„Pohleďte,“ řekl tiše Ameta.
Rudou pláň protínaly čáry trhlin. Vše na ní bylo nehybné, mrtvé, ale když jsme se pozorně zadívali na ploché, zdánlivě hladké roviny, zpozorovali jsme našedlé, velmi líně se pohybující skvrny; pohled shodný s podívanou, jak se před očima cestovatele rozvíjí, když se blíží k Marsu. Jsou to písečné bouře, které se pohybují obrovskou rychlostí.
Paluba se naplnila lidmi, GEA letěla čím dál tím pomaleji, jako kdyby se rozmýšlela, nemá-li sestoupit až na sám povrch hvězdy.
„Musím se připravit,“ řekl Ameta a usmál se. Všiml jsem si, že má spánky úplně prokvetlé; záře rudého slunce dopadající shora zatřpytila se v jeho šedinách nejčistším rubínem…
„Musím se připravit, odcházím na onen svět,“ řekl Ameta, a ukázal rukou na planetu, „ale neloučím se, protože se hned zase vrátím!“
Zpráva, kterou podal Ameta po třech hodinách průzkumného letu, zněla:
„Malá planeta pouštního typu, podobná Marsu. Daleko pokročilá eroze bez působení vody. Stopy organického života žádné; velké kamenité a písečné pouště; osamělé skály, horské amfiteátry a vyhaslé sopky. Hustota atmosféry asi dvacetkrát menší než na Zemi, bez známek kyslíku a vodních par. Rozdíl teploty mezi denní a noční polokoulí se blíží až k 110°. Pásmo bouří, které se pohybují podél čáry terminátoru rychlostí otáčení planety. V ústředním horském systému tropického pásma jižní polokoule velký pravidelný průlom, který odhaluje spodní vrstvy kůry, pravděpodobně krystalický čedičový příkrov. Z této oblasti se rozbíhají v okruhu několika set kilometrů mohutná pásma zvětralých vyvřelých skalisek.“
Planetochemici prohlásili, že jednoduchost těžby a dopravy do značné míry vyváží kvalitativní rozdíl mezi těžkými prvky zemskými, užívanými dosud za palivo, a energetickou hodnotou čediče a příbuzných hornin. Bylo rozhodnuto, že GEA bude kroužit pět až šest dní nad označenou oblastí a v této době naplní nákladní rakety potřebně drcenou horninou její skladiště.
Po celou noc byly analyzovány fotoplány, které přivezl Ameta. GEA se vznášela ve výši asi 200 kilometrů, tedy daleko za hranicí zředěné atmosféry. Když jsem ráno přišel na hvězdnou palubu, stal jsem se svědkem neobyčejně krásného úkazu. GEA se právě vynořovala z kužele stínu vrženého noční polokoulí. Její gigantický půlkruh, zakrývající hvězdné nebe, hořel na vrcholku krvavě rudým pruhem; pak se za pravidelně prohnutou černí vynořila brunátná lebka Trpaslíka. Když tečny jeho paprsků pronikly do nitra atmosféry, zahořela celá bengálským ohněm; místy jako kdyby protékaly duhově zbarvenými šachtami viny krve; až po okraj obzoru nasákl kotouč šarlatem přecházejícím do růžová; tento úkaz trval tak dlouho, dokud stárnoucí slunce nevystoupilo výš a zároveň dokud se GEA, která mu letěla vstříc, neoctla nad denní polokoulí.
Od dvanácti hodin místního času se GEA zastavila nad oblastí označenou Ametou a vyslala na průzkum kolektiv tektoniků a planetochemiků. Zastřeny pruhy řídké mlhy, nezřetelně se dole rýsovaly hadovité horské hřebeny s největším, ústředním horským řetězem, který tvořil čtyři sta kilometrů široký kruh a připomínal rozlehlé měsíční krátery. Od severozápadu byla stěna kráteru prorvána, jako kdyby do ní před věky praštilo obludné kladivo, roztřískalo a rozdrtilo skály, a rozmach strašlivého nárazu rozmetal trosky daleko po poušti, kde utvořil bělavé, na všechny strany se paprskovitě rozbíhající pruhy. Celá ta krajina vypadala při pohledu z velké výše jako mořská hvězdice rozmáčknutá na povrchu planety.
Když nám zmizely z očí rakety, snášející se dolů, vzali jsme si dalekohledy. V zorném poli, které neustále prometala narezavělá mračna, objevily se stříbrné jiskry, blížící se již k povrchu; první raketa projela po ploše pouště atomovým plamenem a zanechala za sebou pruh růžového žíření. Roztavený písek se změnil ve sklovitou kůru, v jakousi přírodní přistávací plochu pro ostatní střely. Průzkumníci měli vzít vzorky hornin a označit místa, kde se vyznačují horniny s nejvyšším obsahem těžkých prvků. Trvalo tři hodiny, než byly pod širým nebem provedeny analýzy, pak na rádiovou výzvu odstartovaly z letiště GEY nákladní rakety, které přivezly mechanická rypadla, drtičky a nakladače. Průzkumný kolektiv se už mohl vrátit na mateřské letadlo, ale podnikl další bádání. Odpoledne se vědci obrátili na astrogátory se žádostí, aby jim poslali terénní vozy s pásovými podvozky. Chopil jsem se této příležitosti a připojil se k posádce rakety, která odvážela žádané dopravní prostředky a stroje.
Tato střela, daleko těžší než osobní rakety vědců, nemohla přistát na kůře umělé skloviny. Řídil ji Ul Wefa, který nad písečnými přesypy prudce přibrzdil, ale rychlost nesnížil dostatečně a zaryl se do nich s takovou silou, že se před přídí rakety mnoho vteřin zvedaly vlající vlny písku, které vydávaly při styku s pancéřovým pláštěm rakety pekelný řev. Sotva utichl řinkot brzd, vyplnil nastalé ticho svistot vichřice. Za okny přeletovala rezavá mračna.
Byli jsme na nejnižším místě lehce propadlé roviny, lemované ze všech stran horským amfiteátrem. Rakety průzkumníků stály asi o kilometr dále; kam oko dosáhlo, pohyblivý, stále vibrující písek obklopoval rakety půlměsícovitými zálivy a zasypával už jejich boky. Po spuštěné rampě sjely přivezené pásové vozy dolů; společně s několika druhy vyšplhal jsem se najeden z nich a za okamžik jsme už ujížděli k hlavnímu tábořišti.
Myslil jsem, že hory na planetě, třebas cizí, připomenou mi jednu z krajin mého mládí vrytých hluboko do paměti. Vychladlé, dálkou změkčené vrcholky skal, velké mlčení, dělené pouze údery tepu, z něhož se rodil pocit nekonečna — nikoli toho černého, neobsáhnutelného, které číhá za tenkými povlaky planetárních atmosfér, nýbrž malého, modrého, zemského. Avšak zatím jsem viděl ze hřbetu vozu, zmítaného nepravidelným chodem motoru a poskakujícího na nerovnostech, prostor šedý, jako zpopelněný, který přecházel v nebe kalnými zvlněnými závěsy; v kotoučích prachu, které za námi táhly, mlhavě doutnal Šarlatový trpaslík. Otřásající se a námahou chroptící vůz se vyšplhal na široký pruh skloviny, kterou vytvořily rakety, převalil se přes ni (pásy podvozku přitom zoufale mlely naprázdno) a zapadl na jeho druhé straně prudce do sypkého, velmi prašného, téměř bílého písku, či spíše nějakého vulkanického tufu. Z vrcholků okolních dun vylétaly vířící biče písku. Hnaly se dál, sypaly se s šelestem po skle přilby. Konečně se vůz zastavil opodál rakety — základny. Seskočili jsme a zabořili jsme se až nad kolena. Necelých sto metrů jsme se museli brodit k raketě, ale zpotil jsem se cestou řádně. Šel jsem proti světlu. Nízký, nohy podrážející vítr zvedal oblaka oranžově žlutého prachu, který propůjčoval řídké atmosféře barvu jílu, odplaveného ode dna spodním proudem, a vtiskoval se do všech záhybů na skafandru. Raketa stála na výšince, kterou tvořil srázný, holý skalní zlom, obklopený pohyblivým pískem jako ostrov.
Kolem dokola se prostírala poušť. Po hvězdicovitých pruzích, tak jasně viditelných z výšky, nebylo tu ani stopy.
Ve velké kabině rakety bylo asi deset lidí; debatovali nad stolem pokrytým mapami, fotoplány, úlomky hornin. Dověděl jsem se, že vědci, překvapeni konfigurací skalních mas, chtěli provádět zkušební sondu půdy. Brzy jsme si znovu oblékli skafandry a zamířili k čekajícím vozům.