, hned jako slizovité mraky, podobné trojúhelníkovitým plachtám, hned jako chobotnice v kovovém krunýři. Ameta poznamenal, že má fantazie tvoří pouze slepeniny známých obrazů a že to ani jinak být nemůže: něco, co neznáme ze skutečnosti, nemůžeme si nikdy představit ani v celku, ani v podrobnostech.
Když jsme se po třech týdnech přiblížili k Proximě, vyplňoval její kotouč desetinu nebe. Chladicí přístroje GEY pracovaly naplno, aby udržely v raketě normální teplotu. Astrofyzikové už téměř vůbec neopouštěli své observatoře.
Když jsem osmnáctého dne ráno vystoupil na palubu, pocítil jsem nehybný tlak horka, které sálalo skrze stěny. Kotouč Šarlatového trpaslíka se zdánlivě nepohyboval; přebíhaly po něm tmavší skvrny, obklopené věncem plamenných jazyků. Přes to, že chladicí zařízení pracovalo velkou silou, stoupala teplota na raketě o pětinu stupně za hodinu a v poledne již dosáhla 32 °Celsia. Na hvězdné palubě člověk těžko vydržel déle než několik minut a chladný vítr, vháněný do galerie ventilátory, marně bojoval s vedrem.
Kotouč Trpaslíka, ba spíš vlastně šikmá, nesmírná plocha ohně se rozkládala na všechny strany až po hvězdný horizont. Ať již to byl následek optického klamu, nebo skutečný rozptyl jeho paprsků v prachu vzduchoprázdna, obloha nad GEOU dostávala barvu sedlé krve. Z šarlatově rudé tmy nebe se těžko klubaly nejsilnější hvězdy. Na palubu stále přicházeli zvědavci, ale brzy ji opouštěli, zaliti potem, udýchaní, s lesknoucíma se očima, jako kdyby v nich ještě nesli odraz plamenů, do nichž zírali. Chvílemi vypadalo rudé slunce jako nějaký trychtýř obrovských rozměrů s ohrnutými okraji; z jeho dna se zvedaly protuberance, některé tak pomalu, že bylo možno sledovat pouhým okem změny jejich tvarů, jiné pohyby prudce rozpínavými, jako kdyby z chromosféry vyskakovali nějací ohniví ještěři. Zaoblený horizont se odrážel od tmavšího nebe rozevlátými plamínky. Otáčení Trpaslíka se oku jevilo jako majestátní pohyb temněji granulovaných skvrn mezi oslnivými pláněmi žáru.
Toho dne dosáhla teplota dokonce i ve vnitřních místnostech 40°. Večer se v ambulatoriu hlásil mladý Kanopos, druhý asistent astrogátora Pendergasta. Stěžoval si na silnou bolest hlavy, píchání ve svalstvu zad a celkovou slabost. Tep měl podivně zpomalený. Předepsal jsem mu povzbuzující léky; pak jsem sdělil Yrjólovi, že podle mého názoru vyvolalo Kanoposovu nemoc nadměrné zvýšení teploty v raketě. Umístil jsem ho v nemocnici v separaci, která byla zvlášť dobře chlazena, takže se tam udržovala teplota na 25°, zatím co na palubách přes noc vystoupila na 44°.
Příštího dne mě Kanoposův stav vážně znepokojil. Horečka stoupla, slezina byla zvětšená, subjektivně se cítil velmi špatně, krevní obraz ukázal úbytek leukocytů. Kolem poledne pacient začal blouznit.
Léky, jichž jsem používal, nepřinášely žádné zlepšení. Pozval jsem na konzultaci Schreye a Annu. Obraz nemoci nám byl nepochopitelný. Když bylo po konziliu, zajel jsem znovu za Yrjólou. Tentokrát jsem se kategoricky domáhal přerušení letu k slunečnímu kotouči. Astrofyzikové to přijali s velkou nelibostí, protože podle plánu měli jsme se k Proximě přibližovat, dokud teplota na raketě nedosáhne 56°, a dosáhla teprve 47°. Přesto jsem trval na svém. Trehub mě upozornil, že kromě Kanoposa se ještě nikdo neroznemohl, a ptal se, jsem-li si úplně jist, že jeho nemoc souvisí se zvýšením teploty v raketě. Třebas jsem si tím jist nebyl, trval jsem na své žádosti a astrogátoři rozhodli, že jí vyhoví.
Ve tři odpoledne zpomalila GEA svůj let, udělala velkým obloukem zatáčku a začala se vzdalovat od slunce každou vteřinou o padesát kilometrů. Nemocnému zatím bylo stále hůř. Seděl jsem u něho do půlnoci; blouznil, horečka stoupla na čtyřicítku, a srdce začínalo slábnout, jako by bylo zasaženo tajemným jedem. Protože jsem byl vzhůru i minulou noc, byl jsem tak unaven, že jsem jen s největší námahou přemáhal ospalost; ve dvě v noci mě vystřídala Anna. Šel jsem domů s úmyslem, že se několik hodin prospím, ale již ve čtyři hodiny zvonil telefon.
Vytržen ze spánku, jako opilý, uslyšel jsem prvá Annina slova: „Náhlá srdeční slabost, stav kritický!“ Vyskočil jsem z lůžka, hodil na sebe plášť a běžel do nemocnice.
Nemocný byl v bezvědomí. Dech se svištivě dral z okoralých rtů; celým jeho tělem zmítal suchý, prudký kašel; ručička pulsoměru překročila sto třicet. Zapnuli jsme kyslíkový přístroj, dal jsem injekci pro povzbuzení oběhu a uvažoval jsem dokonce, nemáme-li použít umělého srdce, avšak všeobecné příznaky otravy byly vážným momentem, který proti tomu mluvil. Vzbudil jsem Schreye, který se v několika minutách objevil. Všichni tři společně jsme se pokoušeli znovu zjistit příčinu záhadného onemocnění. Bylo již úplně jasné, že nemá nic společného s úžehem. Znovu jsme dělali bakteriologickou analýzu krve. (Na GEI vůbec žádné bakterie nebyly; počítali jsme však stále s možností zavlečení choroboplodných zárodků z umělé družice Atlantiďanů.) Byla však negativní.