„Dali.“
Rozesmějeme se ještě víc.
„Takže všechno půjde jako po másle,“ řeknu. „Až přijedeme k La Roque, ukážou se jenom Burg s Jeannetem. Nechají si otevřít. Odzbrojíme Fabrelâtra a Jacquet ho ohlídá zároveň s Goliášem.“
Odmlčím se.
,A pak začne fraška,“ dodám a vesele mrknu po Burgovi.
Usměje se také. Že jsem mezi námi dvěma navodil dojem jakéhosi spiklenectví, ho uvedlo v nadšení. Budoucnost se mu rýsuje v růžových barvách. Obzvlášť když přeruším řeč, nechám rozbalit balíček, který Peyssou dovezl, a rozdělím obložené chleby. Pohled na chléb je oba s Jeannetem doslova oslní, nejvíc ale Burga jakožto kuchaře.
„Ten chleba si pečete sami?“ pronese s úctou.
„No a co!“ opáčí Peyssou. „Na Malevilu umíme všecko, péct, zedničit, truhlařit, provádět instalatérské práce. Emanuel umí dokonce výborně dělat faráře. A já zase zedníka,“ dodá skromně.
O své nástavbě hradeb se samozřejmé nezmíní, ale má své veledílo očividně na mysli a hřeje ho u srdce, že je po sobě zanechá jako památku budoucím staletím.
„Horší je to s droždím,“ vmísí se do hovoru Jacquet zeshora z vozu. „Hnedle nám dojde.“
„Na zámku v La Roque je droždí na kupy,“ řekne Burg, šťastný, že nám může prokázat službu.
Zakusuje se bělostnými tesáky do sendviče a v duchu si říká, že se dostal do dobré rodiny.
„Plán vypadá takto,“ řeknu. „Zneškodníme Fabrelâtra, ale do městečka vstoupí jen Burg s Hervém. S puškami na rameni. Vyhledají Fulberta a oznámí mu: Vilmain dobyl Malevil. Zajali Emanuela Comta a posílají ti ho. Máš svolat všechny obyvatele do kaple a okamžitě nad ním vykonat soud.“
Reagují různě: Peyssou, Hervé, Maurice i oba zajatci se mým nápadem baví. Meyssonnier na mně utkví tázavým pohledem. Tomáš nesouhlasí. Jacquet se po mne z vozu otočí a nespouští ze mne pohled. Má o mne strach.
„Přesvědčíte se,“ pokračuji, „jsou-li doopravdy všichni v kapli, a pak pro mě přijdete k jižní bráně. Objevím se sám a beze zbraně, jenom v doprovodu Burga, Jeanneta, Hervého a Maurice; ti si hodí na rameno pušky. Začne proces. Ty budeš, Hervé, představovat Vilmainova mluvčího: musíš mi dát možnost, abych se hájil, a nechat mluvit každého z Laročanů, kdo bude chtít.“
„A co my?“ namítne Peyssou, rozmrzelý, že mu ujde chystaná podívaná.
„Vy zasáhnete až nakonec, až pro vás Maurice přijde. Objevíte se všichni čtyři a přivedete i Fabrelâtra. Jestlipak tě, Jacquete, napadlo vzít pro Goliáše oprať na uvázání?“
„Ano,“ přisvědčí, oči plné úzkosti.
„Vybral jsem Burga,“ vysvětluji, „protože jakožto kuchaře ho Fulbert zná, a Hervého pro jeho herecké vlohy. Mluvit bude jen Hervé. Nemusíte se tedy bát, že by se někdo z vás podřekl.“
Ticho. Hervé si hladí špičatou bradku s výrazem muže povolaného na pravé místo. Cítím, že už si svou roli v duchu zkouší.
„Můžete už zase nahoru,“ řekne Jacquet a zastaví Goliáše.
„Běžte zatím vy,“ otočím se k nováčkům a zajatcům a rukou je pobídnu. „Potřebuji si s kamarády ještě promluvit.“
Vidím, že začíná vznikat bolák jménem Tomáš, a chci ho proříznout, než nabobtná ještě víc. Počkám, až nás vůz o nějakých deset metrů předjede. Tomáše mám po levici, Meyssonniera po pravici, vpravo vedle Meyssonniera rázuje Peyssou. Jdeme všichni v jedné řadě.
„Co má to divadýlko znamenat?“ vybuchne přidušeně Tomáš. „Jaký to má všecko smysl? K ničemu to není, stačí popadnout Fulberta za krk, švihnout jím ke zdi a odstřelit!“
Obrátím se na Meyssonniera.
„Vidíš situaci taky tak?“
„Záleží na tom,“ řekne Meyssonnier, „co hodláme v La Roque podniknout.“
„Jak jsme si řekli: převzít moc.“
„Myslel jsem si to,“ přisvědčí.
„Ne že bych se do toho nějak hrnul, ale není vyhnutí. Slabost městečka oslabuje i nás, znamená pro nás trvalé nebezpečí. Může se ho zmocnit první banda, která se objeví, a použít ho jako základny k útokům proti nám.“
„Nemluvě o tom,“ poznamená Peyssou, „že v La Roque mají výborné pozemky.“
Myslel jsem i na to. Ale nechal jsem si to pro sebe, aby mě Tomáš neobvinil z hamižnosti. Byl by úplně vedle. V celé věci mi jde čistě o bezpečnost, ovládat a vlastnit mě nezajímá. Během několika málo měsíců mě veškerý smysl pro osobní vlastnictví zcela opustil. Už si ani nevzpomenu, že mi Malevil kdy patřil. Bojím se jen jediného: aby se jednoho dne nezmocnil městečka nějaký energický vůdce bandy a aby se bohaté pozemky v jeho rukou nezměnily v mocnou zbraň. Nechci vedle sebe souseda, který by nás mohl zotročit. Nechci také sám zotročit La Roque. Jde mi o spojení dvou obcí, které by si poskytovaly navzájem pomoc i ochranu jako dvojčata, ale přitom si každá zachovávaly svou vlastní osobitost. [3]
„V tom případě Fulberta odstřelit nemůžeme,“ prohlásí Meyssonnier.
„A pročpak?“ vybafne Tomáš.
„Abychom při převzetí moci neprolévali krev.“
„A obzvlášť krev kněze,“ vložím se do toho.
„Žádný kněz to není,“ řekne Tomáš.
„Ale někteří lidé ho za kněze považují, což vyjde úplně nastejno.“
„Dejme tomu,“ připustí Tomáš. „Ale stejně pořád nechápu, co tím svým představením sleduješ. Je to nesolidní, prostě tyátr.“
„Tyátr, ano. Ale za zcela přesným účelem: donutit Fulberta, aby před všemi obyvateli městečka odhalil své spřeženectví s Vilmainem. Bude si počínat tím cyničtěji, že se bude cítit na koni.“
„No a?“
„Poskytne nám tím doznání, které se nám hodí, až budeme soudit zas my jeho.“
„Ale bez rozsudku smrti?“
„Věř, že by mi nic neudělalo větší radost, ale už jsi slyšel, nejde to.“
„Co tedy?“
„Nevím, snad vypovězení.“
Tomáš se zastaví a my s ním, takže se vůz od nás vzdálí ještě víc.
„A kvůli tomu,“ řekne tiše, ale pobouřeně, „čistě proto, abys ho vyhnal, vydáš život všanc čtyřem chlapům, o kterých nemáš zdání, co jsou zač? Lidem z Vilmainovy bandy?“
Podívám se na něj. Konečně jsem pochopil, proč mu je můj „tyátr“ tolik proti mysli. V podstatě má stejný důvod jako Jacquet. Bojí se o mou bezpečnost.
Pokrčím rameny. Já sám v celém podniku žádné nebezpečí nevidím. Hervé s Mauricem měli od včerejška dost a dost příležitosti nás zradit. Neudělali to, bili se po našem boku. A druhým dvěma leží v hlavě jediné: co nejrychleji zapadnout do našeho společenství.
„Budou ale ozbrojeni, a ty ne.“
„Hervé s Mauricem si nechají své šestatřicítky i s plnými zásobníky. Burg s Jeannetem dostanou sice pušky, ale bez nábojů. A já mám tohle.“
Vytáhnu z kapsy strýčkův malý revolver. Napadlo mě sáhnout pro něj do zásuvky psacího stolu, když jsem se převlékal. Je to spíš hračička. Ale jak už jsem od přepadu v Rhunes zvyklý nosit na rameni neustále pušku, cítil bych se beze zbraně jako nahý. A vidím na Tomášovi, že ho má pistolka, byť malá, přece jen uklidnila.
„Mně se ten nápad zdá dobrý,“ prohlásí Meyssonnier, když nechal otázku postupně projít všemi mozkovými laloky a důkladně ji přežvýkal. „Když už nejsou na zámku Josefa s Gazelem, lidé z La Roque nemohou mít vůbec tušení, nakolik se Fulbert bratříčkoval s Vilmainem. Prozradí se už jen tím, že mu vyhoví a začne tě soudit. Ano,“ potvrdí ještě jednou s vážnou, znaleckou tváří, „když to tak vezmu, je to dobrá věc. Donutíme nepřítele, aby se odhalil.“
18