Jednou odpoledne mám štěstí, trefím z hradeb Meyssonniera šípem přímo do hrudi. Padne k zemi. Vystrčím hlavu ze střílny a hrozivě máchaje pěstí, vzkřiknu hromovým hlasem: „Zhyň, katolická stvůro!“
Příšerný výkřik doslova přibije útočníky k zemi, zapomenou se krýt a v tu ránu jsou protkáni našimi šípy.
Já potom vyjdu pomalým krokem před hradby, své pobočníky Colina a Girauda urychlené vyšlu, aby dorazili Dumonta a Condata, a přejedu Meyssonnierovi mečem přes hrdlo.
Čahounu Peyssouovi nejprve uříznu ústrojí, na něž je tak hrdý, pak mu pohroužím meč do prsou a pěkně jím v ráně otáčím, přičemž se ho tážu „chladným hlasem“, jak se mu to líbí. Čahouna Peyssoua si nechávám vždycky na konec, protože nádherné chroptí.
Horký den skončil. Sedíme teď všichni kolem stolu v našem věžním doupěti, kouříme poslední cigaretu a její pach zaháníme žvýkačkou.
Jen z toho, jak Meyssonnier pohybuje čelistí, je mi zřejmé, že se mu něco nelíbí. Jeho šedé, velmi blízko sebe posazené oči pod úzkým čelem, které korunuje krátce přistřižený ježek, nepřetržité pomrkávají.
„Co je, Meyssonniere,“ řeknu zvesela, „co se děje? Ty jsi naštvaný?“
Víčka se mu rozmžikají ještě víc. Nemá moc chuti mě kritizovat, protože se taková věc obvykle obrátí proti němu. Ale povinnost je povinnost, tlačí mu na úzkou lebku ze všech stran.
„Protože,“ vyhrkne nakonec, „protožes mi neměl říkat katolická stvůro!“
Dumont a Condat souhlasné zamručí, Colin a Giraud jsou zticha, drží se mnou, ale neujde mi, že je jejich mlčení čímsi podbarveno. Jedině hlavatý Peyssou zachovává spokojený klid, kulatou tvář roztaženou širokým úsměvem.
„Cože?“ řeknu bez rozpaků. „Vždyť to byla hra! Když představuju protestanta a mám před sebou katolíka, který mě chce zavraždit, nebudu ho přece vychvalovat.“
„Všecko hrou neomluvíš,“ stojí Meyssonnier na svém. „Hra má své meze. Když třeba děláš, jako bys Peyssouovi uřezával, víš co, taky mu to doopravdy neuřízneš.“
Peyssouova tvář se roztáhne v ještě širší úsměv.
„A taky jsme si nikdy nedomluvili, že se můžem urážet,“ řekne Meyssonnier s očima upřenýma na stůl.
,A hlavně ne kvůli náboženství,“ dodá Dumont.
Podívám se na něj. No ovšem, jeho vztahovačnost dávno znám.
„Tebe jsem neurazil,“ řeknu ve snaze odtrhnout ho od Meyssonniera. „Platilo to Meyssonnierovi.“
„To je jedno,“ řekne Dumont, „protože já jsem taky katolík.“
„Ale to já přece taky!“ vykřiknu.
„No právě,“ vskočí nám do řeči Meyssonnier, „neměl bys říkat o svém náboženství ošklivé věci.“
Načež se do toho vloží čahoun Peyssou slovy, že „to jsou samé pitomosti, katolík nebo protestant, to máte všechno jedno.“
Hned se na něj vrhnou ze všech stran. Jeho oborem je tělesná síla a sprosťačinky! Tak ať se toho drží a neplete se do náboženství!
„Stejně nedovedeš ani desatero,“ řekne pohrdavé Meyssonnier.
„A stejně dovedu,“ řekne Peyssou.
Vstane jako při katechismu a s elánem spustí, jenže po čtvrtém přikázání mu dojde dech. Je vykřičen a zhanobený se zas posadí.
Epizoda s Peyssouem mi poskytla čas na rozmyšlenou.
„No tak jo,“ řeknu s dobráckou tváří. „Dejme tomu, že to byla chyba. Když udělám chybu, ochotně ji hned uznám, nejsem totiž jako někdo. Tak tedy, udělal jsem chybu, jsi spokojený?“
„Říct jenom, že člověk udělal chybu, to nestačí,“ řekne Meyssonnier zamračené.
„No a co?“ rozhořčím se. „Řekl jsem ti stvůra, kvůli tomu snad před tebou nepolezu po kolenou?“
„Nadávat mi stvůra, to si klidné posluž, na to se ti vykašlu,“ řekne Meyssonnier, „můžu ti to oplatit. Ale ty jsi řekl ‘katolická stvůra’.“
„No právě,“ odvětím, „neurazil jsem tebe, ale náboženství.“
„To je vlastně pravda,“ řekne Dumont.
Podívám se na něj. Meyssonnier pravě ztratil nejlepšího spojence.
„Ale no tak,“ ozve se najednou malý Colin a otočí se na Meyssonniera, „nech už těch cirátů. Comte svou chybu uznal, tak co ještě chceš?“
Meyssonnier už otvírá pusu, ale vtom se Peyssou zeširoka rozmáchne a vykřikne, celý šťastný, že má příležitost k odvetě:
„To jsou všechno samé pitomosti?’
„Podívej, Meyssonniere,“ prohlásím s výrazem absolutní nestrannosti, „řekl jsem ti stvůro, ty mně taky, takže jsme si kvit.“
Meyssonnnier zrudne:
„Já ti neřekl stvůro,“ ohradí se rozhořčené.
Rozhlédnu se po klucích, melancholicky potřesu hlavou a mlčím.
„Ale řekl jsi,můžu ti to oplatit’,“ ozve se Giraud.
„To je ale něco jiného,“ řekne Meyssonnier, který to sice neumí vyjádřit, ale dobře cítí, že mezi urážkou, k níž jen mohlo dojít, a urážkou skutečné vyslovenou je značný rozdíl.
„Hledáš vši, Meyssonniere,“ řeknu smutně.
„Tak ať!“ vykřikne Meyssonnier v posledním vzepětí. „Urazil jsi náboženství, to nemůžeš popřít.“
„Ale já to nepopírám,“ řeknu a s gestem bezelstnosti rozpřáhnu rozevřené dlaně. „Dokonce jsem to uznal, není to ani minuta. Mám pravdu?“
„Máš,“ vykřiknou klubovníci.
„No dobře, když jsem tedy urazil náboženství,“ řeknu rozhodné, „půjdu se omluvit na příslušnou instanci.“ (‘Příslušná instance’ je strýčkův výraz.)
Členové Klubu na mne upřou znepokojené pohledy.
„Nehodláš snad do našich věcí zatahovat faráře!“ vykřikne Dumont.
Abbé Lebas má totiž podle našeho názoru sklon vidět ve všem nepravost. Je velice pokořující, jak při zpovědi přejde každý náš hřích jako bezvýznamnou maličkost, kromě jediného.
Dialog se obvykle rozbíhá takto: Velebný pane, vyznávám se z hříchu pýchy. – Dobrá, dobrá. A dál? – Velebný pane, vyznávám, že jsem pomlouval bližního. – Dobrá, dobrá. A dál? – Velebný pane, vyznávám, že jsem lhal panu učiteli. – Dobrá, dobrá. A dál? – Velebný pane, vyznávám, že jsem ukradl mamince z peněženky deset franků. – Dobrá, dobrá. A dál? Velebný pane, vyznávám, že jsem dělal ošklivé věci. – Ale, ale, řekne abbé Lebas. A jsme u toho!
A začne výslech: „S dívkou? S chlapcem? Se zvířetem? Sám? Nahý, nebo oblečený? Vleže, nebo vestoje? Na posteli? Na záchodě? V lese? Ve třídě? Před zrcadlem? Kolikrát? A na co myslíš, když to děláš? (No, na to, že to dělám, odpověděl jednou Peyssou.) Na koho při tom myslíš? Na nějaké děvče? Na kamaráda? Na některou dospělou ženu? Na příbuznou?“
Když jsme založili Klub, jednou z prvních věcí, kterou jsme si přísahali, bylo, že se o tom farář nesmí slovem dovědět, protože by jakživ neuvěřil, o tom jsme byli přesvědčeni, že takové tajné schůzky bez vědomí dospělých mohou probíhat ve vší nevinnosti. A přece v tom smyslu, jak to chápal farář, Klub skutečně „nevinný“ byl.
Pokrčím rameny.
„To se ví, že o tom nepůjdu vykládat faráři. Abych si to vypil, ne? Co myslíte. Řekl jsem, že se půjdu omluvit na příslušnou instanci. Tak teda jdu.“
Zvednu se a řeknu krátce a důležitě:
„Jdeš se mnou, Coline?“
„Jdu,“ řekne malý Colin, pyšný, že volba padla na něj.
Zatváří se stejně důležité jako já, opustí užaslé klubovníky a vyjde za mnou ven.
Kola máme schovaná v houští před Malevilem.
„Směr Malejac,“ řeknu lakonicky.
Šlapeme do pedálů bok po boku, ale nemluvíme ani po rovině. Malého Colina mám rád, v prvních školních letech jsem mu dokonce mnohokrát poskytl ochranu, protože mezi zdejšími pořízky, kteří už ve dvanácti řídí traktor, vypadá lehoučký a křehký jako vážka. V jeho živých oříškových očích sedí šibalství, obočí má do stříšky a koutky úst neustále zvednuté nahoru.