Vyšplhal jsem se na věžičku vozu, abych obsáhl pohledem co největší plochu; sotva jsem to udělal, vůz se zatřásl, prudce sebou trhl a vyjel, odhazuje na strany i dozadu celé gejzíry písku. Pohyboval se pomalu a místy se bořil až do poloviny boků. A to propadání, neustálé otřesy a vlnivý pohyb písku zesilovaly dojem plavby na moři. Obrysy hor, stále černější a vyšší, zvedaly se matnými obrysy za záclonami prašných oblaků. Když se vzdálenost dostatečně zmenšila, zpozoroval jsem, že směřujeme přímo k průrvě ve skalním řetězu.
Na západě se zvedaly stěny rozorané úžlabinami, s jazyky štěrku, které dosahovaly až do jejich vnitřků; tento obraz přirozené eroze ustupoval později nepopsatelnému chaosu. Rozštěpené svahy se šklebily obludnými brázdami; z těchto výlomů trčely obrovské hlízovité útvary, jako kdyby tamtudy kámen vytryskl a zchladl ve tvaru vypouklých znehybnělých hlav. Srázné strže byly poloroztavené a jejich oteklé hrany hrály fialovými pablesky. Třemi strašlivými prahy spadal tu obrovský horský řetěz až na dno kotliny, aby se o několik kilometrů jižněji ve rzivé dálce obzoru zvedl do původní výše.
Vůz stále častěji dělal zatáčky a objížděl napolo zasypané balvany čediče: konečně se zastavil před mořem skalisek, špičatých a prostupujících se, přes které nemohl přejet. Při další, už pěší pouti, či spíše výstupu, šel jsem nějakou dobu se svými druhy, vědci. Jejich jednotvárná práce, sondování skal ultrazvukovými přístroji, prosvěcování kamenů, sbírání vzorků, postupovala tak pomalu, že jsem se vrátil k vozu, který jsme zanechali na břehu kamenného moře. Seděl jsem v jeho útulném vnitřku a hovořil s Ul Wefou; tu se ozvalo rádio; to meteotechnici z GEY varovali před blížící se písečnou bouří, která přicházela zároveň se soumrakem. Museli jsme svolat vědce, kteří se rozptýlili daleko široko po celém terénu, a když byli všichni pohromadě, vrátili jsme se na raketu — základnu. Rudé slunce zapadalo. Mračna nad námi v několika minutách jako kdyby zhoustla, nebe bylo jednolitě rudé jako čadivý plamen pozorovaný přes špinavé sklo. Šarlatový trpaslík visel v trhlině mezi černými štíty a mraky jako krvavý nehřející kotouč. Okolí rudlo v mlze stále temnější; odstíny purpuru přecházely do krvavě fialové; těžce se kolébající stroje a lidé na nich vypadali jako podivní podmořští tvorové. V okamžiku, kdy se šarlatový kruh dotkl obzoru, vznikla na něm mělká prohlubeninka, jako kdyby rozžhavená koule roztavila skály, avšak ihned se ponořila hlouběji, a jamka, vyhloubená kouzlem optického klamu, zmizela. Ještě nějakou chvíli bojovala s temnotou, až konečně zhasla. Jen na místě, kde se Trpaslík skryl za horami, šlehaly jeho protuberance jako líně se plazící, karmínově rudí hadi: konečně zmizelo i to. Padl nejčernější soumrak, v němž nebylo vidět nic, jako kdyby člověk stál se zavřenýma očima. Pohled na západ slunce zdržel nás před dveřmi rakety. Ještě jsme se nevzpamatovali z dojmů a již v dálce se ozvalo sílící vytí; blížila se noc a s ní písečná bouře.
Dlouho do noci jsem naslouchal diskusím vědců; shodli se v názoru, že velký meteor, který se pohyboval po dráze téměř rovnoběžné s povrchem planety, prorazil bránu v horském řetězu, jenž mu uzavíral cestu. Unaven, schoulen v rohu velké kabiny, nevím ani sám, kdy se mi zavřely oči.
V noci jsem se několikrát probudil, uviděl jsem vědce skloněné nad mapami a znovu jsem usínal. Zdá se mi, že jsem do svítání nezamhouřil oka. Ráno byla teplota venku –87° a všechny rakety byly úplně zaváty pískem; vyhrabaly je teprve automaty přivolané rádiem. Nákladní rakety stále převážely drcený čedič na GEU a vědci se znova vypravili do terénu, na místo kosmické srážky.
Zůstal jsem v raketě sám a díval se průhledným oknem, jak z druhé, menší kabiny řídili dva koordinátoři práce vědců. Na velkých obrazovkách, které byly mapou okolí, svítily desítky světélek, označujících lidi; tyto světelné body se pomalu pohybovaly, zastavovaly, vracely, což působilo dojmem nějaké dětské hry, ale ve skutečnosti ti, jejichž vysílačky pohybovaly světélky, šplhali po srázných skalách a spouštěli se do hlubokých roklin. Jednu chvíli jsem si všiml, že se všechna světélka zatřepetala a počala se stahovat k jednomu místu; brzy utvořila mihotavý prsten, pak se shlukla a hemžila se horečně jako roj světlušek. Oba koordinátoři ožili; třetí člověk, který byl v kabině, planetolog Borel, díval se každou chvíli hned na jednu, hned na druhou obrazovku, mluvil s ostatními, pak přistoupil k přístroji pro přímé spojení s GEOU a začal dlouhý hovor.
Najednou koordinátoři povstali a sklonili se nad obrazovkou. Na jejich tvářích se zrcadlilo takové vzrušení, že již jsem chtěl vstoupit do kabiny; vtom zahořela na postranním stolku tři světla, dvě zelená a jedno bílé, jež ohlašovala, že přistává osobní raketa z GEY (nákladní rakety, které nepřetržitě cirkulovaly, nebyly do signalizační sítě zapojeny). Za deset minut se objevil astrogátor Ter Akonjan. Nemohl jsem už přemoci zvědavost a vstoupil do kabiny zároveň s ním.
„Hned tu budou,“ řekl Borel Ter Akonjanovi, „všechno se dovíš z první ruky.“
Čekali jsme v tichu, které jsem nechtěl přerušit, snad čtvrt hodiny. Konečně bylo slyšet vzdálený, přiškrcovaný zvuk motorů, které běžely na vysoké obrátky. Blížil se; konečně s ostrým vydechnutím ustal a za okamžik vstoupili do kabiny lidé v skafandrech, kteří nesli velkou plochou kovovou krabici a postavili ji na stůl. Někteří se únavou sotva drželi na nohou; překlopili pouze přilbice dozadu, tak jak stáli v zaprášených, zamazaných skafandrech usedali, či spíše padali do křesel.
Mluvit začal jeden z tektoniků. Jak vyšlo najevo z jeho slov, čistě náhodně, když hledali důkaz potvrzující jistou domněnku, učinili významný objev. Jeden z vozů zapadl znenadání do nějaké prázdné prohlubně, skryté pod povrchem země; když rozšířili otvor, který takto vznikl, zpozorovali jakési ústí podzemní chodby, která vedla příkře dolů a po několika desítkách kroků končila závalem skal.
„Je ta chodba dílem přírody?“ zeptal se Ter Akonjan.
„Není to zcela jisté,“ odpověděl tektonik. Přejel si rukavicí po tváři a rozmázl si tam špinavý pruh, ale nikdo si toho nevšiml. Obrátil se ke stolu, kde ležel předmět, který přinesli, a řekclass="underline"
„Odkryli jsme část chodby, ale práce jde pomalu, protože jsme nechtěli sáhnout k radikálním prostředkům. Chodba vede dále… asi sto padesát metrů pod povrchem jsme v ní našli toto…“
Otevřel kovové víko. Na měkké podložce ležela černavá, pórovitá, jako spečená hmota, ne větší než lidská hlava.
„Organická látka?“ zeptal se Ter Akonjan v tichu, které nastalo.
„Stopa,“ odpověděl tektonik. „Nepatrné množství uhlíku. Izotopová analýza vymezuje stáří této látky asi na 1200 až 1400 let. Struktura zásadně beztvará, celkové chemické složení nedává žádná vodítka, neboť došlo k částečné náhradě prvotních složek složkami metamorfickými. Toto těleso podlehlo dodatečně změnám působením vysokých teplot, nepochybně v okamžiku pádu meteoritu.“
„Co říkají biologové?“ zeptal se Ter Akonjan.
„Totéž co my: uhlík je organického původu, ale více se nedá říci.“
„A další bádání?“
„Zatím nic nového, prošli jsme dalších padesát metrů 'chodby. Není tam ani stopy po nějaké takové nebo podobné látce. Dál je terénní zlom a chodba končí.“
„Jaká je vaše domněnka?“