Sever Gansovskij
Kroky do neznáma
Překlad: Jaroslav Piskáček
Svět sovětů — 1962
Rozhovor na pobřeži
„Někdy mám dojem, že se mi to všechno jen zdálo,“ pravil inženýr zamyšleně a přejel si rukou po čele. „Ačkoli moc dobře vím, že jsem tenkrát nespal… Škoda slov! Už se provádí vědecké bádání. Byla vytvořena skupina. A stejně…“
Ušklíbl se a já zbystřil pozornost.
„To máte tak. Obvykle se domníváme, že rytmus, jakým žijeme, je jediným možným rytmem. A zatím tomu tak není. Chápete, co chci říci?“
V odpověď jsem zamumlal cosi o teorii relativity. Musím přiznat, že jsem o ní zrovna jasnou představu neměl…
Inženýr se usmál.
„Tedy, měl jsem na mysli něco jiného. Pokuste si představit, co by se stalo, kdybychom začali žít rychleji. Nemyslím pohybovat se rychleji, ale opravdu žít. Živé bytosti na zemi se pohybují různou rychlostí — od několika milimetrů za hodinu až po několik desítek kilometrů. Někde ve Skotsku našli mouchu, která lítá rychlostí letounu. Ale o tom nechci mluvit. Ne pohybovat se rychleji, ale rychleji žít.“
„Ale vždyť některé bytosti už žijí rychleji než člověk,“ poznamenal jsem a pokoušel se vzpomenout, co jsme se ve škole učili z biologie. „Například prvoci. Trepky, pokud si vzpomínám, žijí pouhých čtyřiadvacet hodin. A někteří bičíkovci ještě méně.“ Můj společník pokýval.
„Ba ne, ti prostě žijí méně než my. Ale ne rychleji.“ Zamyslel se. „Vy to asi stěží pochopíte, co říkám… Neslyšel jste nic o letošních událostech v okolí Labutince?“
„Aby ne! V Leningradu si to asi před měsícem cvrlikali vrabci na střeše. Ale nikdo nic kloudného neví. Vypráví se o tom div ne jako o zázračném vidění. O dívence, kterou kdosi neviditelný snad hodil pod vlak nebo vytáhl zpod vlaku, už nevím. A pak se mluvilo o krádeži v obchodě… Vy o tom něco víte?“
„Ovšem. Byl jsem jedním z těch přízraků.“
„Ne!“
„Chcete-li, budu vám to vyprávět.“
„Ovšemže chci!“ vykřikl jsem. „Abych nechtěl! A můžete hned teď.“
Tento rozhovor se odehrával na rižském pobřeží, v Dubultech, jedněch malých lázničkách půl hodiny cesty od Rigy…
Byl jsem tam v zotavovně celé září a rychle jsem se seznámil se všemi obyvateli vilky, stojící přímo na mořském pobřeží. Jen o jednom rekreantovi, urostlém pohublém blondýnu, jsem věděl velmi málo. Bylo to tím divnější, že jsme hned od prvního setkání pocítili k sobě vzájemnou sympatii.
Oba jsme rádi ráno, asi tak dvě hodinky před snídaní, bloumali po pláži, která byla tou dobou naprosto vylidněná. Korostylev, tak se můj blonďatý společník jmenoval, vstával dřív a vydával se pěšky směrem na Bulduri. Když jsem na břeh přicházel já, byl již na zpáteční cestě. Setkávali jsme se na prázdné, opuštěné pláži, poklonili jsme se jeden druhému, usmáli jsme se na sebe a každý jsme pokračoval svou cestou.
Zdálo se, že po každém takovém setkání v nás obou zůstává dojem, že bychom se oba s radostí zastavili a pohovořili si.
Jednou ráno, když jsem vyšel na pobřeží, přistihl jsem Korostyleva při jakési podivné činnosti. Inženýr seděl na lavičce, pak si sedl na bobek a začal prstem čmárat v písku. Na tváři měl v té chvíli velice ustaraný výraz. Tak to udělal několikrát, načež se uklidnil. Pak si všiml letícího motýla a mávl rukou ve vzduchu, jako by ho tím pohybem provázel. A nakonec několikrát povyskočil.Zakašlal jsem, abych Korostyleva upozornil, že na břehu není sám. Podíval se po mně, naše pohledy se střetly a bylo nám oběma trochu trapně.
Korostylev mávl rukou a zasmál se.
„Pojďte sem. Nemyslete si, že jsem se zbláznil.“
Přistoupil jsem k němu a rozpředla se debata, při niž jsem se dověděl historii nedávných událostí ve Finském zálivu.
Korostylev začíná vyprávět: První hodino ve změněném světě
… Musím předeslat, že jsem povoláním inženýr tepelné techniky. Dokončil jsem aspiranturu a obhájil dizertaci na moskevském polytechnickém institutu, ale přesto jsem spíš praktik než teoretik. Proto je pro mne tím víc nevysvětlitelného v tom, co se se mnou před nedávném stalo.
Jako užší specializaci mám zřizování parních turbin ve slunečních elektrárnách. 2iji s rodinou na břehu Finského zálivu v lesnatém kraji. Pracuji ve vědeckovýzkumném ústavu, který je umístěn při malé sluneční elektrárničce výhradně experimentálního významu. Blízko ní je i osada, v níž všichni bydlíme. Náš domek s malou zahradou je první při cestě, spojující přímořskou dálnici se stanicí lokálky. Upřímně řečeno, tahle cesta je zároveň jedinou ulicí v celé té naší osadě.
Proti našemu domku má letní sídlo můj přítel docent Mochov. Také spolupracuje s výzkumným ústavem. Vedle jeho domku je obchod s potravinami, přesněji malý krámek, kam chodíme všichni nakupovat.
Mezi zadními okny mé chaloupky a územím sluneční elektrárny nejsou žádné další stavby. Je to tu porostlé nízkým mlázím, které při stavbě zůstalo nedotčeno…
Bylo to v neděli pětadvacátého června. V sobotu večer odjela žena s oběma našimi chlapci do Leningradu na nový indický film. Zvali mě, abych jel taky, ale chtělo se mi zůstat doma a pracovat.
Domluvili jsme se s Aňou, že nechá kluky na neděli u babičky a vrátí se v neděli v deset vlakem.
Zavezl jsem ženu s dětmi ke stanici lokálky, zajel s automobilem do garáže a sedl k psacímu stolu.
Seděl jsem u něho hodně dlouho. Přátelé mi volali telefonem, zvali mě, abych si šel poslechnout nové dlouhohrající desky, ale chtěl jsem dokončit jakýsi výpočet, a tak jsem nikam nešel.
Asi o půlnoci začala bouřka. Rád se dívám, jak se křižují blesky, vstal jsem tedy od stolu, přistoupil k oknu a odhrnul závěs. Pamatuji se, že to byla silná bouřka. Liják bičoval větve stromů, až se ohýbaly, a na střeše se ozýval rachot jako od vzdálené kanonády. Okno mé pracovny vede právě k elektrárně a několikrát jsem viděl, jak vrcholky lip za ohradou a střechu budovy, kde byl umístěn reaktor, ozařují modré záblesky.
Pak jsem spatřil namodralou roztřesenou kouli, velkou asi jako menší meloun, napolo průhlednou a fosforeskující. Vynořila se kdesi vlevo od našeho domku z houštiny. Vzdáleně připomínala horní část těla medúzy, když se tento živočich vynořuje z mořských hlubin.
Něco takového jsem ještě v životě neviděl.
Koule proplula tak blízko kolem verandy, až jsem měl pocit, že do ní musí narazit. Pak odletěla k budovám elektrárny. Sledoval jsem její let. Nebylo to nic obtížného — změnila totiž v té době barvu. Byla teď jasně žlutá jako železo právě vytažené z kuplovny. Narazila na střechu budovy, v níž byl reaktor, nárazem nadskočila, ještě jednou dopadla a nakonec ne že by vybuchla nebo praskla, ale doslova se vpila do střechy.
Lekl jsem se, že tam začne hořet, vyběhl jsem tedy na zápraží a oběhl domek, abych se podíval, nehrozí-li elektrárně nějaké nebezpečí. Ale na střeše hlavní budovy, kterou jsem ze zahrady dobře viděl, nebyly patrný žádné známky požáru. Všude bylo ticho. Šikmé pruhy deště stále šlehaly po větvích a do trávy. Stál jsem chvíli u zdi svého domku a pak jsem se celý promoklý vrátil do pracovny.
Bylo už pozdě. Sel jsem si lehnout, a když jsem se ráno probudil, začalo to, o čem vám chci vlastně vyprávět.Probudil jsem se asi v osm a podivil jsem se, že jsem spal tak dlouho. U nás se obvykle vstává v šest.