Pověst toho muže byla taková, že skupina divokých jízdních nomádů ho s projevy nejvyšší úcty pozvala ke svému ohni z koňského trusu. Nomádi středových krajů se většinou s podzimem přesouvali směrem na Okraj a tahle skupina patřila ke kmeni, který vztyčil plstěné stany v děsivých vedrech –3 stupně. Nomádi se s oloupanými nosy pomalu ploužili táborem a někteří z nich už si stěžovali na sluneční úpal.
Náčelník nomádů promluvil. „Které jsou tedy ty věci, jež učiní muže v životě šťastným?“ Chcete-li zahájit kvalitní rozhovor u ohně stepních nomádů, očekává se, že řeknete právě něco takového.
Muž po jeho pravici zamyšleně upil svůj koktejl z kobylího mléka a krve sněžné kočky a řekclass="underline" „Step se svým nekonečně vzdáleným obzorem, vítr ve vlasech a bujný kůň pod vaším sedlem.“
Muž po náčelníkově levici promluvil takto: „Křik bílého orla vysoko na nebi, zasněžený les a přesný šíp na tětivě vašeho luku.“
Náčelník přikývl a dodaclass="underline" „Já myslím, že je to však především pohled na pobité nepřátele, pohanu jeho kmene a na jeho plačící ženy.“
Kolem ohně se ozvaly projevy drsného souhlasu s tím skvělým projevem.
Pak se náčelník s úctou obrátil k vzácnému hostu, k drobné postavičce, která si u ohně tiše ošetřovala svou husí kůži, a prohlásiclass="underline" „Ale teď bychom se měli zeptat našeho vzácného hosta, jehož jméno se stalo legendou: co podle něj patří k nejkrásnějším věcem v životě muže?“
Host se zarazil uprostřed dalšího neúspěšného pokusu zapálit si.
„Čo žíkáš?“
„Ptal jsem se, co podle tebe patří k nejkrásnějším věcem v životě muže?“
Bojovníci kolem ohně se napjatě nahnuli kupředu. Se zatajeným dechem čekali na perlu, kterou uslyší.
Host přemýšlel dlouho a těžce a potom pomalu prohlásiclass="underline" „Teplá voda, dobrý dentišta a měkký toaletní papír.“
Výheň plála oslňující oktarínovou září. Galder Počasvosk, vysvlečený do půl těla, s maskou ze zakouřeného skla na tváři, upřel pohled do plamenů a udeřil s chirurgickou přesností kladivem. Kouzlo v kleštích zaječelo a začalo se kroutit, ale on ho dovedně vytahoval do linky barvy ztýraného ohně.
Kdesi za zády mu zapraskala prkna v podlaze. Galder strávil jejich laděním celé hodiny. V souvislosti s ctižádostivým zástupcem, chodícím jako kočka, to bylo celkem moudré opatření.
Dé moll. To znamená, že je vpravo ode dveří.
„Pojď dál, Trémone,“ řekl, aniž se otočil, a s vnitřním uspokojením zaslechl, jak jeho zástupce úžasem tiše lapl po dechu. „To je od tebe hezké, že jsi přišel. Zavři dveře, ano?“
Trémon s bezvýraznou tváří zavřel těžké dveře. V polici, kterou měl vysoko nad hlavou, se v zavařovacích sklenicích louhovaly všemožné nemožnosti a se zájmem ho pozorovaly.
Jako ve všech čarodějných pracovnách, i tady to vypadalo jako ve sklářské peci, kde se popral vycpávač zvěře s foukačem skla a během zápasu ještě zabili kolemjdoucího krokodýla (ten visel na řetězech od stropu a páchl kafrem). Všude se povalovaly lampy a prsteny, které by si byl Trémon hrozně rád přetřel rukávem, a zrcadla, do kterých by se jistě vyplatilo podívat alespoň dvakrát. V malé klícce neklidně poskakoval pár sedmimílových bot. Na stěně byla rozsáhlá příruční knihovna grimoárů, které sice nebyly tak mocné jako Oktávo, ale i tak začaly jiskřit a třást vázacími řetězy, když ucítily pátravý a závistivý pohled mladšího čaroděje. Ta syrová magická síla ho rozrušila jako máloco, ale odpuzovala ho špína a Galderův teatrální přístup k věci.
Podplatil jednoho ze sloužících a dozvěděl se zajímavé věci. Tak například zelená tekutina, která neúnavně bublala ve spleti skleněných trubic na jedné polici, nebyla nic jiného než zelená barva s příměsí mýdla.
Jednoho krásného dne, pomyslel si, to všechno vyhážu. A začnu s tím mizerným krokodýlem. Zaťal ruce, až mu zbělely klouby.
„Tak pojď,“ zahalekal na něj vesele Galder, sundal si zástěru a usadil se do svého křesla, jehož opěradla měla tvar lvích tlap a nohy představovaly nohy kachny. „Poslal jsi mi tohle shrnutí?“
„Shrnutí,“ pokrčil Trémon bezmocně rameny. „Chtěl jsem vás pouze upozornit na to, že ostatní Řády vyslaly do skundského pralesa své zástupce, kteří mají za úkol polapit chybějící Zaklínadlo, zatímco vy jste neudělal zhola nic. Předpokládám ovšem, že pro to máte své důvody, které nám v pravé chvíli objasníte.“
„Tvá důvěra mě zahanbuje,“ prohlásil Galder.
„Čaroděj, kterému se podaří Zaklínadlo získat, dobude současně velkou slávu jak pro sebe, tak pro celý Řád,“ upozorňoval ho dál Trémon. „Použili k tomu boty i jiné prostředky a kouzla. Co bychom podle vás měli použít my, mistře?“
„Zdálo se mi to, nebo jsem v tvém tónu zachytil náznak jízlivosti?“
„Ani ten nejmenší, mistře.“
„Ani co by se za nehet vešlo?“
„Ani co by se vešlo za ten nejmenší nehet, mistře.“
„Výborně. Protože já si myslím, že bychom se tam neměli vypravovat vůbec.“ Galder se natáhl a vzal ze stolu prastarou knihu. Zadrmolil kouzelnou formulku a svazek se s vrzáním otevřel. Knižní záložka, podezřele podobná jazyku, se tiše zatáhla do hřbetu.
Chvilku hledal mezi polštáři, až nakonec vytáhl váček na tabák a dýmku velikosti drtiče odpadků. S dovedností dlouhodobého nikotýnového zavislíka zformoval z tabáku příhodnou kuličku a nacpal ji do hlavičky. Luskl prsty a na ukazováku mu vyskočil plamínek. Zhluboka nasál a slastně vyfoukl kouř. Pak zvedl hlavu.
„Ty jsi ještě tady, Trémone?“
„Vy jste mne dal zavolat, pane,“ odpověděl mladší čaroděj klidně. Alespoň podle hlasu to tak vypadalo. Hluboko v šedých očích mu však zahořel ohýnek, který říkal, že má seznam všech malicherností, seznam, ve kterém je zaznamenáno každé posměšné zamžourání, každé otcovské pokárání, každý vědoucí pohled a za jeden každý z nich že se bude Galderův živý mozek koupat rok v kyselině.
„Aha, vlastně máš pravdu. Odpusť zapomnětlivosti starého muže,“ omlouval se Galder spokojeně. Zvedl knihu, ve které listoval.
„Mně se všechno to pobíhání vůbec nelíbí,“ řekl nakonec. „Je to sice všechno tak dramatické, létající koberce a podobně, ale to podle mě nemá se skutečnými kouzly nic společného. Vezmi si například sedmimílové boty. Kdyby člověk opravdu potřeboval ujít sedm mil jedním krokem, jistě by nám dal Stvořitel delší nohy… Co jsem to chtěl říci?“
„Nevím, mistře,“ odpověděl Trémon odměřeně.
„Aha, už vím. Je zvláštní, že nemůžeme v knihovně najít ani to nejmenší o pyramidě v Tsortu. Člověk by si myslel, že tam něco bude, nemyslíš?“
„Za to by měl být knihovník samozřejmě potrestán.“
Galder se na něj úkosem podíval. „No, neměli bychom na něj být moc přísní,“ odpověděl potom pomalu. „Třeba by stačilo zastavit mu příděl banánů.“
Chvilku se dívali jeden na druhého.
Galder odvrátil oči první. Přísný pohled upíral na Trémona velice nerad. Vyvolávalo to v něm stejný pocit, jako by se díval do zrcadla, které bylo úplně prázdné.