„No, víte, já zatím žádné zaměstnance nemám,“ ušklíbl se vesele džin, „ale v nejbližší době už někoho fakt zaměstnám.“
„Tak, teď všichni mlčte,“ zarazila je pevně Conina, „a ty nás okamžitě odnes do Ankh-Morporku.“
„Na vašem místě bych poslechl,“ naklonil se Creosot k džinoví, „protože když na vás ta mladá dáma udělá místo obličeje takovouhle krabici, je lepší udělat, co říká.“
Džin zaváhal.
„Nejsem v dopravě právě nejlepší,“ bránil se.
„Koukej se učit,“ zasyčela Conina a začala si lampu významně přehazovat z ruky do ruky.
„Nejhůř jsem na tom s teleportací,“ vypravil ze sebe džin se zoufalým výrazem, „nemohli bychom udělat nějakou —“
„Dobrá, to stačí,“ prohlásila Conina podezřele klidným hlasem. „Podejte mi dva větší ploché kameny —“
„Okej, okej. Chyťte se pevně za ruce, ano? Udělám, co je v mé moci, ale byl bych nerad, kdyby se stala nějaká ošklivá chyba —“
Krulští astrofilozofové kdysi nezvratně dokázali, že všechna místa jsou ve skutečnosti místo jediné a vzdálenost mezi nimi je pouhá iluze. Tím ovšem dodali ostatním filozofům nesmírné množství materiálu k zamyšlení, protože důkaz, který podpíral jejich teorii, například mimo jiné nevysvětloval, proč existují ukazatele směru. Po mnoha letech neplodných diskusí a bojů byla celá věc předána muži jménem Li-Tin O’Wevidle, největšímu filozofovi[23] Zeměplochy. Ten po delším bádání prohlásil, že je sice pravda, že všechno je prakticky na jednom místě, ale je to prý místo neobyčejně rozlehlé.
A tak byl obnoven duševní řád. Vzdálenost je koneckonců naprosto subjektivní veličina a magická stvoření si ji mohou upravit podle vlastních potřeb.
Ale ne všechna to dokážou dokonale.
Mrakoplaš zničeně seděl na začernalých ruinách knihovny a neustále se pokoušel přijít na to, co je na nich divného.
Tak pro začátek, řekl si, všechno. Bylo přece nemyslitelné, že by někdo spálil knihovnu. Byl to největší zásobník magie na celé Ploše. Podpírala veškeré mágstvo. Každé zaklínadlo, každé sebejednodušší zaříkadlo bylo zapsáno v některé z jejích knih. Spálit je, to bylo jako…, bylo jako…, jako…
Nebyly tady ty správné zbytky. Spousta popela ze dřeva, stovky zčernalých řetězů, ožehlé kameny, hromady jemné suti. Ale desetitisíce knih neshoří jen tak. Všude by musely zůstat zbytky silných desek, kování a hromady jemného papírového popela. A nic takového tady nebylo.
Mrakoplaš prohrábl nejbližší hromádku špičkou nohy.
Do knihovny vedl jen jediný vchod. Pod ní se rozkládaly sklepy — i ze svého místa viděl schody do podzemí, zasypané troskami a odpadky —, ale tam dolů by se všechny knihy v žádném případě nevešly. Teleportovat se také nedaly — vůči takové magii byly imunní. Každý, kdo by zkusil něco podobného, by skončil s mozkem v klobouku.
Kdesi vysoko zazněl výbuch. Zhruba v polovině výšky Magické věže se vytvořil prstenec oranžového ohně, pomalu se vznesl a rostoucí rychlostí vyrazil ke Quirmu.
Mrakoplaš si poposedl na svém provizorním sedátku a zvedl hlavu k Věži umění. Měl takový nejistý pocit, že mu věž pohled oplácí. Stavba neměla jediné okno, ale na okamžik se mu zazdálo, že za pobořeným cimbuřím zahlédl jakýsi pohyb.
Zamyslel se nad tím, jak je asi Věž umění stará. Byla jistě starší než Univerzita. A jistě starší než město, které se postupně nahloučilo kolem Univerzity jako suť kolem hory. Možná že byla starší než celý zeměpis. Bývaly doby, kdy vypadaly světadíly jinak, pokud tomu Mrakoplaš dobře rozuměl, ale postupně se tak nějak přitulily k sobě, jako štěňata v košíku. Snad sem věž vyplavily kamenné vlny z úplně jiného světa. Nebo tady stála ještě dřív, než vznikla Zeměplocha, ale tuhle myšlenku Mrakoplaš raději rychle zahnal z hlavy, protože vyvolávala nevhodné otázky typu: kdo ji tady v tom případě postavil a proč.
Prozkoumal své svědomí.
Říkalo mu: žádné připomínky, posluž si.
Mrakoplaš vstal a oprášil si z roucha prach a popel, přičemž se mu podařilo smést si z oděvu i část zvetšelých ozdob z červeného sametu. Sundal si klobouk, a když se bez valného úspěchu pokusil narovnat mu špičku, posadil si jej zase na hlavu.
Pak se trochu nejistě vydal k Věži umění.
Dole, na jejím úpatí, byly velmi malé a staré dveře. Vůbec ho nepřekvapilo, že se otevřely samy od sebe dřív, než se jich stačil dotknout.
„To je ale zvláštní místo,“ rozhlížel se Nijel, „myslím ty zvláštně zakřivené stěny a tak.“
„Kde to vlastně jsme?“ zeptala se Conina.
„Je tady k maní nějaký alkohol?“ zajímal se Creosot. „Ale asi ne,“ dodal vzápětí zklamaně.
„A proč se to tak kývá?“ zamračila se Conina. „V životě jsem neviděla dům, který by měl kovové stěny.“ Pak zavětřila. „Necítíte olej?“ dodala s podezřením.
Objevil se džin, i když tentokrát bez kouře a zmatených pokusů s padacími dveřmi. Bystrý pozorovatel by si na první pohled všiml, že se drží tak daleko od Coniny, jak to jenom jde, aniž by to působilo podezřele.
„Všichni jsou okej?“ zahlaholil.
„To je Ankh?“ zajímala se Conina. „Poslyš, když jsme chtěli, abys nás tam dopravil, počítali jsme, že nás vyložíš někde, kde jsou dveře.“
„Jste na cestě,“ uklidňoval ji džin.
„A v čem cestujeme?“
Něco na způsobu, jakým duch lampy zaváhal, mělo za následek, že Nijelovy myšlenky, byť s pevným startem, dorazily k cíli v neuvěřitelně krátkém okamžiku. Podíval se na lampu, kterou stále ještě svíral v ruce.
Opatrně s ní zatřásl. Podlaha pod nohama se jim divoce zakývala.
„No to snad…“ začal. „To je přece fyzicky nemožné!“
„My jsme v lampě?“ zúžila Conina oči.
Nijel se pokusil nahlédnout do lampy otvorem pro knot a místnost se znovu zakývala.
„Z toho si nic nedělejte,“ zazubil se džin. „Pokud vám můžu radit, uděláte líp, když na to nebudete myslet.“
Pak jim vysvětlil — i když slovo „vysvětlil“ je v tomto případě výraz silně nadnesený —, že je možné cestovat světem v malé lampě, kterou nese jeden z účastníků výpravy. Lampa se přesouvá v prostoru, protože ji nese jeden z těch uvnitř, a to je umožněno za a) zlomovou povahou základů reality, což zjednodušeně znamená, že si můžeme cokoliv a všechno představit všude a kdekoliv, a tedy i uvnitř čehokoliv a všeho, potažmo tedy i sebe sama, neboli tohotéž, b) netradičním a tvořivým přístupem ke styku s veřejností. Trik spoléhal na to, že fyzikální zákony nestačí ten podvod zaregistrovat před ukončením cesty.
„Za takových okolností je opravdu lepší na to nemyslet, no ne?“ uzavřel džin svou řeč.
„Jako je lepší nemyslet na růžového nosorůžce?“ prohlásil Nijel a pobaveně se zasmál, když k němu všichni otočili tázavé pohledy.
„To byla taková hra, kterou jsme hráli,“ řekl. „Museli jste se vyhýbat myšlence na růžového nosorůžce.“ Pak si odkašlal. „Neříkám, že to byla zrovna nějaká skvělá hra.“
Znovu se pokusil nahlédnout do lampy.
„Taky se mi zdá,“ zavrtěla hlavou Conina.
„Hm,“ ozval se džin, „nedal by si někdo kávu? Nějakou hudbu? Partičku VrV[24]?“
24
Pozn. autora: VrV — Významná rytířská výprava. Společenská hra pro více hráčů, populární především mezi bohy, polobohy, démony a dalšími nadpřirozenými tvory, kteří doslova milují otázky typu: „Co má tohle znamenat?“ nebo „Jak tohle všechno, proboha, skončí?“