Robert Merle
Malevil
Přeložila Věra Dvořáková
Fernandu Merlovi
1
Jeden náš profesor na učitelském ústavu nesmírně miloval Proustovu madlenku. Pod jeho vedením jsem onen proslulý text prostudoval s obdivem. Ale dnes, z odstupu, mi ta pokroutka připadá značné literární. Ano, jistá příchuť či melodie může člověku skutečné velice živé připomenout určitou chvíli, já vím. Ale je to záležitost několika vteřin. Na okamžik blikne světlo, pak opona zase spadne a tyranská přítomnost je tady. Jak by bylo sladké znovu nalézt celou minulost v namočeném, změklém piškotu, jen kdyby to doopravdy šlo.
Myslím na Proustovu sušenku, protože jsem nedávno objevil až vzadu v jedné zásuvce starý, stařičký balíček cigaretového tabáku, určitě kdysi strýčkův. Dal jsem ho Colinovi. Všecek nadšený, že se po tak dlouhé době zase shledává se svou oblíbenou drogou, nacpe ho hned do dýmky a zapálí. Dívám se na něj, a sotva vdechnu první obláčky kouře, vyvstane přede mnou strýček a celý dřívější svět. Až mi to vezme dech. Ale jak už jsem říkal, trvalo to jen okamžik.
A Colinovi se udělalo špatně. Asi už moc odvykl nebo byl tabák příliš starý.
Závidím Proustovi. Měl při svém hledání minulosti pevné opory: spolehlivou přítomnost, nepochybnou budoucnost. Kdežto pro nás je minulost dvakrát minulá, ztracený čas dvakrát ztracený, protože jsme spolu s ním ztratili i svět, v němž uplýval. Došlo ke zlomu. Běh staletí byl přerušen. Nevíme už, jak na tom vlastně jsme, a čeká-li nás vůbec ještě jaká budoucnost.
Samozřejmě se pokoušíme zastírat si svou úzkost slovy. Onen zlom označujeme všelijakými opisy. Nejdřív jsme říkali „den D“, začal s tím Meyssonnier, byl odjakživa tak trochu ouřada. Ale pořád to ještě moc připomínalo válku. A tak se ujalo cudnější, eufemistické „když se stala ta věc“, za což vděčíme Menou a její venkovské moudrosti. Může si někdo představit něco neškodnějšího?
Pomocí slov jsme také zavedli v chaosu zase jistý řád a dokonce i vrátili času jakousi lineární posloupnost. Říkáme: „předtím“ – „když se stala ta věc“ – „potom“. Jsou to takové naše jazykové triky. Přinášejí nám tím větší pocit bezpečí, čím víc je v nich pokrytectví. Ono „potom“ označuje totiž jak naši nejistou přítomnost, tak hypotetickou budoucnost.
Na svět „předtím“ myslíme často, nepotřebujeme k tomu ani madlenku nebo kouř z dýmky. Každý ve svém koutku. Když spolu mluvíme, hlídáme jaksi jeden druhého: podobné návraty zpátky nejsou pro naše přežití zdravé. Hledíme, aby k nim nedocházelo příliš často.
O samotě je to však něco jiného. Překročil jsem sice sotva čtyřicítku, ale ode dne, „kdy se stala ta věc“, mám sklon k nespavosti jako staří lidé. A právě v noci se rozpomínám. Užívám toho slovesa bez předmětu, protože předmět se mění z noci na noc. Sám před sebou se za svou slabost omlouvám tím, že dřívější svět existuje už jen v mé hlavě, a kdybych na něj nemyslel, přestal by existovat vůbec.
V poslední době rozlišuji vzpomínku náhodnou od běžné. Časem jsem pochopil, jaký je mezi nimi rozdíclass="underline" běžná vzpomínka mi pomáhá ujistit se, že já jsem opravdu já, a je fakt, že v nynějším „potom“ kdy zmizely všechny opory, je mi takového ujištění věru zapotřebí. Za bezesných nocí to tedy v podstatě dělám tak, že si na oné poušti, na těch písečných přesypech, na oné dvakrát minulé minulosti vytyčuji záchytné body od jednoho místa k druhému, abych měl jistotu, že se neztratím. A slovem „ztratit se“ myslím i „ztratit své já“.
Jedním z takových mezníků je rok 1948. Je mi dvanáct. Zrovna jsem, ta sláva, dokončil základní školu jako nejlepší žák kantonu. A při obědě v kuchyni statku Na špejcharu se snažím přemluvit rodiče, aby vyklučili lesy. Člověk by myslel, že to dá zdravý rozum. Z pětačtyřiceti hektarů máme všeho všudy – a tak je tu na tom každý – deset hektarů luk a polí. Zbytek samé dřevo, a neužitečné dřevo, protože kaštany už se nesbírají a obruče z prutů už se taky nedělají.
Rodičové poslouchají sotva jedním uchem. Jako bych mluvil k hroudám hlíny. Mají i její barvu, tmavovlasí, snědí. Já taky, jen modré oči jsem zdědil po strýčkovi.
Vidím dnes tu scénu na dálku očima dospělého, lip jí taky, myslím, rozumím, a připadá mi pěkné nechutná.
Třeba hned matka. Věčné jen lamentuje, mele jedno a totéž kolem dokola a jako každý průměrný člověk má sklon ke kverulantství: Čistě proto, že se jí nechce z vyjetých kolejí. Nač by měl člověk hnout třeba jen malíčkem, když je stejné všechno špatné? Můj nápad s vyklučením ji míchá.
„A kdo to zaplatí?“ ušklíbne se. „Ty snad? Jenom těch hodin, co by spotřeboval buldozer!“
Mluví pohrdavé, ale já dobře vím, že ve spořitelně leží na knížce peníze, které měsíc za měsícem ztrácejí na hodnotě. Že klesají, je mi jasné, vyložil mi to strýček. A teď to vykládám já jim, i když o strýčkovi ani muk. Ale opatrnost je to stejné zbytečná.
Otec poslouchá, ani však nepípne. V matce znovu vzkypí krev, to, co říkám, se jí po tvrdé lebce s řídkými vlasy jen sveze. Ani na mě nepohlédne. Zato mluví přes mou hlavu na otce:
„Ten kluk je celý tvůj bratr Samueli jako by mu z oka vypadl. Nafoukaný až hrůza. Jen by poučoval. A co dostal do ruky vysvědčení, načisto se zvrtačil.“
Mé dvě mladší sestry, Paulette a Pélagie, vyprsknou smíchy a já uštědřím té, kterou mám blíž po ruce, pod stolem kopanec, až se rozvřeští.
„A ke všemu je to surovec,“ zakončí řeč matka.
O mé surovosti si pak ještě vyslechneme celou tirádu. Sníme za tu dobu dva talíře polévky s trochou kořalky. Matka je totiž hotový účetní. Při každém mém novém poklesku přijdou na přetřes veškerá má provinění jedno po druhém. I když jsem si trest za ně už odpykal, nic to neznamená. Na mé hříchy se ani nezapomíná, ani nejsou odpouštěny, váží pořád stejně.
Ke všemu jsou mé viny omílány v plačtivé tónině, která mi nahání hrůzu: zloba zaobalená v měkkost. Pélagie ječí, Paulette natahuje moldánky, třebaže jí jsem se ani nedotkl. Působivý efekt: Pélagie si vyhrne sukni a ukáže holeň. Má ji zrudlou. Mateřský kvil vyšplhá o několik tónů výš a přejde v křik:
„…Na co čekáš, Simone, proč mu jednu nevrazíš? Je to tvůj syn!“
Jsem totiž, toť se ví, syn svého otce, její ne. Otec mlčí. V tomhle domě je to jeho role. Matka, nepřístupná jakékoli rozumové úvaze a naprosto vzdálená vší logice, odjakživa totiž kašle na to, co on řekne. Její nezastavitelná výřečnost ho naučila mlčet a poslouchat málem jako otrok.
„Tak slyšíš, Simone?“
Odložím vidličku a nůž a nadzvednu se na židli, připraven uhnout otcovu políčku. Otec se však ani nepohne. To tedy sebral odvahu, říkám si, protože večer ho za to čeká v manželské posteli kázání, v němž budou pro změnu přemlety zas všechny jeho vlastní nedostatky.
Je to však odvaha zbabělce. Zažil jsem u strýčka – to byla panečku podívaná! – vyskočil, zahřměl a rozdrtil manželku na prach. Podobala se hodně mé matce, oba bratři se totiž oženili se sestrami. Rád bych věděl, co to s ženskými v téhle rodině je, že jsou tak suché, protivné, ukňourané a ježaté.