Při třetím čtení mi padla do oka slova „čí je to vina?“ Opět jsem v tom poznával strýčkův způsob mluvit v narážkách. Jak onu otázku zodpovím, ponechával zcela na mně. Byla to vina otce, protože konvertoval k „nepravé“ víře? Nebo matky, jejího vyprahlého srdce? Či abbého Lebase s jeho věčným vyslýcháním zaměřeným k otázkám pohlaví?
Taky mě zaujala strýcova zmínka o jeho návštěvě v klubovně na Malevilu tenkrát po mém útěku. Chtěl mi tím prostě jen připomenout jeden z dnů, kdy jsem mu „udělal radost“? Nebo mu sedělo v hlavě něco jiného, co se nakonec rozhodl nevyslovit? Znal jsem strýčkovu zálibu v náznacích natolik dobře, že jsem s odpovědí radši nepospíchal.
Sáhl jsem do kapsy pro obrovský svazek strýčkových klíčů a okamžitě mezi nimi našel klíč od dubové skříně. Dobře jsem ho znal. Byl plochý, zoubkovaný a skříň se jím zamykala na svislou kovovou závoru, která zapadala současné nahoře i dole. Odemkl jsem skříň a mezi policemi plnými desek s listinami mi rázem padla do oka vyrovnaná řada svazků Laroussova slovníku a bible. Celkem čtrnáct knih, protože i sama bible, vázaná do kaštanově hnědé tlačené kůže, byla monumentální, čtyřdílná Vyndal jsem všechny čtyři díly, položil je na stůl a začal v nich postupné listovat. Zaujaly mě a překvapily ilustrace. Působily velkolepě.
Malíř se vůbec nesnažil postavy svatých nějak zkrášlovat. Naopak, zachovali si v jeho podání všechen drsný a divoký vzhled kmenových náčelníků. Kostnatí, hubení, hrubé tesaných tváří, bosí, už od pohledu páchli mastným ovčím potem, velbloudím trusem, pískem pouště. Vyzařoval z nich intenzívní, silný život. A v malířové pojetí se od těch drsných kočovníků, jejichž bohatství se počítalo na děti a stáda, nijak nelišil ani sám Hospodin. Byl jen větší a ještě sveřepější, člověk při pohledu na něj snadno chápal, že stvořil tyhle lidi „k svému obrazu“. Pokud to ovšem nebylo naopak.
Na poslední stránce bible jsem spatřil dlouhý a pro mne nepochopitelný seznam slov, napsaných tužkou strýčkovým rukopisem. Cituji deset prvních: actodrome, albergier, aléochare, alpargate, anastome, bactridie, balanobius, baobab, barbacou, barbastelle.
Seznam mi byl okamžitě nápadný. Obsahoval cosi záměrného, umělého. Vzal jsem první svazek Larousse a otevřel ho u slova „actodrome“. A tam jsem mezi dvěma listy, přilepenou izolepou doprostřed stránky, objevil bankovní poukázku v hodnotě deseti tisíc franků. Další poukázky různé hodnoty byly rozestrkány po všech deseti svazcích, vždycky u oněch neobvyklých slov, která strýček sepsal do seznamu.
Celková suma – 315.000 franků – mě udivila, ale neoslnila. Musím říci, že ve mně ten posmrtný dar nevyvolal tenkrát ani na vteřinu pocit vlastnictví. Spíš jsem se považoval za jakéhosi správce – podobné jako už předtím v případě Sedmi buků, správce, který má strýčkovi vydat počet z toho, jak s kapitálem naloží.
Rozhodl jsem se tak rychle, že mi skoro připadalo, jako by to bylo ve mně sedělo už dřív, ještě než jsem peníze objevil. A hned jsem své rozhodnutí také hodlal uskutečnit. Vzpomínám si, že jsem pohlédl na hodinky. Bylo půl desáté a já se na okamžik zaradoval jako dítě, že se ještě dá zatelefonovat. Vyhledal jsem ve strýcově adresáři Grimaudovo číslo a přes automat mu zavolal.
„Pan Grimaud?“
„U telefonu.“
„Tady Emanuel Comte, bývalý ředitel školy v Malejacu.“
„Čím vám mohu posloužit, pane řediteli?“
Hlas měl srdečný a přívětivý, docela jiný, než jsem čekal.
„Mohl bych se vás na něco zeptat, pane Grimaude? Je hrad Malevil ještě pořád na prodej?“
Po chvíli mlčení se hlas ozval znovu, ale byl teď o maličko sušší, jaksi opatrný, ve střehu:
„Pokud vím, tak je.“
Ted jsem zas nechal proběhnout okamžik tísnivého ticha já a Grimaud pokračovaclass="underline"
„Smím se zeptat, pane řediteli, nejste-li náhodou příbuzný pana Samuela Comta od Sedmi buků?“
Otázku jsem čekal a byl na ni připravený.
„Ano, synovec, ale vůbec jsem netušil, že by se s vámi strýc znal.“
„Ovšemže znal,“ řekl Grimaud zase, tím strohým a opatrným hlasem. „Mé telefonní číslo vám dal on?“
„Strýc už nežije.“
„Ach, to jsem nevěděl,“ ozval se Grimaud změněným tónem.
Byl jsem zticha, abych mu nepřetrhl řeč, ale nic už nedodal, neprojevil soustrast ani lítost. Řekl jsem tedy:
„Nemohli bychom se spolu sejít, pane Grimaude?“
„Ale kdykoli si budete přát, pane řediteli,“ odvětil už zase srdečným a zvučným hlasem jako na začátku.
„Zítra k polednímu?“
Ani nepředstíral, že by měl moc práce.
„Ale ano, jen přijďte, kdy chcete. Jsem tady pořád.“
„V jedenáct?“
„Jak je libo, pane řediteli. Jsem vám zcela k dispozici. Když se vám to hodí, přijďte v jedenáct.“
Najednou byl samá úslužnost a zdvořilost, takže mi trvalo dobře pět minut, než jsem rozhovor, v podstatě spočívající v pár slovech, dokázal přivést ke konci.
Zavěsil jsem a zahleděl se na červený závěs zatažený přes okno strýčkovy kanceláře. Zmítaly mnou dva protichůdné pocity: radost, že jsem se takhle rozhodl, a trocha ustrnutí, do jak obrovského podniku se pouštím.
Dik notorické nepřítomnosti majitele, úplatnosti jeho zástupce a důvěrníka a rozhodnosti kupujícího změnil Malevil za týden majitele. Šest následujících let mi přineslo tolik práce, že jsem nevěděl, kam dřív skočit.
Pustil jsem se do všeho najednou: do chovu koní u Sedmi buků, vyklučení malevilských pozemků, restaurování hradu. S klučením a restaurováním jsem začal v pětatřiceti a bylo mi jedenačtyřicet, když jsem obojí dokončil.
Vstával jsem časně, uléhal pozdě a litoval, že nemám víc životů, abych je všechny obětoval předsevzatým úkolům. A Malevil uprostřed vší té práce byl má odměna, má láska, mé šílenství. Finančníci za druhého císařství měli baletky. Já měl Malevil. Ale baletku taky, k tomu dojdu později.
Chtěl-li jsem však rozšířit strýčkův hřebčín, nebyla koupě Malevilu ani tak šílenstvím jako spíš nutností, protože statek Na špejcharu jsem následkem rodinných neshod musel prodat, abych mohl vyplatit sestrám dědický podíl. A koní neustále přibývalo, takže se už k Sedmi bukům těžko vešli: jedny jsem choval, jiné kupoval a prodával dál a další jen přechovával. Malevil jsem koupil s úmyslem, že svou kavalerii rozdělím napůl, jednu část převedu na hrad, kde se ubytuji také já s Menou a Momem, a druhou nechám pod dohledem svého pomocníka Germaina u Sedmi buků.
Restaurování Malevilu nebylo tedy jen nezištnou záchranou feudální architektonické památky. Musím ostatně uznat, že Malevil přes všechnu svou velkolepost a mou lásku k němu krásou zrovna nevyniká. Na rozdíl od všech ostatních hradů v našem kraji nelahodí oku ani proporcemi, ani oblou siluetou a s krajinou rovněž nijak dokonale neharmonuje.
Zdejší krajina je totiž veselá, má svěží potůčky, lučinaté stráně, zelené kopce s chocholkami kaštanových hájků. A v téhle něžně rozvlněné přírodě se tyčí sveřepý a srázný Malevil.
Tyčí se nad Rhunes, což byla ve středověku jistě široká řeka, v půli strmé skály, jejíž masa nad ním na severu přečnívá. Skála je ze všech stran nepřístupná a jediná cesta, vinoucí se vzhůru po náspu na západní straně, byla určitě vybudována jen kvůli přístupu na skalní plošinu, aby tu mohl být postaven hrad a podhradí.