Své housle v ruce v kostru vyzáblé —divější písně než ta bouře hrajea k skokům nutí tělo zeslablé.Vlas hustý šílených co prapor vlajea oko s bleskem po vlnách se kmitáa s vlnou po skalách ta noha lítá.
Ba zdá se věru, že se vložilabouř celá do houslí těch zvučících,že každá struna štěstí přežilaa zlost svou hlásá v tónech skučících! —
Ty Neziderské vody zemdlenétři dni, tři noci bouřily,a nešťastné ty oči šílenése ještě nezamhouřily.
Když na chvíli se bouř snad utiší —
„Můj csárdás ještě!“ —bouř ho vyslyší.A noha v ustavičném plesání,jak neznala by, co je klesání,a housle v ustavičné smutné hře,jak neznaly by, že též smutek mře!
Už třetí noc se k svému konci chýlía bouř se zponenáhla utišujea chladný vítr skály osušujea vlna bílá uspati se pílí.
„Snad myslíš, že si tiše nyní sednu?Můj csárdás ještě! – tichým nebudu,a takovou ti píseň zahudu,že jistě tebe k tanci zase zvednu!“
Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,a ticho zas – tři struny hudci pukly.Smích divoký a housle k skále letí —a náhlý ston a píseň mír svůj světí,už poslední i její povzdech zesne.Teď rychlý nazpět jeden kroka zase náhlý k předu skoka vzkřiknutí a tělo k zemi sklesne! —
Tak tiše vlnky malé šplouchalya bublinky se šerem mihaly,a když zasvitla první rána záře,zasvitla v umrlcovy siné tváře.
Kolovrátek
Noc jasná přikrývá kraj tichý, němý,a měsíc plný lije pršek skvělýna sníh, jenž tuhým mrazem zkamenělýteď zkamenělou v spánku kryje zemi.Tak tiše mrzne, že tě sluch tvůj klamea mníš, že kolem bájné slyšíš znění,mníš slyšet, sníh jak světla pršky láme,mníš slyšet spících stromů klidné snění.Už dávno stromy větve stinné odstrojily,podzimních větrů písní v spánek ukojilya ku výši teď trčí větve nahéjak žebřící o jaro nové, blahé.A na větvích se sněhy hvězdné zavěsily,snad oblakům by – kolébce své – blíže byly!Tak tuho mrzne, vzduch že pružný, plynný,se svraštil v drobné, leskné křišťály,jež v lehkém letu táhlou píseň zvoní;tak tuho mrzne, krok že spěšný zlíní,a hlava dřímajíc se k prsoum klonía sstydlá krev se spánkem ošálí.
Však den má černé, noc pak stíny jasnéa jako léto luznou květnici,má zase zima teplou světnicia uzounké v ní žití milokrásné.
Dům v sněhu, v domě okna září,jak náhlá radosť v umučené tváři,či jak by tichou nocí zářícesvit zahanbiti chtěla měsíce.A v teplé světnici krb černý stojí,v něm plamen vesele si zašlehá,snad radostí, žeť s tuhým mrazem v boji,jenž tuze v okna malá nalehá.A jak teď mráz ve okna mocně dýše,dech ostrý něžné květy v okno píše.Ba kde jen člověk s přírodou je v boji,tam vzrostou květy, třeba květy ledné,a sotva v boji člověk poustojí,květ za květem zas zachází a bledne! —
Jak živo zde! Koléčka lítajía tenká niť se kolovratem točía skrytě zalítnou si mladé oči,když mladá ústa leccos šeptají.A jako v okně květ své minutya venku nahý dub své čítá věky,tak jsou zde ve kruh milý sepnutyvybledlá kadeř s mladistvými vděky.A vše se rozesmálo v bujném veselí —ba vše, až na tu babičku snad v posteli . . .Ba věru nevím, až nám přejde zima,až jara dech zas všechno ozlatí,zdaž se ten starý kmen, jenž ztuhlý dřímá,zas mladým, novým listím ošatí! —
„Jak je mi volno, jako v velký svátek,ach prosím, jinam mne teď přeložte —či raděj posaďte a dobře obložtea přineste mně ten můj kolovrátek. —Jak? Teprv osmá by to měla býti? —Jak daleko je ještě do devíti! —Nuž, pojď sem, milý, starý kolovrátku,už, starý, také lecjak bídně stojíša skoro zatočiti se už bojíš —vždyť oba odpočneme si po krátku!Tak divně vypadá to prázdné vřeteno —nuž dodrž ještě na několik nití,ať mají nití aspoň na zašití,mám na rubáš už dávno spředeno.
Kde na hřbitově pradědové moji leží,tam kořeny se lípy rozložily,peň vyhnaly ku výši silný, svěží;však když se mrtví kolem rozmnožili,tu hrobník podsekával kořeny,že k uvadnutí byly zmořeny,a z dřeva lípy mně pak na památkutéž vzali dřevo k tomu kolovrátku.Já byla tenkrát skoro děťátkoa když jsem první nitě dovedla,co osiřelé malé děvčátkojsem otci v rubáš nitky zapředla.Ach smutku bylo tenkrát ovšem dosti,však dětský smutek! – déšť to májovýa pojednou se změní na radosti,jež každým ránem zas se obnoví.A mně se zdá, jen dítě nevinnéže každou radosť z plna užívá,kdo starším, tomu vždy se rozplyne,když v pravo v levo se tak zadívá. —
Mou radosť sotva někdo vypovítu velkou radosť, když má hravá pílei bratříčkovi spředla na košile!vždyť radosť má jen v bratru zkvítala —on byl jak slaďounký květ červnový,já jako včelka za ním lítala.Ba naše srdce stříbrné jak zvonky,jak by je v jedno spjaly drahé sponky!My žili jak dvě zrnka v jednom kláskua jak dva skřivánkové v jednom poli —ach, bože, ještě jednou takou lásku! —
O neblahý ten, jenž se z mládí musíodloučit od těch, které miloval,jak dlouho, než-li přežije svůj žal,než cizí svět a cizí srdce zkusí!Můj bratr písně svoje zakopalpo místech, kde si se sestřičkou hrál,pak v cizině si po nich zatoužil —ach jaký div, že se mně usoužil!On byl jak z klece uprchlé to ptáče,jež truchlivě kdes po polích si skáčea z hladu neznaného hlínu zobe,jak by si zaklepalo na svém hrobě.Už na podzim se zase ke mně vrátil —chod nejistý a bledé vpadlé tváře,zrak jak by nikdy nebyl poznal záře,tak chřadnul, vadnul jako strůmek v sadě,když větší stromy nechají jej v chladě —a dobré bylo, bůh že život zkrátil.Má radosť mně tak náhle vybledla —já jsem ji bratru v rubáš zapředla.Vy víte, kde teď nebožátko leží,vždyť vaše bába v každý den tam běží!
Ba bylo jiné kvítko než můj vnouček,jenž v ústech dýmku celý den mít musía předce ví ten nedorostlý klouček,že mne to starou bábu vždycky dusí.Nuž, kuř si na poli, můj milý hochu,to víš, že stará ráda bručí trochu!
Já jako z vody tenkrát vyrůstalaa loučila se s hrou a dítětem,pojednou seznámena se světemuž z dítěte se pěkná panna stala.Ach jsou to divné doby, předivné,svět zcela nový v srdci oživne!Ač panna dítěte je moudřejší,přede každé slovo slyší příkřejšía dřív-li smělá, je pak nesměláa čítá noci, které probděla. —