Avšak ona jí krásně a s divou chutí trhá zdravými zuby živné maso, před chvílí ještě krvavé a živé, zcela dokonale v této chvíli podobna superiornímu zvířeti.
Dejte pozor! Rozkousáno vašimi bílými zuby a tangováno slinami, jež vystoupily ze svého podjazyčného úkrytu, právě nyní toto sousto sestupuje dolů. A nyní počíná bojovná scéna; jako tichá šelma číhající v temné záloze se vymrští na šíji hloupě krotkého zvířete, zcela tak útočně ostré šťávy, ležící v záloze žaludečních žláz, přepadnou líné sousto a zahryznou se v ně svými pepsinovými zuby. A potom hustá žluč, hořká a hustá jako melancholie, jež se z ní rodí, leptavá jako ironie choleriků, jež z ní vzchází, rozleptá v něm tuk, tichou a mírumilovnou hmotu lenosti; a konečně sžíráno trypsinem a pomalým hlodáním trpkého amylopsinu, stanouc se mízou, sousto masa zajde a zanikne.
A zatímco se bude díti krásný mechanismus této němé gerily, vy budete spočívati v lenivosti siesty, naladěna veskrze dobromyslně a smířlivě, oddána mocné slasti zdravého nasycení; vaše zuby budou matně svítiti u mdlém úsměvu dlouhé spokojenosti; vaše víčka klesnou téměř ospale; a budete tiše šťastna.
A zatím silné šťávy sousta budou prolínati vaším celým odpočívajícím tělem. Budou probíhati pravidelnými údery tepen a prostupovati kapilárami a stanou se krví; krev stane se teplem a teplo stane se životem a život stane se zase ženou.
Pak vaše pohyby stanou se opět vlnivějšími a plnými rytmu; vaše údy se zaoblí k okrouhle lísavým gestům. Zrodí se ve vás dračí mléko a prudká živost; a vaše pokožka bude teplá. Vaše oči opět zaplanou zesíleně; vaše tváře naleznou svá červenější chutná rdění, když my budeme mluviti zcela vesele.
Tu my, inspirováni vaším rytmem, vaší živostí, vaším sáláním a vašima očima, nalezneme krásnější tempo pro své myšlenky, světlejší veselí slov a bohatou sdílnost zlatých nápadů. Najdeme chvíli, kdy muž, dotčen oživující krásou, chtěl by se státi mluvícím básníkem.
A tak hmota je velmi svatá, neboť dovede zroditi básnickou myšlenku. Každá hmota je velmi svatá, pokud dovede zroditi básnickou myšlenku.
Avšak je mnoho lidí, kteří jsou méně svatí než hmota, neboť je mnoho žen, jež nikdy nedají vzniknouti ani jediné myšlence.
O SMRTI A ZRADĚ ŽIVOTA
“Není-li život co nejkrásnější?” pravil k nám kdosi, jenž umiňoval si žíti co nejkrásněji.
“Krása divadel a rozžatých lustrů, cinkání sklenic a smíchů, veliká zrcadla, krásné šaty napuštěné vůní, krása kravaty, přátel a družnosti: není-li život krásný?
Nebo oddati se slunci, radovati se nad květy a mezí jako babočka admirál, koupati se pod košatým stromovím řeky nahý a krásný, když nadchází večer a přijdou hvězdy; a potom diviti se přírodě, jež je veselá a krásná jako božské zvíře: ó řekněte, není život krásný?
Štěstím býka je jeho žhavá zuřivost; štěstím lamy je její mírný klid; štěstím psa je jeho veselé pohlaví; jak tedy může býti šťasten člověk, neboť dovede napodobiti všechna zvířata i člověka!
Rozkoší je pýcha, jež se nás zmocňuje, a slavné puzení ctižádosti, jež námi otřásá; rozkoší je vítězství nad ženou nebo nad nepřítelem; radostí je plodnost, jež nás plní jako klas, a rozkoší je býti dobrý a rozkoší je nebýti dobrý; a život je krásný.”
“Dosti!” pravili jsme pohnuti. “Život je co nejkrásnější; ale pro lásku k ženě a pro její nelásku, pro chladnost jejích očí, jež jsou tak malé, a pro její ,ne‘, které je tak tiché, že nemůže doznívati po celý náš život, pro tyto tak malé a tiché věci zradíte život, jenž je nejkrásnější.”
“Díky,” pravil k nám opět kdosi, jenž se domníval poznávati, že jeho mysl není dosti organická pro způsob tohoto života. “Díky, jsem již odhodlán. To sleep, to die.
Zemřít, spát a snít! Kdo jednou poznal rozkoš dlouhých mdlob a matných bezvědomí, tu nejhlubší rozkoš jsoucnosti nevěděti, že jsme, kdo chápe, že každé opojení, každý stav mdlého šera v naší mysli, když rodí se mánie a němá zaujetí, že každé opojení je vržený stín ruky smrti, jež zastírá příliš ostré světlo skutečnosti, konečně kdo nejvíce ze všeho miluje sny a spánek, ten až k smrti touží zemříti, to sleep, to die, spáti neprobuzeně.
To sleep, to die! Viděl jsem sochu Thanata, Smrti Mlčelivé, z vykopávek; její tvář byla zahalena rouškou, a za ní? Nic nemůže lákati než to, co je zakryté a nezjevné. Největší krása jest ona, jež je zahalena; avšak život je nám již příliš zjevný.
Oh žíti, stále pomíjeti a stále přestávati! Jedině Smrt je trvalá a věčná, jedině nebýti jest nepomíjivé; a já už toužím býti trvalý a nepřestávající.
Jsou mnozí, kteří páchají sebevraždu, když se jim naskytne příležitost, nečekajíce, až se jim nahodí též příčina. Jsou mnozí, kteří se dopouštějí smrti ze vzdáleného nakažení, okouzleni příkladem, taženi Smrtí, jež přešla blízko nich. Neboť ona je krásná jako záletnice, jako měkká kurtizána s černýma očima tak sladkýma a mocnýma, že pohled, jenž z nich vyšel, je sám žijící a ještě dlouho, když ona už přešla, bloudí po světě a rozteskňuje srdce mužů.”
“Budiž,” pravili jsme zarmouceni; “avšak stačila by jen ženina láska a prchavé zachvění jejích rtů a mdlé ,ano‘, jež je žel příliš tiché, než aby mohlo zníti po celý náš život, stačilo by to, abyste zradil smrt, jež je nejkrásnější.”
FEJETON
Mluvilo se kolem stolu. “Pravá láska,” řekl dr. B., “tím rozumím stav, ve kterém muž cítí osudnou potřebu býti neustále s milovaným předmětem. Myslí jen na něj, hledá jej po celý den a hyne bolestí v jedné minutě, ve které musí býti sám.”
Opravdu; to už řeklo tisíce lidí, a dokonce lépe. Zvláštnější však je, že takoví mužové skutečně existují jakožto úzká odrůda třídy romantiků, pravých dervišů, točících se kolem ženy jako kolem dokázaného boha. Ty, jež míníme nyní, potkáváte na ulicích a v kavárnách; jezdí v tramvajích, sčítají, pracují v kancelářích, bankách nebo úřadech, chodí na opery a mluví s vámi o Chavezovi, o počasí, o aféře té a té; ale to vše je pouhé zdání; neboť oni zde vlastně nejsou. Jejich mysl stále zalétá, nebo jak se také říká, stále dlí u milované ženy. Hle, co si myslí, když s vámi mluví o Chavezovi nebo o chladnoucím počasí: “Uvidím ji dnes? Kde je, s kým mluví? Snad někam jde,” a nyní se mučí půl hodiny její krásnou obutou nožkou. “Včera jsme šli tudy a ona mi řekla toto – – “ V tom okamžiku přehoupne se tento mladý muž do včerejška; mluví, slyší, vidí a čichá včerejší věci a včerejší dění, a celý ten ubohý mladý muž počne v té chvíli existovati včera; prostě ztratí se ze současné existence, není ho, je včera, anebo je kdesi v zítřku, je-li zítřek dnem rendez-vous.
Tolik předem, aby se dobře rozumělo osudu mladého muže, jenž miloval dívku, kterou pro větší půvab uvedeme pod pěkným jménem Kamila, třebaže není potřeba přidávati jí krásy nejkrásnějším jménem; neboť ona je bezejmenně a nevyslovitelně krásná pro vás všechny, kteří ji potkáváte, vy kritičtí a unavení pasanti, juroři na výstavě žen, na promenádě. Tam ona chodí, letos v úzké sukni, loni s tokem a předloni s nejširším kloboukem; módní tvor. (To jest věčné ženství v časové formě. Všechno věčné je neaktuelní; žena má potřebu býti aktuelní; poslední móda činí ze ženství novinku.) Pohleďte, jak aktuelní je slečna Kamila se svým úsměvem, se svou plností, se svými nejneodolatelnějšími botkami, klenotem anglické industrie, s botkami, jaké dovedla vytvořiti jen poslední doba! Její duše je taková, jakou si jen dovedete vymysliti. Připojte k tomu její úzkou sukni: jaká to žena!