Protože jsem při útoku na Siuwensin přišel o svůj slušný oblek z Erhenrangu, potřeboval jsem nějaké oblečeni, ve kterém bych mohl jit do společnosti. A tak jsem se odpoledne svezl vládním taxíkem do středu města a koupil jsem orgotský úbor. Hieb a košile se podobaly karhidským, ale místo letních kalhot pod kolena nosili po celý rok nepohodlné plandavé, dole stažené kalhoty; v barvách převládala křiklavě modrá a červená a materiál, střih i provedení vypadaly trochu lacině. Vše standardní práce. Díky tomuto oblečeni jsem si uvědomil, co postrádá i toto působivé, ohromné město: eleganci. Elegance je malá daň z osvícenosti a já jsem ji rád zaplatil. Vrátil jsem se do Shusgisova domu a vychutnal horkou sprchu, která jako pichlavá mlha stříkala najednou ze všech stran. Vzpomínal jsem na studené plechové vany ve východní Karhide, ve kterých jsem se vloni v létě drkotal a jektal zuby, a na ledem potažené umývadlo v mém pokoji v Erhenrangu. To tehdy bylo elegantní? Ať žije pohodlí! Oblékl jsem se do své křiklavé červené nádhery a Shusgisovo soukromé auto se šoférem nás oba zavezlo na večeři. V Orgoreynu je více služebnictva i více služeb než v Karhide. Je to dáno tím, že všichni Orgoťané jsou zaměstnanci státu; stát musí všem svým občanům zajistit práci a také to dělá. Toto je alespoň vysvětlení, ačkoli jako většina ekonomických vysvětleni i toto, zdá se, opomíjí z určitého zorného úhlu to hlavní.
Ve vysoké, bílé, ozářené přijímací místnosti u komensala Slose bylo dvacet až třicet lidí, tři z nich byli komensalové a všichni zjevně patřili ke společenské smetánce. Bylo to něco víc než jen skupina zvědavých Orgoťanů, kteří chtějí spatřit.cizince'. Nebyl jsem kuriozitou, jako tomu bylo jeden celý rok v Karhide; ani poutovou atrakcí; ani hádankou. Zdálo se, že jsem klíčem.
Jaké dveře jsem měl odemknout? Někteří z nich o tom měli nějakou představu, ti státníci a pohlaváři, kteří mě přehnaně uctivě zdravili, ale já ne.
Během večeře to nezjistím. Na celé Zimní planetě, dokonce i v zamrzlém barbarském Perunteru, se považuje za vrcholně neslušné mluvit u jídla o úředních záležitostech. A protože hned začali podávat večeři, odložil jsem své dotazy na později a věnoval jsem se lepkavé rybí polévce a svému hostiteli a spolustolovnikům. Slose byl poměrně mladý, křehký člověk s neobvykle světlýma jasnýma očima a tlumeným hlubokým hlasem; vypadal jako idealista, věci oddaný. Líbilo se mi jeho chováni, ale vrtalo mi hlavou, čemu je oddaný. Vlevo ode mě seděl další komensal, člověk s tlustým obličejem jménem Obsle. Byl hrubý, bodrý, zvědavý. Když potřetí usrknul polévky, zeptal se mě, jestli jsem se ksakru opravdu narodil na jiném světě – jaké to tam je – všichni říkají, že teplejší než Gethen -jak teplé?
„Ve stejné zeměpisné šířce na planetě Terra nikdy nesněží."
„Nikdy nesněži. Nikdy nesněži?" Smál se skutečně od plic, jako se směje dítě nějaké povedené lži, aby vyprovokovalo k dalším výmyslům.
„Naše subarktické oblasti se spíše podobají vaší obydlené zóně; jsme už dále od poslední doby ledové než vy, ale ne ještě úplně pryč. Víte, Terra a Gethen jsou v podstatě hodně podobné. Stejně jako všechny obydlené světy. Lidé jsou schopni žit jen v úzkém rozmezí vnějších životních podmínek; Gethen je jedna krajnost…"
„Takže jsou ještě teplejší světy než váš?"
„Většina je jich teplejších. Některé jsou horké, například Gde. Tam je většinou písečná a kamenitá poušť. V prvopočátku tam bylo teplo a pak, před padesáti nebo šedesáti tisíci lety, porušila dobyvačná civilizace přírodní rovnováhu, zničila lesy, použila je jen tak na podpal. Ještě pořád tam jsou lidé, ale podobá se to tam – rozumím-li dobře Textu – yomeshské představě místa, kam se po smrti dostávají zloději."
To vyloudilo na Obslově tváři smutný úsměv, tichý, souhlasný úsměv, který mě najednou přiměl změnit o tomto člověku míněni.
„Některé kulty tvrdí, že tito posmrtní čekatelé jsou ve skutečnosti fyzicky přítomni na jiných světech, jiných planetách skutečného vesmíru. Setkal jste se, pane Aii, s tímto názorem?"
„Ne. Už mě popisovali různými způsoby, ale nikdo ještě nepřišel s teorii, že jsem duch." Při řeči jsem se náhodou podíval doprava, a jak jsem vyslovil slovo,duch’, jednoho jsem uviděl. Tmavý, v tmavém oblečení, tichý a neskutečný, seděl po mé pravici, přízrak na hostině.
Obslovu pozornost upoutal jeho druhý soused a většina lidí poslouchala Slose v čele stolu. Tiše jsem promluviclass="underline" „Nečekal jsem, že vás tady uvidím, lorde Estravene."
„Neočekávané nám umožňuje žít," odpověděl.
„Mám pro vás vzkaz."
Vypadal zvědavě.
„Má formu peněz – vašich vlastních -, svěřil mi je Foreth rem ir Osboth a posílá vám je. Mám je v domě pana Shusgise. Zařídím, abyste je dostal."
„To je od vás milé, pane Aii."
Byl tichý, zaražený, pohublý – zapuzený člověk, který se v cizí zemi musí spoléhat sám na sebe. Připadalo mi, že nemá chuť se mnou mluvit, a já jsem byl rád, že s nim mluvit nemusím. A přece jsem si během toho dlouhého, důležitého večera plného debatování – přestože jsem veškerou svou pozornost soustředil na složité a mocné Orgofany, kteří se chtěli se mnou spřátelit nebo mě k něčemu použit – každou chvíli ostře uvědomoval jeho přítomnost: jeho mlčeni, jeho tmavý odvrácený obličej. A blesklo mi hlavou, i když jsem tu myšlenku hned zapudil jako neopodstatněnou, že jsem nepřišel do Mishnory pojídat s komensaly pečeného lososa z vlastní vůle; ani oni že mě sem nepřivedli. Přivedl mě on.
KAPITOLA DEVÁTÁ
Estraven zrádce
Východokarhidská pověst, jak ji v Gorinheringu vyprávěl Tobord Chorhawa a zaznamenal G.A. Je známá v různých verzích a hru na její motivy mají ve svém repertoáru kočovné herecké společnosti východně od Kargavu.
Před dávnými dobami, před tím než král Argaven I. učinil z Karhide jedno království, vládlo mezi- panstvími Stok a Estre v Kennu nepřátelství na život a na smrt. Po tři generace se toto nepřátelství konkrétně projevovalo vzájemnými přepady a léčkami a nebylo možné spor nijak urovnat, protože to byl spor o půdu. Úrodná půda je v Kermu vzácná a pýchou jednotlivých panství je délka jejich hranice a lordi jsou hrdí a nedůtkliví a vrhají černé stíny.
I stalo se jednou v měsíci Irrem, že pokrevní potomek lorda z Estre, ještě mladík, lovil pesthry, a když přejížděl na lyžích Zamrzající jezero, najel na rozpraskaný led a spadl do jezera. I když se mu nakonec podařilo dostat z vody ven, použil totiž jednu lyži na pevnější hraně ledu jako páku a přitáhl se nahoru, byl na tom venku skoro tak špatně jako ve vodě, protože byl promočený, vzduch byl kurem *) a přicházel večer. Nebyla naděje, že ujde třináct kilometrů do kopce do Estre, a tak se vydal k vesnici Ebos na severním břehu jezera. Když nastala noc, shora z ledovce spadla mlha a rozprostřela se nad celým jezerem, takže neviděl na cestu, ani kam stoupá lyžemi. Postupoval pomalu, protože měl strach z rozpraskaného ledu, a přece si chtěl pospíšit, protože byl zmrzlý na kost a věděl, že za chvíli se nebude moct pohnout. Konečně před sebou ve tmě a mlze uviděl světlo. Odhodil lyže, protože břeh jezera byl dost nerovný a místy beze sněhu. Nohy mu vypovídaly službu, ale vytrvale mířil za světlem. Z cesty do Ebosu už dávno sešel. Světlo vycházelo z malého domku, úplně osamoceného v thorovém lese. V zemi Kenn nerostou jiné stromy než tyhle thory. Byly všude kolem té samoty, ne vyšší než její střecha. Tloukl na dveře a hlasitě volal a někdo dveře otevřel a vpustil ho ke krbu.