Galder nepřítomně přikývl. V duchu lítostivě myslel na propouštěcí obřad, který začínaclass="underline" „Odstup stvoření pekelné…“ a obsahoval také několik velice pěkných pasáží, ale nějak v sobě nenacházel to pravě nadšení.
„Ano,“ dodal. „Děkuju, už můžeš jít,“ a protože dobře věděl, že není dobře dělat si nepřátele ani mezi obyvateli temnot, zeptal se: „Doufám, že se dobře bavíte?“
Smrť neodpověděl. Díval se na Spolda pohledem, kterým by pes pozoroval šunkovou kost, jenže proporcionálně to bylo naopak.
„Ptal jsem se, jestli je to zábavná společnost,“ zesílil Galder hlas.
ZATÍM ANO, odpověděl Smrť spokojeně. MYSLÍM ALE, ŽE O PŮLNOCI SE TO TROCHU POKAZÍ.
„Proč?“
JE TO MAŠKARNÍ. O PŮLNOCI SI VŠICHNI SEJMOU MASKY.
Pak zmizel a uprostřed osmiúhelníku po něm zůstala jenom ozdobná špejlička a kus papírové konfety.
Všemu, co se odehrálo, přihlížel tajně nezvaný pozorovatel. Bylo to samozřejmě proti všem pravidlům, ale Trémon věděl o pravidlech všechno a byl přesvědčen, že nařízení jsou tady proto, aby se nedodržovala.
Dlouho předtím, než se osm velkých mágů dostalo do vážného sporu o tom, co jim chtělo zjevení vlastně říci, byl už v hlavním sále univerzitní knihovny. Bylo to místo nahánějící hrůzu. Většina knih byla kouzelných a čarodějných a nejdůležitější, co si tady musel každý zapamatovat, bylo, že grimoáry jsou smrtelně nebezpečná věc v rukou každého pořádného knihovníka. Takový člověk měl totiž snahu uložit a srovnat všechny na jedno místo, a to u knih, které propouštějí magii, není ten nejlepší nápad. Jakmile jsou pohromadě více než dvě z nich, vytvoří takzvanou kritickou Černou masu. Kromě toho, velké množství menších zaklínadel je velice choulostivých na společnost, ve které se nalézají, a svoji nespokojenost vyjadřují tak, že prudce vrhají své knihy přes celou místnost. A k tomu je tady navíc neustále polotušená přítomnost Věcí z Podzemních rozměrů, které se stahují ke každému místu, kde magie prosakuje a pokouší se prorazit stěny skutečnosti.
Profese knihovníka v magické knihovně, který musí v takové vysoce vznětlivé atmosféře trávit většinu času, je skutečně výjimečně rizikové zaměstnání.
Hlavní knihovník seděl na svém stole, tiše loupal pomeranč a byl si nebezpečí plně vědom.
Když uslyšel Trémonovy kroky, zvedl hlavu.
„Hledám cokoliv, co se týká pyramidy v Tsortu,“ obrátil se k němu Trémon. Byl připraven, a proto teď vytáhl z kapsy banán.
Knihovník upřel na ovoce toužebný pohled a těžce seskočil na zem. Trémon ucítil, jak se mu do dlaně vsunula měkká ruka, a knihovník ho s melancholickým kolébáním prováděl mezi regály s knihami. Trémon měl pocit, že v ruce drží malou koženou rukavici.
Všude kolem nich syčely a jiskřily knihy a tu a tam z polic vyletěl silnější výboj, který však vzápětí pohltila zemnící tyč příslušného regálu. Všude se rozlévala slabá namodralá záře, vůně ozonu a stěží na hranicích slyšitelnosti bylo možno zachytit štěbetání bytostí z Podzemního rozměru.
Jako většina místností Neviditelné univerzity, zabírala knihovna mnohem větší plochu, než byl její vnější rozměr, protože magie deformuje zvláštním způsobem každý prostor a knihovna Neviditelné univerzity byla pravděpodobně jediná knihovna ve vesmíru, která měla Möbiovy regály.[4] Naštěstí paměťový katalog malého knihovníka fungoval jako hodinky. Zastavil se u sloupce ohmataných knih, které se tiše vznášely nad podlahou, a vyšvihl se vzhůru do tmy. Seshora se ozvalo šustění papíru a na Trémona se snesl oblak prachu. Pak se knihovník znovu objevil a v rukou nesl útlý svazek.
„Oook,“ prohlásil.
Trémon si knihu vzal.
Desky byly poškrábané a polámané, zlato z ražby a ořízky se dávno oloupalo, ale ještě teď se dala přečíst slova ve starém magickém jazyce tsortského údolí: Te Velka Chramct Vctjsoky Tsort, ai tei Hajstorie Majstycka.
„Oook?“ obrátil se k němu tázavě knihovník.
Trémon knihu opatrně prolistoval. Nebyl v jazycích nijak silný, vždycky je považoval za věc zbytečně komplikovanou. Kdyby bylo po jeho, nahradily by se jednotlivé jazyky číselným systémem, jednoduchým a srozumitelným. Jak se zdálo, byla kniha právě to, co hledal. Celé strany byly pokryty nesrozumitelnými hieroglyfy.
„Je to opravdu jediná kniha, která pojednává o tsortské pyramidě?“ zeptal se pomalu.
„Oook.“
„Jste si naprosto jistý?“
„ Oook!“
Trémon napnul uši. Kdesi v dálce zaslechl zvuk přibližujících se kroků a rozhádaných hlasů. Ale i na to byl připraven.
Strčil ruku do kapsy. „Chtěl byste ještě jeden banán?“
Skundský prales byl pochopitelně kouzelný, ale to nebylo na Zeměploše celkem nic divného. Byl to také jediný prales v celém vesmíru, který se jmenoval — pochopitelně v jazyce domorodců — „Tvůj prst, ty pitomče“, jak zněl přesný překlad slova Skund.
Důvod této zvláštnosti je až k politování jednoduchý. Když první cestovatelé z teplých zemí kolem Kruhového moře dorazili do místních chladných oblastí, začali vyplňovat bílá místa na svých mapách. Dělali to prostě tak, že chytili nejbližšího domorodce, ukázali mu nějaký vzdálený orientační bod, mluvili na něj hlasitě a pomalu a zapsali si do mapy, co jim ten užaslý člověk řekl. Proto se do celých generací atlasů nesmrtelně zapsala taková jména jako „Hora, nevidíš?“, „Já nevím“, „Cože?“ a samozřejmě i „Tvůj prst, ty pitomče“. Kolem holého vrcholu hory Oolskunrahod (Co je to za hlupáka, když neví, že hora je hora) se začala kupit bouřková mračna a Zavazadlo se pohodlněji uhnízdilo pod stromem, který se stále ještě neúspěšně pokoušel navázat konverzaci.
Dvoukvítek s Mrakoplašem se hádali. Osoba, která byla předmětem sporu, seděla na své muchomůrce a se zájmem je pozorovala. Mužíček budil svým zjevem přesvědčení, že bude zapáchat přesně jako ten, kdo žije v červené prašivce, a to se Dvoukvítkovi nelíbilo.
„Ale jak to, že nemá červenou čepičku?“
Mrakoplaš zaváhal a pokusil se představit si, kam to Dvoukvítek míří.
„Cože?“ vzdal se nakonec.
„Měl by mít červenou Čepičku,“ trval na svém Dvoukvítek. „Taky by měl být čistší a veselý, mnohokrát veselejší. Vůbec mi nepřipadá jako trpaslík.“
„O čem to vlastně mluvíš?“
„Podívej se mu jenom na ty vousy,“ pokračoval nezadržitelně Dvoukvítek. „Viděl jsem lepší strniště na starém kusu sýra.“
„Je patnáct čísel vysokej a žije v muchomůrce,“ zavrčel na něj Mrakoplaš. „Samozřejmě že je to podělanej trpaslík.“
„To tvrdí on.“
Mrakoplaš upřel oči dolů na trpaslíka.
„Omluvte nás na okamžik,“ řekl a odvedl Dvoukvítka na druhou stranu mýtiny.
„Tak podívej se,“ procedil mezi zuby. „Kdyby měřil pět metrů a řekl nám, že je obr, taky bysme to věděli jenom od něj, ne?“
„Nemůže to být trpaslík,“ bránil se Dvoukvítek.
Mrakoplaš se podíval přes rameno směrem k malé postavičce, která se promyšleně rýpala v nose.
„A co?“ prohlásil. „A co má bejt? Trpaslík, skřítek, elf, šotek, vílák, lesní mužíček — co tě žere?“
„Žádný elf,“ odporoval mu Dvoukvítek. „Elfové nosí jenom zelené barvy a mívají takové zbojnické kloboučky a na hlavičce malá tykadýlka s bambulkou. Viděl jsem je na obrázku.“
4
Pozn. překl.:Regály byly kupodivu nazvány po pozemském (?) matematikovi devatenáctého století Augustu F. Möbiovi. Möbius přišel s jednou z prvních praktických ukázek matematického oboru, pojmenovaného topologie — s tzv. Möbiovou páskou. Když vezmete proužek papíru,jeden jeho konec otočíte v podélné ose o 180o a pak konce slepíte, dostanete kruh, který má, mimo jiné, jen jednu stranu, představující současně líc i rub a jen jednu hranu. Topologie se zabývá právě těmito odlišnými tvary a analyzuje je.