Vteřiny ubíhají. Drahocenné vteřiny. Všichni horečně hledají po podlaze. Rasmus ne. Začal si hrát s lodičkami, které plují po Kal-lově posteli jako po Tichém oceánu. V Tichém oceánu leží klíč a Rasmus jej zvedne a udělá z něho kapitána na lodi jménem „Hilda z Göteborgu“. To Nicke pokřtil loďku tímto vznešeným jménem. Přesně tak se jmenovala loď, na které se Nicke plavil před dlouhou dobou jako začínající námořník.
Vteřiny ubíhají. Kalle a Anders a Eva-Lotta hledají a skoro by nervozitou křičeli. Avšak Rasmus a kapitán na „Hildě z Göteborgu“ nejsou nervózní, ani trošku. Plaví se po Tichém oceánu a cítí se velmi dobře, dokud Eva-Lotta nevytrhne s výkřikem kapitána z jeho místa a nenechá „Hildu z Göteborgu“ bez pána v příboji.
„Rychle, rychle,“ volá Eva-Lotta a dává Kallovi klíč. Kalle ho vezme a chce ho zastrčit do zámku. Tu však něco zaslechne a zoufale se podívá po ostatních.
„Už je pozdě, jsou tady,“ řekne.
Je to vlastně zbytečné upozornění, neboť na bledých tvářích ostatních vidí, že slyšeli stejně dobře jako on.
Kdo přichází, má naspěch, bezmezně naspěch. Děti slyší klíč v zámku, dveře se rozlétnou a v nich stojí Peters a vypadá úplně divě. Žene se rovnou k Rasmusovi a chytne ho za ruku.
„Pojď,“ řekne tvrdě, „honem pojď!“
Ale tu Rasmuse celý ten shon až dopálí. Proč všichni tak vyvádějí? Napřed to odnesl kapitán „Hildy“, a teď on!
„A co když nepůjdu,“ rozzlobí se. „Jdi si sám, hloupý Petersi!“
Tu se Peters skloní a tvrdě ho chytne kolem pasu. Jde s ním ke dveřím. Rasmuse vyděsí k nepříčetnosti, že by se měl odloučit od Evy-Lotty, Kalla a Anderse. Kope a křičí:
„Já nechci… nechci… nechci…!“
Eva-Lotta si zakryje tvář dlaněmi a pláče. Je to hrozné. Kalle s Andersem se také těžko ovládají. Stojí tam nehnutě a zoufale a slyší, jak Peters zamyká, slyší ho, jak odchází, slyší Rasmusův křik, který zvolna mizí v dálce.
Tu však Kalle ožije. Vytáhne zase svůj klíč. Už nemají co ztratit. Musí aspoň vidět smutný konec toho všeho, aby pak mohli podat zprávu policii. Až bude příliš pozdě a Rasmus s profesorem zmizí v místech, kde švédská policie nebude moci vůbec nic udělat.
Leží v křoví blízko přístavního můstku a sledují palčivýma očima dramatický děj.
Tady je letadlo. A tady přicházejí Blom se Svanbergem a profesora mají mezi sebou. Zajatec, který má ruce na zádech spoutané, se nebrání. Působí téměř apaticky. Vejde ochotně do letadla a sedí tam a bezvýrazně se dívá před sebe. Tu přiběhne od veliké chaty Peters. Stále nese Rasmuse a Rasmus kope stejně divoce a křičí stejně divoce jako předtím.
„Já nechci… nechci… nechci…!“
Peters jde rychle po dlouhém můstku, a když profesor spatří svého syna, vypadá ještě zoufaleji, než podle jejich přesvědčení člověk vůbec může vypadat.
„Já nechci… nechci… nechci…!“ křičí Rasmus. Peters ho v zuřivosti uhodí, aby ho umlčel, a Rasmus křičí ještě hlasitěji než dříve.
Tu náhle stojí na přístavním můstku Nicke, aniž zpozorovali, odkud tam přišel. V obličeji je červený a ruce má zaťaté v pěsti. Nehýbá se však, klidně stojí a dívá se za Rasmusem s nepopsatelným výrazem stesku a soucitu v očích.
„Nicke,“ křičí Rasmus, „pomoz mi, Nicke! Nicke, neslyšíš…“
Tenký hlásek se zlomí, Rasmus zoufale pláče a natahuje ruce k Nickovi, který byl tak hodný a dělal tak krásné lodičky.
A tu se něco stane. Jako velký rozzuřený býk žene se Nicke po můstku. Dostihne Peterse až u letadla a s výkřikem mu vytrhne Rasmuse. Peterse udeří pěstí pod bradu, že se zapotácí. A než Peters zase získá rovnováhu, je Nicke už v plném trysku na cestě zpátky po dlouhém můstku.
Peters za ním křičí a Eva-Lotta se zachvěje, neboť horší křik dosud neslyšela.
„Stůj, Nicke! Nebo střelím!“
Nicke se však nezastaví. Jen si přitiskne Rasmuse ještě pevněji do náručí a utíká k lesu.
Vtom se ozve výstřel. A ještě jeden. Zřejmě však je Peters příliš rozčilený, aby dovedl přesně mířit. Nicke běží dál a brzo zmizí mezi jedlemi.
Petersův řev je sotva ještě lidský. Dává znamení Blomovi a Svanbergovi, aby šli za ním. A všichni tři se rozběhnou za uprchlíkem.
Kalle, Anders a Eva-Lotta zůstávají ležet v křoví a vyděšeně se dívají k lesu. Co se tam děje mezi jedlemi? Všechno je snad ještě hroznější, když člověk nemůže nic vidět — když jen slyší strašný Petersův hlas, jak křičí a kleje a pozvolna se ztrácí dál v lese. Tu obrátí Kalle zrak jiným směrem. K letadlu. Sedí tam profesor a pilot, který střeží jeho i stroj. Ale jinak už nikdo.
„Andersi,“ zašeptá Kalle, „mohl bych si půjčit tvůj pilník?“
Anders jej vytáhne z kapsy.
„Co chceš dělat?“ zašeptá.
„Sabotáž,“ zašeptá Kalle. „Sabotáž na letadle. To jediné jsem si právě dokázal vymyslet.“
„To není tak hloupě vymyšlené boulovatou hlavou,“ povzbuzoval ho šeptem Anders.
Kalle shodil šaty.
„Tak asi za minutu začněte pořádně křičet,“ povídá Kalle ostatním. „Aby se pilot díval sem.“
Pak od nich odejde. Plíží se velkým obloukem mezi jedlemi a přibližuje se k přístavnímu můstku. A když Eva-Lotta s Andersem spustí svůj indiánský řev, běží těch několik zbývajících metrů k můstku a vklouzne do vody.
Vypočítal si to správně. Pilot se pozorně dívá směrem, odkud se ozval řev, a nevidí hubené chlapecké tělo, které se mihne kolem jako blesk.
Kalle plave pod můstkem. Tiše — přesně, jako to cvičili tak často ve válce Růží. Brzo se dostane ke konci můstku a je u letadla. Opatrně vystrčí hlavu z vody a vidí otevřenými dveřmi kabiny pilota. Vidí také profesora, a co víc — profesor vidí jeho. Pilot se ustavičně dívá k lesu a nevidí nic. Kalle vezme pilníček a dělá, jako by piloval, aby profesor pochopil, proč se tu objevil.
A profesor mu rozumí. A také si uvědomí, co musí sám udělat. Když se Kalle chce pustit do letadla tímhle pilníčkem, nepochybně vznikne řada rušivých zvuků, které pilot určitě bude slyšet. Pokud ho nerozptýlí ještě horší rámus odjinud.
Profesor se chce o tento rámus postarat. Začne křičet, hřmotit a dupat. Ať si pilot třeba myslí, že se zbláznil — že se tak nestalo, je věru učiněný div!
Při zajatcově prvním hlasitém výkřiku sebou pilot zděšeně trhne. Poděsí ho, protože se ozval tak nečekaně. A pak se rozzlobí, že dostal strach.
„Bud zticha,“ řekne se zvláštním cizím přízvukem. Neumí moc švédsky, ale tolik rozhodně dovede.
„Bud zticha,“ řekne, a zvláštní přízvuk způsobí, že to zní vskutku bodře.
Profesor však křičí a kope ještě víc.
„Já si budu dělat rámus, jak se mi chce,“ křičí a cítí přitom, jak je krásné, když může jednou kopat a rámusit. Uvolňuje to jeho napětí.
„Bud zticha,“ povídá pilot, „nebo tě praštím do nosu!“
Ale profesor křičí a ve vodě pracuje Kalle rychle a metodicky. Hned vedle sebe má levý plovák letadla a piluje co může. Mnoha drobnými dírkami začne dovnitř téci voda. Kalle je se svým dílem spokojen.
„Jo, vy byste tak měli použít neproniknutelného kovu, když se to tak vezme,“ myslí si, když se vrací zpátky vodou pod můstkem.
„Bud už zticha,“ opakuje pilot zase tak bodře. A tentokrát profesor poslechne.