„No naštěstí,“ pokračoval, jsem našel nějaké údaje jinde. Abych řekl pravdu, přímo ve své skromné knihovničce. Jsou to noviny Skřelta Změnokoše, zakladatele našeho Řádu. Jestlipak víš, můj milý mladý a tolik uspěchaný příteli, co se stane, když zemře čaroděj?“
„Vysloví se všechna zaklínadla, která nosí v paměti,“ opověděl Trémon. „To je přece jedna z prvních věcí, které jsme se dozvěděli po vstupu na školu.“
„Jenže právě to pro osm Velkých zaklínadel neplatí. Skřelt zjistil, že Velké zaklínadlo si najde úkryt v nejbližší mysli, která je otevřená a ochotná ho přijmout. Postrč mi sem támhle to velké zrcadlo, buď tak laskav.“
Galder vstal a došoural se k výhni, která mezitím vychladla. Pruh kouzla se však stále ještě pohyboval, chvíli byl nehmotný a chvíli zase hmotný, vypadal jako štěrbina vyříznutá do jiného vesmíru, plného žhavého modrého svitu. Galder jej zvedl z police, vytáhl dlouhý luk a pronesl mocná slova. Potom už jen s uspokojením pozoroval, jak se kouzelný pruh natáhl, zachytil na obou koncích zbraně a napnul, až staré dřevo zapraskalo. Pak si pečlivě vybral šíp.
Mezitím Trémon dostrkal stojan s velkým zrcadlem do středu místnosti. Až budu mistrem řádu já, pomyslel si, určitě se nebudu šourat po kobercích v pantoflích.
Trémon, jak už jsme ostatně řekli, cítil, že by se dalo udělat mnoho věcí, kdyby se dostala k moci mladá krev a staré dřevo se vyřezalo, ale v tomto okamžiku byl upřímně zvědavý, co má ten starý blázen v úmyslu.
Možná že by pocítil určité uspokojení, kdyby věděl, že se Galder i Skřelt Změnokoš dokonale mýlili.
Galder několikrát prošel před zrcadlem, které se nejdřív zakalilo, ale pak se v něm ukázal pohled na skundský prales z ptačí perspektivy. Starý mág se zatvářil soustředěně, přičemž držel luk tak, že volně nasazený šíp směřoval ke stropu. Zamumlal polohlasně, ale dost srozumitelně několik slov jako — „upravíme podle teploty… pak odečteme sílu větru — dejme tomu tři uzly…“ a neohrabaným pohybem šíp vypustil.
Kdyby se k tomu mohl vyjádřit zákon akce a reakce, byl by se šíp odrazil od stropu a spadl o několik kroků dál. Jenže příslušného zákona se nikdo neptal.
Mizející šíp zmizel se zvukem, který se absolutně vymyká jakémukoliv popisu. Zněl zhruba jako „dzoinng“, které zkušený zvukař alespoň tři dny upravoval na dobrém mixážním pultu.
Galder odhodil luk stranou a spokojeně se usmál.
„Je jasné, že to teď bude tak hodinku trvat, než tam doletí,“ vysvětloval. „Pak bude Osmé zaklínadlo jednoduše sledovat jeho ionizovanou stopu až sem, ke mne.
„To je skvělé,“ přikývl Trémon, ale každý trochu slušný telepat by si při pohledu na něj přečetl třímetrová písmena, která hlásala: Když k tobě, tak proč ne ke mně? Sklopil oči k pracovnímu stolu plnému krámů a zrak mu padl na dlouhý ostrý nůž, který se zdál jako stvořený k tomu, co se chystal udělat.
Neměl násilí rád, ale v tomto případě se na to docela těšil. Bylo jasné, že na toho, kdo získá Osmé zaklínadlo a v příhodném okamžiku je přidá k ostatním sedmi, čeká jako odměna tajemství tsortské pyramidy a mnoho dalších požitků. Trémon neměl v úmyslu promarnit léta mravenčí práce jenom proto, že jednoho starého blázna náhodou osvítil duch svatý.
„Když už musíme čekat, nedal by sis mezitím šálek kakaa?“ zeptal se Galder a začal se šourat přes místnost, kde visela šňůra zvonku pro služebnictvo.
„Rád,“ odpověděl Trémon. Zvedl nůž a potěžkal jej v ruce, aby zjistil, jak je vyvážený. „Musím vám blahopřát, mistře. Vidím, že na vás bychom si, my mladí, stále ještě museli hodně přivstat.“
Galder se zasmál. Nůž vyletěl z Trémonovy ruky takovou rychlostí, že se (pravděpodobně v souvislosti s línou podstatou zeměplošského světla) opticky zkrátil a zesílil a zamířil přesně na Galderův krk.
Jenže tam nedoletěl. Místo toho uhnul k jedné straně a začal kroužit kolem Počasvoska tak rychle, že Galder vypadal, jako by měl kovový límec. Starý čaroděj se otočil a Trémon měl dojem, že je mnohem vyšší a vyzařuje z něj tajemná síla.
Nůž se najednou vymrštil nazpět a zarazil se do dveřního rámu, sotva několik milimetrů od Trémonova ucha.
„Přivstat, říkáš?“ usmál se na něj Galder mile. „Drahý chlapče, ty by sis vůbec nesměl jít lehnout.“
„Dej si ještě kousek stolu,“ prohlásil Mrakoplaš.
„Ne, já nemám marcipán rád,“ odpověděl mu Dvoukvítek. „Kromě toho bych řekl, že je dost nevychované jíst cizím lidem nábytek.“
„S tím si nedělejte starosti,“ uklidňoval ho Vaverka. „Ta stará čarodějnice se tady už několik let neukázala. Říká se, že dostala, co jí patřilo. Prý se o to postaral párek nějakých malých uličníků.“
„Ty dnešní děti,“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš.
„Vinu nesou jejich rodiče,“ zasmušil se Dvoukvítek.
V okamžiku, kdy jste své smysly přesvědčili, že je to normální, byla perníková chaloupka docela příjemné místo. Zbytková magie ji udržovala neustále v chodu a ta okolní zvířata, která ještě nepochcípala na vleklé záněty zubů, se jí vyhýbala. Oheň z lékořicových polen hořel v krbu velmi špatně. Mrakoplaš se pokusil nasbírat venku nějaké suché větve, ale nakonec to vzdal. Dřevem, které na vás mluví, se topí velice špatně.
Říhl.
„Je to nezdravé,“ zafilozofoval. „Víš, zajímalo by mě, proč to musí být zrovna sladké? Proč ne tmavý chleba a sýr? A nebo třeba salám — tedy řeknu ti, že takové salámové kanape…
„Copak já vím?“ pokrčil Vaverka rameny. „Babka Zubolavá prostě vyráběla jenom cukrovinky. Přál bych vám ochutnat její sněhové pusinky…“
„Já je okoštoval,“ přikývl Mrakoplaš. „Prohlížel jsem postele a zjistil, že jsou z nich matrace.“
„Perník je tradičnější,“ ozval se Dvoukvítek.
„Co, na matrace?“
„Neblázni,“ odpověděl mu s převahou Dvoukvítek. „Kdo kdy slyšel o matracích z perníku? Na domy.“
Mrakoplaš zabručel. Myslel na jídlo — přesněji na jídlo v Ankh-Morporku. Připadlo mu až směšné, jak mu to místo najednou připadalo přitažlivé. Čím byli dál, tím víc ho to táhlo zpět. Stačilo, aby přivřel oči, a viděl všechno do nejmenších podrobností. Jídelní stánky stovky různých národů na trhu. Mohli jste si dát squishi nebo žraločí polévku tak čerstvou, že by se k ní žádný plavec neodvážil přiblížit, nebo…
„Myslíš, že by to tady mohlo být na prodej?“ zeptal se Dvoukvítek.
Mrakoplaš zaváhal. Už dávno se naučil, že je potřeba dobře si promyslet každou odpověď na Dvoukvítkovy překvapující dotazy.
„Na co?“ zeptal se opatrně.
„Přímo z toho páchne zvláštní atmosféra.“
„Aha.“
„Co to je atmosféra?“ zeptal se Vaverka a začal čenichat kolem, přičemž se mu na tváři objevil výraz, který říkal, že on to neudělal, ať už je to cokoliv.
„Já si myslím, že je to jeden druh žáby,“ poučoval ho Mrakoplaš. „Kromě toho to nemůžeš koupit, protože není od koho…“
„No, tohle bych možná mohl zařídit, se souhlasem lesní rady, samozřejmě,“ vskočil mu Vaverka do řeči a přitom se pokoušel vyhnout Mrakoplašově pohledu.
„… a už v žádném případě by sis to nemohl vzít s sebou, myslím tím, že by se ti ten barák asi do Zavazadla nevešel, nebo jo?“
Mrakoplaš ukázal směrem k Zavazadlu, které se hřálo u ohně a jakýmsi záhadným způsobem se tvářilo jako spokojený, ale ostražitý tygr. Pak se s vítězoslavným výrazem obrátil nazpět k Dvoukvítkovi. Usměv mu okamžitě zmizel.