Navečer jsme potkali na hvězdné palubě Ter Haara a Nilsa Yrjólu.
Nils se mne ptal na poslední chvíle Kanoposa, který byl jeho přítelem.
„Pomyslete,“ řekl Ter Haar, když jsem domluvil, „dostali svou poslední oběť potom, kdy se již poslední jejich pozůstatek rozvál ve vzduchoprázdnu…“
Mlčeli jsme. Vzadu za zádí GEY hořel plamenný Trpaslík. Šarlatové světlo leželo na stropě paluby, na tvářích lidí, v jejichž očích rudě opalizovalo.
„To byl zásah naslepo,“ řekl najednou Nils, „ale jak nespravedlivý! Plody jejich nestvůrných snah přetrvaly věky a po těch všech, kdo s nimi bojovali, nezůstalo nic…“
„Jak tak můžeš mluvit!“ řekl Ter Haar skoro hněvivě a zvedl ruku, jako by ukazoval na hvězdné nebe.
„Klid profesore,“ řekl jsem. Snad to byly probdělé noci, snad smutek nad zemřelým druhem, snad hněv nad porážkou, kterou jsme utrpěli, stačí, že jsem pokračoval kousavě:
„To by ani hvězd bez nich nebylo?“
„Hvězdy by byly,“ odpověděl klidně Ter Haar, „ale lidé by nebyli na cestě k nim.“
PLANETA ŠARLATOVÉHO TRPASLÍKA
Druhá planeta Trpaslíka — Proximy — vypadala jako narezavělý kotouček, který se během letu stále více přibližoval k dvěma nejjasnějším hvězdám na obloze, blíženeckým sluncím Centaura.
Slunce á ma soustavu planet, složenou ze dvou skupin, vnější a vnitřní, která se dosti podobá soustavě zemského Slunce.
Slunce â nema planety ve vlastním slova smyslu; obklopuje je obrovský roj asteroidů a meteorů a největší z nich se téměř rovnají Zemi a Měsíci. Toto Slunce nazývají astrofyzikové „metařem podvojné soustavy“, protože vypadá, jako kdyby k sobě shrabovalo všechny odpadky hmoty, které zbyly, když se ustálila planetární rodina Telemachova.
V těchto dnech nabitých událostmi nebylo jen tak jednoduché potkat některého planetologa mimo observatoř. V naší sluneční soustavě změřili a zvážili už všechno, co se aspoň trochu podobalo planetě, a mohli nejvýš doplňovat bádání svých předchůdců; nyní byli přímo zaplavováni potopou nových fakt; ať se obrátili kamkoliv, ať již k velkým sluncím Centaura, nebo k Proximě, všude svítily neprobádané planety; není divu, že pracovali bez oddechu a u teleskopů nejen jedli, ale i podřimovali.
Ale přesto se mi poštěstilo zastihnout Borela v parku úplně liduprázdném; odskočil si tam, jak se vyjádřil,na momentíček, aby se osvěžil vůní květů“. Sedli jsme si nad balvany nad potokem, a tady mi Borel prozradil velké, právě odhalené tajemství. Druhá planeta Slunce? o poznání menší než Země, otáčí se kolem své osy tak rychle, že doba jednoho obratu trvá tři čtvrtiny času otáčení Země. Čekal jsem trpělivě na další vysvětlení, avšak Borel s ním nespěchal a podivil se, až když si všiml mého klidu.
,Cože, ty nechápeš? Víš přece, že se Merkur kolem své osy neotáčí vůbec a Venuše se točí velice pomalu. Slapové tření způsobené sluneční gravitací přibrzdilo v průběhu miliónů let původní rychlé otáčení těchto planet. Vždyť nejbližší planeta Centauri obrací k němu stále touž polokouli — jako Merkur — zatím co druhá, odpovídající polohou Venuši, má dobu rotace třicetkrát kratší než Venuše…“
„To znamená…“
„Zásah neastronomického činitele.“
„A jaký je to činitel?“
„Živé bytosti, které planetu obývají,“ odpověděl Borel. „A to tvorové, kteří se inteligencí přinejmenším lidem rovnají, ba dokonce nás možná předčí; my jsme se — aspoň zatím — nepokoušeli působit na zemskou rotaci.“
„Co?!“ vykřikl jsem, „ty se domníváš, že regulují…?“
„Ano. Tato planeta nemá Měsíc, výpočty dokazují, že jedno otočení musí vykonávat za dvacet, nanejvýš jednou za osmnáct dní. Teorie vylučuje kratší dobu otáčení, čili… můžeme se připravit na setkání s bytostmi obdařenými skutečně velkým rozumem!“
Ptal jsem se, proč při objevu tak dalekosáhlého významu ztrácíme čas honbou za Druhou planetou Trpaslíka.
„Za osm let cesty,“ vysvětloval mi Borel, „proměnily motory GEY v energii několik desítek tisíc tun pohonné látky; tak velký úbytek hmoty musíme co nejdříve doplnit. Jak víš, můžeme uvolňovat atomovou energii z jakéhokoli druhu látky, ale pohonná hodnota prvků je závislá na jejich specifické váze. Teoreticky by bylo možné pohánět raketu jakoukoli látkou, čili stejně kapalinou, plynem nebo minerálem, ale astrogátorům jde o to, aby se materiál, vybraný na doplnění zásob paliva, mohl shromáždit ve značném množství, snadno a rychle, a dopravit jej na GEU pokud možno přímo. Dalo se přepokládat, že Druhá planeta Trpaslíka, s velmi řídkou atmosférou bez mraků a pokrytá písečnými pouštěmi, bude dobře vyhovovat všem požadavkům.“
„Když starověký zahradník přiměl svou trpělivostí Zemi, aby přinesla své plody na větvích jeho stromů, tu, třebas se jich lidská ruka ještě nedotkla, mohl říci: dílo je dokonáno.“
Řekl to Ameta. Stál s Yrjólou na přední hvězdné palubě, zalit červeným světlem Trpaslíka, zářícího vysoko nad námi.
„O čem to mluvíte?“ zeptal jsem se, přistupuje k nim. „Kdo je zahradníkem a co znamená tvá metafora, pilote?“
„Hovoříme o tom, že i v tom případě, kdybychom se už v tomto okamžiku museli vrátit na Zemi, splnila by výprava svůj úkol,“ odpověděl za Ametu inženýr.
„Ach, tedy my jsme zahradníky a toto je dozrálé ovoce?“ ukázal jsem rukou dolů, kde se od bortu až po obzor zvedala rudá polokoule planety.
„Pokud jde o mne, dal bych přednost tomu nevracet se — právě teď, kdy už se blížíme k cíli.“
„Nikdo to nemá v úmyslu,“ odpověděl Yrjóla, „mluvíme vzletně jen tak, protože Ameta, víš, právě dnes slaví padesátiny.“
„Půl století!“ zvolal jsem bezděčně, „a je čím dál mladší. Jak to děláš?“
Ameta řekclass="underline"
„Již před dlouhou dobou jsme vyslali na Zemi základní vzorec Goobarovy teorie. Tento náš rádiový signál letí nyní vzduchoprázdnem a dorazí na Zemi za dvě léta. I kdyby nás měli čerti sebrat — není to krásné?“
„Představa čertů, kteří nás berou, nezdá se mi vůbec krásná, ale jestli ji v den svých narozenin nezbytně potřebuješ, prosím, smířím se s ní,“ odpověděl jsem. „Inženýre,“ obrátil jsem se na Yrjólu, „proč se na raketě nic neděje? Proč se nekonají přípravy k přistání?“
„Všechno jsme již udělali v noci, schází nám takových tři sta tisíc kilometrů. Ale bude to trvat ještě tak hodinku, protože se pohybujeme velice pomalu, blížíme se totiž k Rocheově mezi…“
„Ameta ovšem letí první,“ zeptal jsem se.
„Ameta ovšem letí…“ odpověděl pilot jako ozvěna a inženýr s úsměvem dodaclass="underline"
„Původně měl letět Zorin, ale postoupil své místo Ametovi, byl to jeho dárek k narozeninám…“
„Doufám však, že si budeme moci všichni protáhnout těla na opravdové pevné půdě. Pomysli si, osm let kovu pod nohama — doufejme, že se astrogátoři nad námi smilují…“