Však hůř, kdo z mládí seznal živé světlo,a ví, že opadá, co dříve květlo,a ví, že noc se s dnem, zim s jarem střídá,že v zlatě šťastný jde a v hadrech bída!On v snech svých podlé barev kroky řídí,a oko mrtvé divné světlo vidí,však když se zrak ten vnitřní otevírá,pak zří svět taký, že mu srdce svírá!
IV.
Co as se v zraku vnitřním hudce kmitá,že se ta bílá, stará hlava třesejak palma v poušti, jež se ještě zmítá,když bouř se dál zas k jiným pouštím nese?Vybledlý, svadlý ret se v šeptu hýbásnad v modlitbě své mrtvé písně líbá? —O taký úsměch kde se kol rtů chvěje,tam nešťastník se sobě nebo světu směje! —
„O dávné písně, mrtvé děti moje,vy děti nerozumu, bídy nahé,vy krátkých blah a dlouhých smutků zdroje,mně hrůzné tak a přece zas tak drahé!Zrak váš se mrtvě v oko mé upírá,jak v sloup obrácen přízračné se leskne,a mně jím v prsou úzko tak a teskně,jak otci, syn jejž zmíraje proklíná. —
I já byl mlád a mladá krev má vřela,jak míza, kdy ji jaro k výši žene,a mladá krev má s rozumem se přela,že šťastným jen se modře nebe klene.Blud, kterýž rozum v důmyslu vymýtil,ten krev zas v žhavý, mocný pal roznítil;kdy rozum smál se pýše lesklých havů,tu cit zas věřil zmámenému zraku;kdy rozum smál se zděděnému znaku,tu zrak můj v znaku viděl synův slávu.
Krev mladá bujně, přede však měrně bije,a srdce z citů měrné písně vije.
I já jsem pěl a prsa měl jsem tužná,co srdce cítilo, to vypět chtělo;však srdce cítilo, že píseň jeho služná, —že v jiných službě písně svoje mělo.Aj píseň služná, sotva že tu vzniká,juž peklu nesmíru jest zapsána,a v srdci pěvce samovražedníkajuž dýka trčí, kletbou popsána.Trest stejný, jednomu-li píseň slouží,či času svému zalíbit se touží.
Já zpíval malých lidí velké zlosti,a chyby jejich byly zpěvův ctnosti,já zpíval mocně slabých lidí slávua věncem zdobili mou za to hlavu,však lidé, kteří vavřín ke mně nesli,než donesli, juž nicotou svou sklesli! —Když jedni padnou, druhým sláva vzejde,tu ovšem druhým zpívat lehko nejde,a já jsem klesnul, jakže klesne mnohý,když místo jednoho má mnohé bohy. —Když sám se zničíš, lidé nadávají,jak bys je bůh ví čím byl urazil,ba často lidé kmetu vytýkají,že jinoch sama sebe pokazil.
O mnohá uplynula smutná léta,a stojím zde ten známý slepec chudý,a nově zase teď má píseň zkvétá,a nově starý zpěv se v prsou budí! —Teď místo dnu – stín věčné noci charý,a hlava bílá jak ta hora sněžná,a krok jen z lože na ty černé máry, —a píseň mladá zas a dětsky něžná.Však dost mne svět ten divný namučil,než sama sebe znát mne naučil!Teď ohněm lidské lásky svadlé srdce hřeju,a jen co lidského, to v písni svojí pěju,a teprv nyní, to má píseň cítí,jsem pěvcem pravým, jakým měl jsem býti!Je ovšem těžká cesta s hory dolů,a v lehkých písních tíže vlastních bolů,však když tak divné tóny strunou skáčou,prý lidé často nad mou písní pláčou.“
V.
Z tmavého nebe chladný vítr duje,a s chladným větrem bledý měsíc pluje.
Nač as se plavec bledý v bezdno ponořil,snad aby noční tmu, s tmou slunce pokořil?Vždyť v noční době lidé nejspíš umírají,a chudoby je mnoho v krásném světě,a každá noc si žebráky své zhněte,zdaž chudým hromnici a lampu dají? —Těm nebohým co lampa měsíc svítla svitem svým je svatým obnese,a z čela nebohého nehne se,dokud je v těle ještě jiskra žití.Pak klidně dál zas světem širým chodí,a lesky hedvábné své v svatých vodách brodí,a připutuje-li kde ku hřbitovu,pokropí tiché spáče květných rovů! —
Co as ten svit měsíce znamená,že v okně nízkém mocně plamená,až okno září jasně mrtvou nocíjak okno kostelní posvátné o vánoci?A co as měsíc ve komůrce vidí,že neunaven oknem do vnitř slídí!
Komůrka malá, čtyry holé stěny,zde stůl, tam lože —můj milý bože!komůrku popsat nevděčná je snaha,vždyť chudoba je všude stejně naha!
Na lůžku slepý stařec odpočívá,a spí, – tvář usměvava je a tkliva, —sen kouzlí starci milé podoby,tak známé jemu krasší od doby.A mladistvě zas srdce v prsou buší —on vidí mládí své a žití dlouhé,že nedozří ku konci oko pouhé; —však délka ta! – vždyť hoch ji obemkne,a bušení pták křídlem přehluší!
VI.
Náš život? – Pohádka, jak lid ji zpíváhned orlův smělý let, hned lilje tklivá,a povždy stejným slovem počíná,a obraz za obrazem mysl honí,až vše se v známý, stejný konec skloní,a zmdlena hlava sklesne do klína.Tak sporé v pohádce té chvíle klidné,že člověk sotva zpět se poohlídne!Však v sněhu věčném sopka plamená,a v poušti oasa se zelená,a v tmavé doby kvapícího žitínám sen co večernice svatá svítí.Sen vylichvaří, pokoutník jak smělýsi z malé práce velké úroky,a známé jsou ty divné úskoky,kterými splítá v věnec život celý. —
Sen kouzlí spícímu teď starci dětství krásu,jak podzim jara obraz přivolává,jak ve večerního nám slunce jasutéž obraz ranního zas slunce plává.On, slepý stařec sní, že je zas dítě,a hlava lehká že a čílko jasné,a modré očko pochopuje hbitě,že svět je divný, v něm však mnoho krásné.Nemluvně malé květ je na lučině,jejž slunce zář a rosa pěstujea k přirovnání tenké k pavučině,jež s prvním větrem dále odpluje.A v pršcích teplého se slunce houpá,a v zápachu se vonné růže koupá; —tím zná, že slunce mocně plamená,a z poupěte, jež se tu zelená,že rozvine se růže červená.To dítě nezná, den že s dnem se pojí,vždyť každý den mu celým životem,jenž z večera se spánkem poukojí; —a co se děje, vše se děje dnes,a spojen život pestrým zámotemzdá být se rusálek mu hravý ples.A třeba slabá nožka ještě klesá,předc v reji rusálek juž milých plesá,vždyť dlouho dost se dítě padat učí,a stojí-li, juž krokem zas se mučí.
Však sotva rozmnoží se zašlí dnové,tu místo her zas nastupují snové,budoucí den již žádá svoje plány,v nichž to, co není, rozbijí své stany.Kdy mysl s tělem v mladý doubek sroste,tu v mocné tužby přejdou plány prosté,a jinoch tvoří sama ze sebesi nových cest nového do nebe. —Ty cesty vedou v nebe převysoko,že nedozří tam starce slabé oko,a jako nebe velké, nekonečné,chce jinoch velkou slávu, jmeno věčné.Však co se z tužeb takých vyvine?Jak mnohý sen zas ránem rozplyne,jak první sníh, jenž, nežli dopadne,se v chladnou vodu, mlhu rozpadne?A kolik těch, již darmo nežilia dlouhou poutí došli ku cíli?Ten první zapomene na štěstína prázdné sny při plném snídání,ten druhý v poušť zabloudí na scestí,a žízeň krví vlastní zahání,pak třetí, čtvrtý – možná, že ti poví,jak ukrutny jsou muky Sisyfovy.Tu cestu vzhůru nalézt není snadné,a kdo ji našel, často zase spadne.Vždyť kdo chce chrámy lidstvu stavět smělea proti lži být nejslavnějším rváčem,aj toho často místo stavitele,zlý osud učiní jen pomahačem.