Když jsme udělali vše, co bylo v dané situaci možné, vyšel jsem si na chvilku na prázdnou hvězdnou palubu — bylo již bezmála pět ráno. Bylo slyšet dutý, monotónní zvuk chladicích zařízení, která pracovala na plné obrátky. Šel jsem zamyšlen a ani jsem si neuvědomoval, jaké panoráma se otvíralo za okny; najednou mě oslnilo světlo bijící přímo do očí. Zastavil jsem se.
V prvním okamžiku jsem viděl pouze hořící červeň, nikoli to nehybné, těžké světlo rozžhavené oceli, nýbrž chvějivý, napůl tekutý oceán chromosféry. Když jsem se rozhlédl, začal jsem rozeznávat podrobnosti. Zdánlivě jednolitá stěna plamenů, která zastírala tři čtvrtiny oblohy, vypadala, jako by žila. Svíjely se tam jakési purpurové lesy, přes schumlané houštiny vystřelovaly protuberance, rozvětvovaly se, ztrojnásobovaly, množily, rozdýmaly do jakýchsi ohnivých, krvavě svítících maškar, do jakýchsi groteskních tlam, utvořených z přežvykujících čelistí; několik okamžiků tak zůstaly, nakláněly se a rozprchávaly a na jejich místě vybuchovaly nové, měnící se, jako by neviditelnou vichřicí rozbíjené granulace. Občas předcházel výbuchu protuberance úkaz dvou prchavých, dvěma opačnými směry se točících vírů ohně tmavšího než jeho okolí; jinde se zase plamenná plocha nejprve propadala do víru, pak začínala prudce narůstat a vytrhovala ze sebe obludnou rychlostí vyletující blesky; čím výše letěly, tím více slábly, matněly, rozplývaly se, až se jejich záře oslňující zrak změnila v oranžový přísvit, kterým proráželo světlo hlubokých, neustále se chvějících vrstev chromosféry.
Nepopsatelný dojem. Po letech tmy bez hranic, mrazivého vzduchoprázdna, v němž se, ztuhlý mrazem, měnil v kámen nejprchavější plyn, zvedala se nyní za tenkou stěnou GEY ne hora, ne moře, nýbrž celý gigantický svět ohně. Vypadalo to, že se raketa rozpadá, taje — mizivá pilinka kovu vznášející se nad oslnivou propastí.
Jak je ten vesmír nemilosrdný, pomyslil jsem si, jak úzká a vzácná jsou pásma mírná a střední, na nichž se může narodit a nějaký čas trvat život, tak křehký a bezbranný vůči bílému žáru i černému mrazu, těmto dvěma extrémům bytí… ale, myslil jsem dále, tento křehký život se odvažuje mnoha věcí — hle, jsme nad hvězdou, nad jedním z těch slepých ohňů, z nichž jsme vzešli.
Tak jsem uvažoval. Cítil jsem při tom, jak se zabodává do tváře, očí a kůže jakoby miliónem neviditelných jehel žár Šarlatového trpaslíka, který byl vůči hvězdám starcem, ale vůči lidem netvorem.
Tu jsem si uvědomil přítomnost druhého člověka; dva kroky ode mne stál Trehub.
Toužil jsem, aby mi pomohl znovu nabýt ztracené rovnováhy, a jistě jen proto jsem se zeptaclass="underline"
„Profesore… co by se stalo s Trpaslíkem, kdybychom do něho vypálili plný náboj Larocheova dezintegrátoru?“
Nerozmýšleje se ani vteřinu, odpověděclass="underline"
„Totéž, co s mořem, do něhož dítě vhodí zrníčko písku…“
Poslední astrogátorova slova nepronikla do mého vědomí, protože mě znenadání napadla zlá myšlenka.
Nedbaje na nevhodnou hodinu, zaběhl jsem ihned ke Grotrianovi, a vzbudil jsem ho, zeptal se, zda první automaty, které jsme poslali na družici Atlantiďanů, byly po návratu na GEU sterilizovány.
Astrogátor, znepokojený, ale navenek plně se ovládající, zatelefonoval Yrjólovi.
Za chvíli jsme znali odpověď: automaty byly sterilizovány až po našem návratu na raketu; takže mohly být ve styku s lidmi téměř tři hodiny.
„Ale tvrdili jste přece, že je bakteriová infekce vyloučena!“ řekl Grotrian a podíval se na mne zkoumavě.
Mlčel jsem. Grotrian přistoupil k aparátu a začal telefonicky svolávat specialisty; zakrátko se objevil Ter Haar, Moletič a paleobiolog Ingwar. Astrogátor jim stručně sdělil fakta.
Když skončil, vyskočil Ingwar prudce ze svého místa.
„Virusy!“ vykřikl. „Dělali jste krevní zkoušky na virusy?“
,Ne,“ odpověděl jsem, zblednuv.
Na tuto možnost jsme si nevzpomněli, nedopatření katastrofální, ale pochopitelné, uvážíme-li, že poslední virusy zmizely se zemského povrchu před devíti sty lety.
Chvatně jsem opustil Grotriana s prosbou, aby zjistil, zda se Kanopos dostal do styku s automaty, než byly sterilizovány, a vrátil jsem se do nemocnice.
Nemocný byl stále v bezvědomí. Dusnost se zvětšovala, víčka i prsty modraly a srdce bilo stopadesátkrát za minutu. Zoufalá Anna dávala bez přestání kyslík.
Vzal jsem krev z žíly v lokti a ihned jsem ji odevzdal automatům — analyzátorům. Musel jsem jim dát přesné instrukce, jak postupovat, protože nebyly seřízeny na podobné zkoušky. Teprve v devět ráno, jako omámený nevyspáním, s hlavou praskající bolestí, sklonil jsem se nad výsledkem analýzy. V krvi pacienta byla drobná tělíska průměru dvou desetitisícin milimetru. Již povrchní zkoumání ukázala, že jsou to choroboplodné zárodky. Nebylo pochyb. Náš druh byl obětí virusové nákazy, kterou automaty přenesly z umělé družice. Znovu jsem vzbudil Schreye, abych ho o tom zpravil. Ihned přišel do nemocnice ve společnosti Ingwara a dalšího paleobiologa, specialisty na prastarou bakterijní flóru. S pomocí trionové knihovny jsme nákazu rychle určili; byly to virusy tak zvané „papoušci nemoci“ (psittacosis), nebezpečné infekce, která na Zemi zuřila asi před tisícem let. Stáli jsme právě v analytické laboratoři, když nám volala Anna.
„Agónie,“ řekla do telefonu. Opakoval jsem ta slova přítomným.
Za minutu jsme byli v separaci.
Náš druh umíral. Puls na tepnách už nebyl znatelný, promodralá tvář šedla jako popel a dech se chroptivě dral z hrdla.
Znovu jsme dávali sérum a krev, pokoušeli jsme se podporovat srdeční činnost, ale všechno nadarmo. Tu, splňujíce nejvyšší lékařskou povinnost, pokoušeli jsme se přivést jej k vědomí aspoň na několik okamžiků, aby mohl projevit svou poslední vůli, ale ani to se nám nepodařilo. Mozek ochromený jedy ztrácel vládu nad tělem. Šest minut po desáté přestal Kanopos dýchat.
Byl to na raketě první případ úmrtí zaviněného nemocí. Opustili jsme nemocnici, zdrceni porážkou, kterou jsme utrpěli; kdybychom byli včas rozpoznali příčinu choroby, bylo by se nám pravděpodobně podařilo jí čelit. Nyní jsme se museli připravit na možnost, že vypukne epidemie. Grotrian nás informoval, že Kanopos skutečně přišel do styku s automaty; on je totiž přivedl do pracovny astrogátorů, kde byly jejich výpovědi nahrány na triony. Virusovou infekcí se jistě nakazily, když procházely olovem opancéřovanou laboratoří na umělé družici. Nezachovávaly nezbytnou opatrnost, neboť jejich konstruktéři nemohli předvídat podobnou možnost.
Všechny, kteří se v posledních dnech stýkali s Kanoposem, jsme separovali v oddělené části nemocnice. Nebezpečí nákazy bylo velké, protože naše organismy si v pozemských podmínkách odvykly bojovat s nákazou a byly méně odolné. Zatím co biologové a chemici analyzovali bílkovinnou strukturu virusu, vyšetřoval jsem všechny podezřelé. Krev jedenácti lidí obsahovala smrtící zárodky. Chemosyntetizátory dostaly příkaz vyrobit látku zhoubnou pro virus, ale přitom neškodnou pro lidský organismus. Večer byly uvedeny do chodu a již o půlnoci nám vyrobily první dávku léčiva, které bylo ihned doručeno do nemocnice. Nazítří jsme podrobili chemoterapii celou posádku GEY bez výjimky. Nebezpečí epidemie bylo v zárodku potlačeno.