Jsme zrovna po večeři. Strýc nesedí za stolem, ale bokem k němu pokuřuje z dýmky, pásek od kalhot na hubeném břiše o jednu dírku povolený.
Podívám se na něj. Hned vidí, že jsem uhodl.
„No jo,“ řekne, „tu koupi jsem zbabral.“
Chvilku si zabafá.
„Vynadal jsem Grimaudovi.“
„Grimaudovi?“
„Chlápkovi, co vyřizuje pro hraběte obchodní věci. Ví, že na něj hrabě dá, bez něho nehne prstem – žije koneckonců taky v Paříži – a tak vymáhal úplatek. Říkal tomu provize za zprostředkování’.“
„Roztomilý výraz.“
„Taky si myslíš,“ řekne strýček.
Popotáhne z dýmky.
„Balík?“
„Deset miliónů.“
„Páni!“
„Maličkost to nebyla. Ale mohlo se s ním trochu pohovořit. Jenomže já napsal hraběti a pitomec hrabě předal dopis Grimaudovi. A Grimaud za mnou přišel s výčitkami.“
Jak vypouští kouř, povzdechne si:
„A tu druhou chybu už nenapravím: já mu vynadal. Tady vidíš, že člověk dokáže dělat pitomosti ještě v šedesáti. V obchodě se nikdy nikomu vynadat nesmí, to si, Emanueli, dobře pamatuj, ani lumpovi ne. Lump je sice lump, ale zakládá si na sobě jako každý jiný. Od toho dne mám u Grimauda konec. Psal jsem hraběti ještě dvakrát. Vůbec neodpověděl.“
Ticho. Znám strýčka příliš dobře, než abych mu k jeho vnitřní lítosti chtěl ještě přitížit slovy. Soucit nesnáší. Stejně se nakonec otřepe, natáhne si nohy na židli, levý palec zaklesne za opasek a pokračuje:
„Co je zbabrané, je zbabrané. Koneckonců mohu být bez Malevilu živ. A nežiju si špatné. Peněz vydělám dost a hlavně si dělám, co se mi líbí. Nemám nad sebou ani vedle sebe nikoho, aby mě otravoval. A život mi připadá zajímavý. Zdraví mi taky slouží, může to tak potrvat ještě dvacet let. Co bych chtěl víc.“
I to však bylo zřejmé mnoho. Náš rozhovor se odehrál jedné neděle večer. A příští neděli se strýček i s mými rodiči zabil v autě cestou z fotbalového zápasu v La Roque.
Z Malejacu do La Roque je to všeho všudy patnáct kilometrů, i ten kousíček však stačil, aby autobus přimáčkl malou renaultku na strom. Normálně by byl strýček na zápas jel v peugeotu, do něhož s sebou brával i mládence, co mu v létě pomáhali, ale náklaďák byl zrovna v opravě a malá nákladní citroenka, na níž se převáželi koně, musela vyjet za jedním zákazníkem, který si žádal dodávku v neděli. V renaultce jsem měl sedět i já, ale jeden z mých starších žáků utrpěl to ráno těžký pád na mopedu, a tak jsem se vydal odpoledne do města, abych se na něj poptal v nemocnici.
Být ještě naživu abbé Lebas, jisté by řekclass="underline" to tě zachránila sama prozřetelnost, Emanueli. Ano, ale proč zrovna mne? Na podobných výrocích je děsivé, že problém vždycky jen odsunou. Líp by bylo neříkat vůbec nic. Jenomže to právě nejde. Člověk hluboce touží událost pochopit – i když je tak nesmyslně hloupá.
Tři zmrzačená těla přivezli k Sedmi bukům a já u nich poseděl s Menou, čekaje, až přijedou sestry. Večer proběhl bez nářku, v naprostém tichu, v koutě pokoje seděl na zemi Momo a na všechno odpovídal „ne“. Pozdě večer začali ržát koně, zapomněl jim dát ječmen. Menou se po něm ohlédla, ale zavrtěl jen hlavou, ve tváři sveřepý výraz. Vstal jsem a šel koním nasypat.
Sotva jsem se vrátil do pokoje nebožtíků, už tu byly sestry. Přijely autem z okresního města. Ta rychlost mé překvapila, a ještě víc jejich oblečení. Od hlavy až k patě celé v černém, jako kdyby smrt rodičů byly čekaly už dávno. A jen překročily práh u Sedmi buků, ještě dřív než sundaly hučky a závoje, propukla záplava slzí a slov. Rozbzučely se jak vosy v láhvi.
Obé trpí mánií, kterou hrozné nesnáším. Jedna druhé dělá ozvěnu. Co řekne Paulette, to opakuje Pélagie, anebo obrácené, Pélagie vznese otázku a vzápětí ji položí i Paulette. Neznám nic protivnějšího. Každou jejich pošetilost slyšíte hned dvakrát.
A jedna druhé jako kdyby z oka vypadly, obě učiněná břečka, nakudrnacené vlasy v barvě vybledlé slámy, a jen se rozplývají falešnou sladkostí. Povídám falešnou, protože pod jejich beránčí tváří se tají pěkná dávka chámství.
„A pročpak tatínek s maminkou,“ bečí Paulette, „neleží na své posteli Na špejcharu?“
„Místo aby byli tady u strýčka,“ dodá Pélagie, „jako by ani neměli vlastní střechu nad hlavou.“
,A chudák tatínek, kdyby byl živ,“ pokračuje Paulette, „tomu by se nelíbilo, že neumřel doma.“
„Doma stejné neumřel,“ řeknu, „umřel ještě v autě, rovnou na místě. A když jsem chtěl u nich zůstat, nemohl jsem se rozkrájet, jednou půlkou sedět Na špejcharu, druhou tady.“
„Ale stejně,“vzdychne Paulette.
„Ale stejně,“ vzdychne Pélagie, „chudák tatínek by nebyl rád, že tady leží. A maminka taky ne.“
„Obzvlášť když si pomyslíš,“ řekne Paulette, „jak chudáka strýčka špatně snášela.“
Tomu říkám jemnocit. A taky mé naštve, že je pro ně strýc najednou „chudák“, ačkoli ho předtím neměly v lásce o nic víc než matka.
„Jenom si to představ,“ spustí zase Pélagie, „my jsme tady, a Na špejcharu zatím není človíčka, aby opatřil dobytek.“
„A tatínkovy krávy,“ řekne Paulette, „jsou přece jen důležitější než koně.“
Neřekne „strýcovi koně“, protože má strýčkovo strašlivé zhmožděné tělo rovnou před očima.
„Postará se o ně Peyssou,“ řeknu.
Vymění si pohledy.
„Peyssou!“ řekne Paulette.
„Peyssou!“ opakuje Pélagie. „No ovšem, Peyssou, to se ví!“
Skočím jim zhurta do řeči:
„No ano, Peyssou, co má být! Copak proti němu máte?“
A zlomyslné dodám:
„Byly doby, kdy vám Peyssou ani tak moc nevadil.“
Nedají se vyprovokovat. Mají co dělat samy se sebou, zavalil je nový příval vzlyků. Když se záplava přežene, vystřídá ji dramatická scéna s utíráním očí a smrkáním. Konečně se Pélagie vrhne do nového útoku:
„My tady sedíme,“ řekne a vymění se sestrou významný pohled, „a Peyssou si zatím Na špejcharu dělá, co chce.“
„To víš, Peyssou,“ řekne Paulette, „ten se nebude žinýrovat, prohrabe kde co.“
Pokrčím rameny. Mlčím. A zas nové vzlykání, smrkání, lamentace. Trvá slušnou chvilku, než se duo opět rozjede. Ale rozjede se.
„Chudák dobytek, nejde mi to z hlavy,“ řekne Pélagie. „Uvažuju, jestli bych tam neměla zajet a radši se přesvědčit.“
„To si můžeš myslet,“ přidá se Paulette, „Peyssou, ten na dobytek ani nevzdechne.“
„No bodejť, Peyssou!“ dodá Pélagie.
Kdyby v tu chvíli někdo otevřel mým sestrám srdce, našel by tam otisk klíče od Špejcharu v životní velikosti. Jedna jako druhá dobře tuší, že ho mám já. Ale pod jakou záminkou mi o něj říci? Kvůli dobytku ne, to se ví.
A najednou mám jejich střídavého úpění dost. Udělám tomu krátký konec. Řeknu, aniž zvýším hlas:
„Znáte přece otce. Neodjel by na fotbal, kdyby všechno nepozamykal. Když přivezli jeho tělo, našel jsem klíč u něho.“
A pokračuji, odděluje pečlivé každé slovo:
„Vzal jsem ho k sobě. A nehnul jsem se odtud, co jsou rodiče tady, každý vám to potvrdí. Na Špejchar zajedeme všichni tři společně pozítří, po pohřbu.“