“Nenaroditi se,” pravil Hadra.
“Naroditi se mrtvý,” dodal Vámeš.
Zoufalý princ zalomil rukama.
“A já se domníval, že štěstí je blízko; že štěstí není na dosah ruky, ale na dosah nohy; na dosah nohou, které po všem šlapou a o vše klopýtají. Ó Goore, milý příteli, prokažte nám laskavost a nadávejte.”
A Goor nadával pěti jazyky a stylem pepíků dvou světů; s živými pokřiky italských plavců spojoval ostré lání Irčanů a ryzí podskalské klení; a navázav výrazy Novořeků, zakončil mocnými hrubostmi kovbojů z Friska, provázeje výbuchy jazyka výstřely z revolveru.
“Filozofie je prubířský kámen,” promluvil zamyšleně Hadra, “a prubířský kámen je černý. Gorgias říkaclass="underline" Nic neexistuje; ale to je příliš veselé. Všechno existuje, a to je tragické. Slyšte, nevěřím v bohy; kdyby bohové byli, nestvořili by světa a nepřipustili by jeho stvoření.”
“Ach ano,” sténal princ.
“A poslyšte,” zakončoval Hadra, “člověk se rodí v prolití krve; a pak žije, to jest má dnu, koliky a migrénu; a nakonec umírá rakovinou nebo žlučovými kameny. Můj mozek je těžký a černý jako buližník; neráčím plivnouti na člověka.”
“Nebesa, žiju na břiše,” promlouval tlustý baron Ralph. “Dejte mně pevný bod v mé hlavě, a já vyzdvihnu svůj život z jeho mrzkých základů. Můj život není než soumar, který se unavuje po čtyřicet let, nose mé břicho. Oh, jak je těžké!”
“Pánové,” ozval se Guignard zasmušile, “láskou se rodíme a láskou hyneme; a ženina pelest je naší kolébkou i naší rakví. Muž má jediné zranitelné místo: srdce a iluzi. Žena má jediné zranitelné místo: panenství. Kdysi, aby nebylo zraněno, ukrývali a střehli obé; dnes, aby nebylo zraněno, zbavují se obého. Jdu do sebe, jako jde horník do kolmých šachet, a lekám se, shledávaje se černým.”
“Běda světe!” promluvil ponurý Čepel. “Kdyby se měly v tobě všechny chyby červeně zaškrtati, nestačila by krev národů. Všechno lidské je tragédie bez pointy a drama bez rozuzlení.”
“Tiše,” ozval se Vámeš, skřípaje zuby, “což nejsme smrtelní? Budeme rozuzleni smrtí,” pravil Vámeš a povstal a zhasil světla. Modrý plamen hořícího punče ozářil potmě obličeje mrtvolnou sinalostí.
“Přijde hodina,” mluvil z přítmí hlas Goorův, “a černé nitro lidí poctí bílí červi tichou návštěvou. Člověk je zamčená skříňka a smrt je Pandora; zvědavá panna otevře skříňku, a z ní vyjde puch.”
“Člověk je král,” pravil Hadra, “nosí svůj purpur v žilách; až toho budu míti dost, sednu na sud prachu a vyhodím se do tváře boží. Hoho, červený chrchel do tiché tváře boží a krvavý alarm do božího klidu, to bude má smrt.”
“V Massachusetts,” vypravoval Goor, “umřel farmář a ztuhlé křeče jeho smrtelné grimasy se složily v úsměv tak nakažlivý, že vdova se sirotky se válela smíchy kolem nebožtíka živitele.”
“Můj strýc,” sděloval Čepel, “měl uskřinutí kýly a hrůzu před smrtí. Podstoupí operaci, přijde lékař a řekne: ,Jste zachráněn, budete žít.‘ A strýc okamžitě umře přílišnou radostí z navráceného života. Hle, i život bývá smrtelným nebezpečím života.”
“Inženýr Piettak v Brémách vynalezl sebevražedný stroj, cosi jako soukromou gilotinu s elektrickým spouštěním; stroj byl krásný, ale kdykoliv jej chtěl vyzkoušeti na sobě, stroj selhal. Střelil se tedy do srdce, ale netrefil, protože měl srdce nezvyklou anomálií na pravé straně prsou. Uzdravoval se, hodlaje nyní žíti rekonvalescentní láskou k životu; ležel v posteli, umiňuje si život podle Tolstoje a Müllera, ale vtom spadl na něho dům a ukončil jeho plány.”
“Znám smrti,” pravil chmurný Goor, “jež se podobají parodii, výstřední skony podobné alotriím klauna jdoucího z manéže; znám podivná zúčtování, jež jsou zpola vtip a zpola hrůza.”
“Jeden můj přítel si vložil do cigarety kuličku ekrazitu: dokouřil a byl roztrhán. Hraběnka Ljutkoffova byla zalehnuta kočkou; ale byla to kočka hors concours z výstavy londýnské.”
“Můj bratr Karel se zastřelil projektilem gravírovaným iniciálou jména přítelčina a emailovaným v provedení Josepha Proncka, šperkaře.”
“Filozof Swalmius si probodl srdce dřevěným hřebem. Rallaro... ale to se nedá říci. Jsou lidé, kteří svým skonem zhanobili majestát života a pokáleli majestát smrti. Jsou smrti –”
“Znám jednu smrt,” ozval se náhle mlčelivec Vámeš, “jednu smrt bezuzdnou, hroznou a nebývalou. Znám jednu smrt – strašnou a záhadnou –, jež by zdrtila vaše myšlení a stáhla vaše hrdlo, – jednu smrt, jež se kdysi přihodila a jež – mne děsívá, když – nemohu – spáti –”
“Nuže?” tázal se hostitel napjatě.
“Počkejte, je mi nevolno,” zašeptal Vámeš, “až podruhé. Až podruhé –” A dívaje se před sebe zlýma, odpudivýma očima, kýval pomalu svou velikou, ohavnou hlavou. A náhle udeří hlava hlučně do dřeva stolu, a tělo Vámešovo sklouzne ze židle; krátký poděšeny shon, a sklepníci odnášejí bezvládné tělo na chodbu.
A za okamžik: “Pán je mrtev!” hlásil sklepník.
Princ zbledl.
Bernhard Hadra se ubíral sklíčeně k mrtvole přítelově.
Bylo nás deset na onom supé, jímž oslavoval princ svou nudu: Goor, Hadra, Guignard, Vámeš, Čepel, Ama-Hahabe, Ralph, smrt a my; a potřásajíce hlavou, pravili jsme pro sebe: Mluv se ženou o lásce, a přivoláš lásku. Mluv s muži o žízni, a přivoláš ji. Mluv o smrti, a ona přijde. Nuže celé člověčenstvo mluví o štěstí, a nepřivolá ho a nikdy nepřijde. Škoda Vámeše.
A “Škoda,” zahořekoval zarmoucený princ, “nedořekl nám svou anekdotu.”
MORÁLKA I
Leželi jsme tentokráte tváří k zemi, a hryzajíce tuhá stébla, mluvili jsme nízko při zemi.
“Bah,” pravili jsme, “byli jsme pomlouváni. Řeklo se o nás, že jsme – jaké nařknutí! –, řeklo se, že nejsme morální; že naše články nejsou tendenční a naše artikle dosti příkladné, prý.”
“Jsme konečně,” zasmáli jsme se, “jsme přece také pastýři; nemluvíme k ovečkám, mluvíme ke kozlům stáda.”
Tu opřeli jsme se o lokty a lákali jsme k sobě, volajíce milého nám kozla blízkého stáda, jenž přicházíval přijímati z naší dlaně drobné laskavosti, které ho těšily.
“Milý nám kozle,” pravili jsme, přitahujíce ho za šedivou štětku brady, “byli jsme pomlouváni; to pro naši přízeň k tobě.”
“A přece,” děli jsme přátelsky, “máme tě rádi pro tvé nechvalné půvaby; pro tvé žluté oko, proťaté šikmou sarkastickou pupilou; pro tvůj mokantní úsměch zkušeného dandyho stáda; konečně pro všechny tvé horší vlastnosti, jimiž jsi špatně slavný.”
“Není dobře býti člověkem,” pokračovali jsme, “ale hlavně ti závidíme tvou šikmou zornici, tvou nestoudnou, vyzývavou, perziflující oční štěrbinu. Neboť již nás omrzelo nositi kruhovou zornici lidí, neboť mrzí nás dívati se na svět okrouhle; avšak ty vidíš svět v šikmé a smělé výseči, šikmými, úzkými postřehy jako ironické aperçu, ty, šťastný kozle, vidíš svět v anekdotách.”
“Nuže jdi již,” končili jsme s povzdechem a udeřili jsme ho mezi rohy, až odběhl křivými odskoky mezi členy stáda, a opět jsme si pravili:
“Morálko na světě! Tys příliš nízké světlo, jež vrhá příliš dlouhé stíny. Avšak světlo rodí saze. Světlo ctnosti, tys natřelo hříchy svými sazemi; od té doby jsou hříchy černé a morálka v platnosti.”