Teta to nevydržela. Ze samé nenávisti k životu umřela ve čtyřiceti. Strýček si to pak vynahradil, začal běhat za holčičkami. Nevyčítám mu to, když jsem dospěl, dělal jsem to taky.
Uklidním se. Z otcovy strany žádná facka na obzoru, žádná ani z matčiny. Ne že by matička neměla chuť, v poslední době jsem se však zdokonalil v jisté obrané loktem, jež zdánlivé sice nevybočuje z povinné úcty, zato však při ní utrpí mateřské předloktí. Není to obrana pasivní: pěkné zprudka vyrazím paží proti její.
„Zato nedostaneš koláč,“ řekne matka, když se chvilku zadumala. „To tě odnaučí trápit ty chudinky maličké.“
Otec jen udělá „ts, ts“. A dost. Já povýšeně mlčím. Pak využiju chvilky, kdy otec skloní zasmušilou tvář do talíře a matka vstane, aby přinesla z plotny míchanici, která se tam zvolna dusí už od včerejška, a příšerné se na uřvanou Pélagii zašklebím. Rozeřve se nanovo a ve svém dosud ne zcela zvládnutém jazyce matce žaluje, že jsem se na ni „kouknul“.
„No a co?“ řeknu a rozhlížím se kolem sebe nevinnýma očima (hned dvakrát nevinnýma, protože jsou modré). „To už se na tebe nesmím ani kouknout?“
Mlčení. Předstírám, jako bych se v matčině báječném kuchařském výtvoru jen nimral. Dokonce se natolik překonám, že když mi ze slušnosti nabídnou nášup, odmítnu. Zatímco se všichni ládují, strnule zírám na kredenc, na rytinu podělanou od much. Představuje Návrat marnotratného syna.
Řádný syn v rohu obrazu se tváří značné zkormouceně. Vůbec se mu nedivím. Věčné se dřel na otce, a pak mu nedopřejí ani jehňátko pro hostinu s kamarády. A na počest toho rošťáka, který nejdřív promrhal svůj podíl s děvkami a pak najednou zná cestu domů, neváhají zabít tučné tele.
Zatínám zuby a myslím si: zrovna jako sestry a já, Ňuňky, husičky. Ale pro matku jsou to mazlíčkové, věčné je postřikuje kolínskou, načesává, želízkem jim nakrucuje kudrny. Potají se ušklíbnu. Minulou neděli jsem se k nim odzadu přikradl kočičím krokem a pověsil jim na ty parádní kudrny pavučiny.
Musím se k té šťastné vzpomínce utéci, abych nepropadl beznaději, když mi oči sjedou od Marnotratného syna k meruňkovému koláči, jehož zlatavý okraj zahlédám na truhle, odkud voní až ke mně. V tu chvíli matka jakoby trochu slavnostně vstane a položí ho na stůl – rovnou mně pod nos.
V tu ránu se zvednu a s rukama v kapsách zamířím ke dveřím.
„Copak,“ řekne otec chraplavým hlasem člověka nezvyklého hovořit, „ty nechceš koláč?“
Pokusil se zvrátit příkaz, ale mohl si tu pozdní snahu odpustit. Aniž vyndám ruce z kapes, pootočím hlavu a utrousím přes rameno:
„Nemám hlad.“
„Hele ho! Pěkné mluvíš s otcem!“ pospíší si hned matka.
Na pokračování nečekám. Nebude mít konce. Matka se přičiní, aby chuť na koláč přešla i otce, jako jsem si ji musel nechat zajít já.
Vyjdu na dvůr Špejcharu a tam bloumám, ruce v kapsách zaťaté v pěst. V Malejacu o tatínkovi říkají, že je dobrák od kosti. No pravě, měkký jak chleba, samá střídka, málo kůrky.
Rozhněvaný a plný hořkosti probírám situaci. S tou krávou (opravdu jí tak říkám) není kloudná řeč. Setře mě, zesměšní před těmi husami, a vrchol všeho, ještě potrestá. Ten koláč jí nezapomenu. Nejde ani tak o koláč, ale že mé pokořila. S pěstmi v kapsách chodím sem a tam a vystrkuji ramena, už tenkrát široká. Upřít moučník nejlepšímu žáku kantonu!
Je to ona pověstná kapka. Pohár přetekl. Vře to ve mně vzteky. Živě se na svůj vztek pamatuji ještě dnes, po třiceti letech. Zpětné mi připadá, že jako Oidipus jsem zrovna nevynikal. Iokasté nehrozilo nebezpečí ani v myšlenkách. Komplexem v té době sice trpím, ale ne pro ni, nýbrž kvůli Adéle, naší hokynářce. A taky „trpím“ – jaký to slovník! – velikou potřebou ztotožnění, ne však s otcem, nýbrž se strýčkem. A ten zase – což jsem ovšem tenkrát nevěděl – je velice zadobře s Adélou. Takže kromě rodiny mnou zavržené mám nevědomky jinou, opravdovou.
A pak ještě jednu, tu jsem vytvořil sám a velice k ní lnu. Je to Klub. Supertajný spolek o sedmi členech, který jsem založil ve škole v Malejacu (401 obyvatel, kostel z 12. století). Tady jsem hlavou zase já, hlavou, jež pod něžným zevnějškem vládne pevně, přepevné a šíří kolem sebe ducha podnikavosti, který chybí mému zploditeli.
Je rozhodnuto: když mé tu urážejí, uchýlím se do lůna téhle rodiny. Počkám, až si otec odejde nahoru schrupnout a matka, obě nakudrnacené dcerunky přilepené k sukním, až se pustí do nádobí. Vyběhnu do svého kumbálku, napěchuji tlumok (dárek od strýčka), pak ho zavážu a vyhodím pod okno na hromadu dřeva. Než se dám na útěk, nechám na stole pár slov. S obřadnou adresou: Pan Simon Comte, zemědělec, Na špejcharu, Malejac.
Milý tatínku,
odcházím pryč. V tomto domě se se mnou nezachází, jak si zasluhuji Tvůj Emanuel
A zatímco chudák tatínek za zavřenými okenicemi pochrupuje a vůbec netuší, že jeho statek právě ztratil dědice, s tlumokem na zádech si to šlapu na kole v slunečním úpalu směrem na Malevil.
Malevil je mohutný, napůl zřícený hrad ze 13. století, usazený v půli strmé skály, jež se tyčí nad údolíčkem řeky Rhunes. Jeho majitel ho ponechal osudu a ode dne, co se z podsebití hradní věže uvolnil balvan a zabil jednoho turistu, je do něj vstup zakázán. Památkový úřad sem pověsil dvě cedule a malejacký starosta dal natáhnout přes jedinou přístupovou cestu na úbočí čtyři řady ostnatého drátu. Podél staré cesty mezi skalou a příkrým svahem, který dělí závratně srázný Malevil od pahorku, na němž stojí strýčkova usedlost U sedmi buků, se navíc, už bez přičinění radnice, táhne neproniknutelná, padesátimetrová houština trní, jehož každým rokem přibývá.
Tam to je. Klub pod mým nápaditým vedením prolomil všechna tabu. V ostnatém drátě jsme udělali neviditelný vchod v mohutném houští prosekali tunel, který stále udržujeme, a důmyslné jsme ho zahnuli, takže ho z cesty nikdo nepostřehne. Propadlou podlahu v prvním patře hradní věže jsme zčásti vyspravili starými prkny vytahanými potají ze strýčkovy kůlny a přibitými od jednoho trámu k druhému. Dostali jsme se tak do malé komnatky na konci rozlehlého sálu a Meyssonnier, v otcové dílné už šikovný kutil, k ní vyrobil okno a dveře na visací zámek.
Do věže neprší. Zub času žebrovou klenbu nenarušil. A máme ve svém doupěti i krb, starou, pytli pokrytou drátěnku, stůl a několik stoliček.
Tajemství nikdo nevyzradil. Je to už rok, co se tu Klub zařídil, a nikdo z dospělých nic netuší. Hodlám se tu vskrytu uvelebit na celé prázdniny, dokud nezačne škola. Cestou jsem šeptl pár slov Colinovi, ten to poví Meyssonnierovi, ten Peyssouovi a Peyssou ostatním. O aprovizaci mám postaráno.
Strávím ve své cele odpoledne, noc a další den. Není to tak báječné, jak jsem si myslel. Je červenec, kamarádi pomáhají na poli, uvidíme se až večer. A ven z Malevilu si netroufám. Na špejcharu se už jistě postarali, aby mi pověsili na paty četníky.
V sedm někdo zaklepe. Čekám čahouna Peyssoua, má mi přinést něco k snědku. Dveře jsem odemkl, a tak jen z tvrdé drátěnky, kde se povaluji s krvákem v ruce, vykřiknu: „Pojď dál, blboune!“
Přede mnou se zjeví strýček Samuel. Je protestant, odtud jeho biblické křestní jméno. Vážné je to on, v celé kráse, v kostkované košili rozhalené na svalnatém krku a ve vojenských jezdeckých kalhotách (sloužil u jezdectva). Stojí v nízkém vchodu, čelem se dotýká kamenného překladu a se smíchem v očích a zkrabaceným čelem na mé hledí.