Poslouchal jsem ho, S každým jeho slovem mohl člověk jenom souhlasit. Ale z jeho úst znělo všechno falešně. Jako by hrál na city druhých, ale jemu samému lidské city nic neříkaly.
„Obracím se na vás ve jménu našich ubohých nemluvňátek,“ pokračoval. „Povšiml jsem si, že máte několik krav. Byli bychom vám hluboce vděční, kdybyste nám mohli jednu postoupit.“
Ticho jako v hrobě.
„Postoupit?“ ozval jsem se. „Řekl jsi postoupit’? To znamená, že máš na mysli nějakou protihodnotu.“
„Po pravdě řečeno nemám,“ odvětil Fulbert zvysoka. „Nechápal jsem tu věc jako obchodní transakci. Spíš jako skutek milosrdenství nebo také jako povinnost neodmítnout pomoc v ohrožení.“
Jsme tedy varováni. Jestliže odmítneme, staneme se pro Fulberta lidmi bez srdce a morálky.
„Nejde tedy o postoupení, ale darování,“ řekl jsem.
Fulbert přikývne a my všichni kromě Tomáše zíráme jak spadlí z nebe. Chtít na venkovanech, aby darovali krávu! Inu, lidé z města!
„Nebylo by jednodušší,“ řeknu sladce (ale kam se v líbeznosti hrabu na Fulberta), „kdybychom obě nemluvňata i s tím sirotkem vzali prostě na Malevil a živili je tady?“
Miette sedí mezi mnou a Fulbertem, a jak se k němu při té otázce otočím, vyčtu z její něžné tváře, že je plánem na zřízení dětských jeslí na Malevilu přímo unesená. Jen tak na okraj hovoru se na ni usměji; celou vteřinu na mne jen upírá své krásné, průzračné a nevyzpytatelné dětské oči a pak mi náhle úsměv oplatí. Vrátí mi ho, smím-li to tak říci, stonásobně, jako kdyby v sobě shromáždila veškerou svou schopnost lásky a všechnu naráz mi ji podala.
„Pokud jde o sirotka, snadná věc,“ řekne Fulbert, „máme s tou dívenkou opravdu velkou potíž. Je tak hubená a drobná, že vypadá ve třinácti letech na deset; trpí astmatickými záchvaty a navíc je to zvláštní povaha. Bolí mne, že to musím říci, ale skutečně nevím, komu bych ji v La Roque mohl svěřit.“
Jeho krásná asketická hlava se na okamžik pohrouží do melancholického rozjímání. Zadumal se nad lidským sobectvím, přičemž patřičná část meditace je, jak cítím, vyhrazena nám. Nepustí nicméně ze zřetele, proč přišel, a s povzdechem pokračuje:
„Ale svěřit vám nemluvňátka není bohužel možné. Maminky se od nich nechtějí odloučit.“
Těžko se jich ovšem ptal, když předem ani nevěděl, máme-li jaké krávy, zrovna jako nemohl tušit, že mu nabídneme vzít nemluvňata na stravu k nám. Probudí to ve mně podezření, že nemluví pravdu a že to nejsou jen miminka, kdo by v La Roque s potěšením uvítal mléko. Přitlačím ho ke zdi ještě víc:
„V tom případě ochotně vezmeme na Malevil s nemluvňaty i matky.“
Zavrtí hlavou.
„Ale ne, to prostě nejde. Každá z nich má manžela a další děti. Rozdělit jen tak rodinu, to přece nejde.“
Mávnutím ruky energicky můj návrh zavrhne. A mlčí. Postavil nás bez milosti před dilema, z něhož nelze ven: buď dáme krávu, nebo miminka umřou. A čeká.
Ticho se protahuje.
„Miette,“ otočím se k děvčeti, „byla bys tak hodná a přepustila Fulbertovi na dnešní noc svůj pokoj?“
„Ale to ne,“ brání se Fulbert chabě, „nerad bych někoho obtěžoval. Otýpka sena v chlévě mi stačí.“
Zdvořile ten projev evangelické prostoty zavrhnu:
„Máš za sebou dlouhou cestu,“ prohlásím a vstanu, „potřebuješ si odpočinout. Vyspíš se, a my zatím projednáme tvou žádost. Odpověď ti dáme zítra ráno.“
Zvedne se také, vztyčí se v celé výšce a zabodne do nás vážný, zpytavý pohled. Snesu ho pokojně jako beránek, teprve po chvíli zvolna odvrátím hlavu.
„Přespíš dnes v noci s Falvinovou, Miette,“ řeknu.
Děvče přikývne. Fulbert se vzdal představy, že mě uhrane. Otcovským zrakem obejme své ovečky a rozpřáhne otevřené dlaně s otázkou:
„V kolik hodin si budete přát, abych ráno odsloužil mši svatou?“
Radíme se pohledy. Menou navrhne devět hodin a kromě Meyssonniera a Tomáše, kteří dělají, jako by se jich věc netýkala, všichni souhlasí.
„V devět hodin,“ řekne důstojné Fulbert, „Dobrá, řekněme tedy v devět. Od půl osmé do devíti se budu zdržovat ve svém pokoji“ (vida, tak už „ve svém“), „kdo bude chtít přistoupit k přijímání, může se přijít vyzpovídat.“
To bychom měli. Vzal nás fyzicky i duchovně do svých rukou. Ted může jít klidně spát.
„Miette,“ řeknu, „doprovod Fulberta do pokoje. Převlékneš mu ložní prádlo.“
Fulbert nám svým krásným barytonem udělí vážně „dobrou noc“, přičemž každého postupně osloví jménem. A vykročí za Miette, která už čile spěchá ke dveřím komnaty. Jeden z nás sleduje její odchod pěkně otráveně, totiž Colin; byl dnes u Miette na řadě, [1] a návštěva teď padne, protože místnost je obsazena. Vyprovází ji očima a trochu i na Fulberta žárlí. Když vzpomenu na jisté pohledy u stolu, i mě ostatně napadá, bylo-li dobře poslat s naším hostem zrovna Miette. Mrknu na hodinky: deset dvacet. Musím si dát pozor, kolik budou ukazovat, až se Miette vrátí.
Jakmile se zavřou dveře, všem je vidět ve tvářích, jak se jim ulevilo. Fulbert na nás vyvinul takový nátlak, že už to přestávalo být snesitelné. Jen zmizel, jako by z nás spadly okovy. Ale jen zpola, protože své požadavky nechal tady.
Kromě ulehčení čiší však ze všech tváří značný zmatek a směs nejrůznějších pocitů. Gratuluji si, že jsem Meyssonnierovi a Tomášovi zabránil rozpoutat u stolu půtku; spor o náboženství by určitě vyvolal na Malevilu rozkol a zmatená situace by se ještě zhoršila.
Kloužu očima z jednoho na druhého. Menou sedí na lavičce s pletením jako Gorgona či Medusa, neproniknutelná, oči sklopené, ústa na zámek. Momo, který s Miettiným odchodem ztratil jediný předmět zájmu, šťouchá nohou do zpola shořelého polena. Matka, aniž zvedne oči, mu potichu, ale hezky nakvašeně pohrozí, nedá-li si pokoj a bude si dál pálit křápy, že dostane kopanec do zadku. Falvinka v záplavě svých faldů a dvojitých brad jen supí a vzdychá, břicho podepřené pravým kolenem přehozeným přes levé, prsa položená na břiše a krční laloky spadlé na prsa. Její sténám má znamenat: něco takového svět neviděl ani neslyšel. Vězeň Jacquet, náš „nevolník“, jak mu žertem říká Colin, a můj oddaný nohsled, jehož dobrácké zlatohnědé očí, nesmírně podobné psím, sledují každý můj pohyb s takovou vytrvalostí, že mne za necelý měsíc dokázaly opříst pouty jakéhosi málem synovského vztahu, kouká i teď samo sebou na mne, a co si myslí, je prosté a uklidňující: když Emanuel krávu dá, udělá dobře, a když nedá, neudělá taky špatně. Peyssouova hrubě tesaná, poctivá kulatá papula s nosem, který v ní sedí jak venkovská kudla v bramboře, jeví tak mučivou nejistotu, až je ho člověku líto. Přímo vidím, jak se usilovné snaží nějak sladit rodící se úctu k Fulbertovi s pohoršlivým charakterem hostových požadavků. Colin to sice nedává tak znát, ale není zmaten o nic míň. Neklidný a zklamaný (z výše zmíněných důvodů), ohlíží se neustále po dveřích.
V Tomášových očích není zato nejistoty ani za mák: Fulbert je hanebný chlap. A jsem přesvědčen, že k tomu názoru došel, aniž v nejmenším chápe, jaké svatokrádeže se Fulbert v očích všech ostatních dopustil. Kráva! Opovážil se nám sáhnout na krávu! Na to nejposvátnější hned po Bohu (ne-li před ním). Čímž vůbec nechci říci, že by pro nás kráva měla význam hlavně svou peněžní hodnotou. To rozhodné ne. Když přechází do jiných rukou, žádáme za ni peníze jen proto, abychom vyjádřili až nábožnou úctu, jakou se jí cítíme povinováni.