Galder, který se v té chvíli pro efekt odmlčel, se na něj zaškaredil.
„Dobrá, já to tedy zkrátím…“
„No konečně!“
„Všichni jsme hledali vysvětlení událostí dnešního rána. Může snad někdo prohlásit, že je našel?“
Mágové se úkosem rozhlíželi jeden po druhém. Nikde, snad s výjimkou odborového sjezdu pracovníků nočních profesí, byste nenarazili na větší nedůvěru a podezřívavost než ve sboru nejstarších magiků. Na první pohled však bylo jasné, že den byl velmi špatný. Démoni, vyvolaní z Podzemního rozměru, kteří většinou ochotně poskytovali informace, se tvářili přihlouple a na otázky odpovídali vyhýbavě. Magická zrcadla popraskala. Tarotové karty tajemným způsobem vybledly a zůstala na nich jen rubová strana. Křišťálové koule se zatáhly mlhou. Dokonce i čajové lístky, nad nimiž většina čarodějů ohrnovala nos jako nad pouťovým a neprůkazným prostředkem, se shlukly na dně hrnečků a odmítaly se rozejít.
Krátce řečeno, shromáždění mágové byli v úzkých, a proto teď výjimečně svorně zavrtěli hlavami.
„Z toho důvodu navrhuji, abychom provedli obřad AškEnte,“ uzavřel Galder dramaticky.
V duchu si pomyslel, že na své prohlášení očekával mnohem bouřlivější reakci, něco jako třeba: „Oh ne! Obřad AškEnte ne! Člověku není radno si s takovými věcmi zahrávat!“
Jenže síní se rozlehl jen chór souhlasných hlasů. „Dobrý nápad.“
„Jasně.“
„To dá rozum.“
„Tak do toho!“
Galder, mírně vyvedený z rovnováhy, přivolal procesí nižších mágů, kteří do síně přinesli rozličné kouzelné rekvizity.
Jak už bylo opatrně naznačeno, docházelo v poslední době ve společenství mágů ke sporům o to, jak magii praktikovat.
Zvláště mladší mágové čím dál tím častěji mluvili o tom, že je na čase, aby magie zmodernizovala především svůj image, a že už by se konečně měli přestat patlat s voskem a kousky kostí a vybudovat celému odvětví dobře organizovanou základnu. Žádali rozběhnutí výzkumných programů a třídenní sjezdy v hotelích, kde by si mohli v klidu ve svých novinách přečíst články s názvy jako Kam kráčíš, geomantie?[3] nebo Úloha sedmimílových bot v současné společnosti.
Tak například Trémon už v poslední době magii skoro nepraktikoval, ale vedl celý řád s hodinářskou precizností. Dělal si množství poznámek, na stěně ve své kanceláři měl obrovskou mapu, která se hemžila barevnými špendlíky, vlaječkami a čarami. Nikdo jí nerozuměl, ale vypadala velice efektně.
Starší mágově zas tohle všechno považovali za naprostý blábol a odmítali vzít na vědomí nějaký image, pokud nebude mít podobu voskové figurky, do které jsou napíchány špendlíky.
Přítomné hlavy osmi řádů byly prosty takových myšlenek. Byli do posledního tradicionalisté a pomůcky navršené kolem osmiúhelníku nevypadaly jako nějaký moderní póvl, ale jako kvalitní okultní zboží. Převládaly beraní rohy, lebky, kované barokní železo a obrovské svíce navzdory zjištění frakce mladých mágů, že proslulý a strašlivý obřad AškEnte se dá bezchybně provést s pomocí čtyř malých kousků dřeva a čtyř kubických centimetrů myší krve.
Přípravy obyčejně zabraly několik hodin, ale spojené sily starších mágů je znatelně zkrátily, takže už po čtyřiceti minutách odříkal Počasvosk závěrečná slova celého obřadu. Ta mu chvíli zůstala viset ve vzduchu před obličejem a pak se pomalu rozplynula.
Vzduch ve středu oktagramu se zachvěl, zhoustl a najednou se tam zhmotnila vysoká, temná postava. Skoro celou ji skrýval široký černý plášť s kápí a to bylo pravděpodobně dobře. V jedné ruce třímala velkou kosu a člověk si nemohl nevšimnout, že místo prstů se na násadě svírají jen vybělené kosti.
V druhé ruce drželo zjevení ozdobnou špejličku, na které byla napíchnuta kostička sýra a kousek ananasu.
CO JE? řekl Smrť hlasem, který měl vřelost a barvu ledovce. Zachytil mágův pohled a sklopil hlavu k jednohubce.
BYL JSEM PRÁVĚ VE SPOLEČNOSTI, dodal o poznání vyčítavěji.
„Ó, stvoření Země a Temnot, vyzýváme tě a zapřísaháme při…“ začal Galder pevným a přikazujícím hlasem. Smrť přikývl.
ALE, NO JO, TO VŠECHNO UŽ JSEM SLYŠEL, prohlásil. PROČ JSTE MNE PŘIVOLALI?
„Říká se, že dokážeš nahlédnout současně do minulosti i budoucnosti,“ odpovídal mu Galder trochu otráveně, protože velká slova, kterými se přivolané bytosti zavazovaly k poslušnosti, patřila k těm částem rituálu, které měl ze všeho nejraději, a lidé mu mnohokrát říkali, že je recituje skutečně dokonale.
TO JE NAPROSTO PŘESNÉ.
„Pak bys nám možná mohl říci, co se to dnes ráno vlastně stalo?“ zeptal se Galder. Velebně se vztyčil a dodal hlasitě: „Poroučím ti ve jménu Azimrotha, Ťchikela, pri…
DOBRÁ, PŘESVĚDČIL JSI MĚ, řekl Smrť. CO SI PŘEJEŠ PŘESNĚ VĚDĚT? DNES RÁNO SE STALO VĚCÍ! LIDÉ SE RODILI, LIDÉ UMÍRALI, VŠECHNY STROMY O NĚCO VYROSTLY, VLNKY VYTVOŘILY NA MOŘSKÉ HLADINĚ ZAJÍMAVÝ OBRAZEC —
„Chci vědět, co se stalo s Oktávem,“ odpověděl Galder odměřeně.
JO TOHLE? TO BYLA JEN DROBNÁ OPRAVA.
PROBÍHAJÍCÍ REALITY. JÁ TOMU ROZUMÍM TAK, ŽE OKTÁVO NECHTĚL ZTRATIT OSMÉ ZAKLÍNADLO. POKUD JSEM DOBŘE INFORMOVÁN, PADLO PŘES OKRAJ ZEMĚPLOCHY.
„Zadrž, zadrž,“ prohlásil Galder. Zamyšleně se poškrabal na bradě. „Mluvíme o tom, které se usadilo v hlavě toho Mrakoplaše? Je to takový dlouhý, trochu pomačkaný hubeňour? To zaklínadlo, které —“
— KTERÉ NOSÍ V HLAVĚ PO CELÁ TA LÉTA, ANO.
Galder se zachmuřil. Zdálo se mu to všechno nějak příliš složité. Každý věděl, že když zemřel čaroděj, všechna zaklínadla, která nosil v hlavě, se uvolnila do prostoru, takže proč takové ciráty se záchranou nějakého Mrakoplaše? Zaklínadlo by se prostě dřív nebo později vrátilo zpět.
„Nevíš náhodou proč?“ zeptal se bezmyšlenkovitě, ale pak se rychle vzpamatoval a spěšně dodaclass="underline" „U Yrripha a Kcharla, zaklínám tě a poroučím ti —“
BYL BYCH RÁD, KDYBYS TOHO KONEČNĚ NECHAL, prohlásil Smrť. VÍM JENOM TO, ŽE OSM ZAKLÍNADEL MUSÍ BÝT VYSLOVENO NAJEDNOU, A TO V DEN NEJBLIŽŠÍ PRASEČÍ HLÍDKY, JINAK BUDE ZEMĚPLOCHA ZNIČENA.
„Pokračuj, ty tam,“ dožadoval se Šedomil Spold.
„Ticho!“ okřikl ho Galder.
JÁ?
„Ne, on. Ten starý hluchý —“
„Já tě slyším!“ vřískl Spold. „Vy mladí nemáte trochu —“ Najednou se zarazil. Smrť si ho se zájmem prohlížel, jako by si pokoušel vzpomenout na jeho tvář.
„Podívej se,“ obrátil se znovu Galder k Smrťovi, „mohl bys nám znovu opakovat tu poslední větu? Zeměplocha bude co?“
ZNIČENA, potvrdil Smrť. UŽ MOHU ODEJÍT? VĚTRÁ MI TAM PITÍ.
„Zůstaň,“ ozval se spěšně Galder. „Při Chelilikim a Orizonovi a tak dále, co to znamená ‚zničena‘?“
TAK ZNÍ PRASTARÉ PROROCTVÍ VEPSANÉ NA VNITŘNÍ STĚNĚ VELKÉ TSORTSKÉ PYRAMIDY. VÝRAZ ‚ZNIČENÝ SVĚT‘ SE MI ZDÁ DOSTATEČNĚ VÝMLUVNÝ.
„To je všechno, co nám můžeš říci?“
ANO.
„Ale Den prasečí hlídky je za necelé dva měsíce!“
ANO.
„Mohl bys nám alespoň říci, kde je Mrakoplaš teď?“
Smrť pokrčil rameny. Měl figuru přesně pro taková gesta.
V PRALESÍCH SKUNDU, POSMĚRNĚ OD HOR BERANÍCH HLAV.
„Co tam dělá?“
LITUJE SE.
„Aha.“
UŽ MŮŽU JÍT?