Nedělní bohoslužbu přijede na Malevil sloužit pan abbé Gazel. Doufám, že mu uchystáš dobré přijetí.
Přijmi, drahý Emanueli, mé nejkřesťanštější pozdravení.
Fulbert le Naud, biskup larocký.
P. S. Protože se Armand necítí dobře a zůstal upoután na lůžko, posílám pana Gazela, aby Ti dopis předal a přivezl odpověď.
Když jsem onen překvapivý lístek dočetl, otevřel jsem opět špehýrku. Sotva jsem dopis převzal, honem jsem ji totiž zavřel, aby Gazel nezahlédl naše rozkopané pasti. Milý Gazel čekal před palisádou, tvář klauna neurčitého pohlaví staženou v poněkud úzkostný a napjatý výraz.
„Hned ti odpovědět nemohu, Gazele,“ řekl jsem. „Musím věc předložit malevilskému shromáždění. Mou odpověď přiveze Fulbertovi zítra Colin.“
„V tom případě si pro ni přijedu zítra dopoledne sám,“ odvětil Gazel svým tenkým hláskem.
„Ale ne, proč by ses měl trmácet třicet kilometrů na oslím hřbetě hned dva dny za sebou. Pojede Colin.“
Chvilku bylo ticho, Gazel zamžikal řasami a poněkud rozpačitě prohlásiclass="underline"
„Musíš prominout, ale my už do larocké farnosti žádné cizince nepouštíme.“
„Cože?“ užasl jsem, nemoha věřit vlastním uším. „A ti cizinci jsme my?“
„Netýká se to jen vás,“ odvětil se sklopenýma očima.
„Ach tak. Zřejmě jsou v našich končinách ještě jiní lidé!“
„Je to rozhodnutí farnostní rady.“
„No výborně!“ opáčil jsem rozhorlené. „Klobouk dolů před farnostní radou! A to farnostní radu nenapadlo, že by mohl Malevil použít téhož rozhodnutí vůči lidem z La Roque?“
Gazel, oči k zemi, mlčel jako zařezaný. Prožíval, jak by řekl Fulbert, „velice bolestný okamžik“.
„Jistě ale víš,“ obrátil jsem se k němu, „že tě k nám Fulbert hodlá v neděli poslat, abys sloužil mši.“
„To vím,“ odvětil.
„Takže ty na Malevil vstoupit smíš, a já do La Roque nesmím!“
„Je to jen dočasné opatření, rozumíš.“
„Ale, ale? A pročpak dočasné?“
„To nevím,“ odvětil Gazel tónem, z něhož jsem okamžitě vycítil, že to ví až moc dobře.
„Tak tedy zítra,“ rozloučil jsem se s ním ledově. Dal mi na shledanou, otočil se zády a chystal se vylézt na osla.
„Gazele!“ Ještě se vrátil.
„Na copak to Armand onemocněl?“ Na okamžik mnou totiž prolétla myšlenka, že se v La Roque rozmohla nějaká epidemie a městečko se izolovalo, aby zabránilo jejímu rozšíření. Pak mi ale došlo, že to je idiotský nápad. Znamenalo by to předpokládat u Fulberta city k bližnímu.
Má otázka však na Gazela zapůsobila až neobyčejně. Zrudl, rty se mu roztřásly a bulvy mu začaly v důlcích kroužit, jako by se snažily uniknout mému pohledu.
„Já nevím,“ zakoktal.
„Cože? Nevíš?“
„Armanda ošetřuje Jeho Milost.“
Trvalo mi celou vteřinu, než jsem pochopil, že Jeho Milostí je míněn Fulbert. Na jedno jsem však mohl v každém případě vzít jed: jestliže Armanda ošetřuje Jeho Milost“, nemoc není nakažlivá. Nechal jsem Gazela odjet a po večeři svolal shromáždění, abychom se o dopise poradili.
Vyložil jsem, že mě samotného nejvíc ohromuje nesmyslnost Fulbertových ambicí. Podle mého se v dopise zračí celá jeho velikášská a neurotická povaha. Biskupem se dal zvolit jasně proto, aby nade mnou získal vrch, aby mohl vysvětit Gazela a mě jakožto svého církevního soka potom odstranit. Jeho bažení po moci má v sobě i cosi dětinského. Místo aby hleděl zabezpečit La Roque proti drancování, což by nebyla maličkost, pustí se do boje se mnou. Se mnou, který jsem ho upozornil na nebezpečí. A pustí se do něho v postaveni kdy je pro něj výhra značně pochybná, protože jediného představitele světské moci má v Armandovi, a ten je upoután na lůžko nějakou tajuplnou chorobou.
Byl bych se celé věci spíš zasmál, ale kamarádi ji v žertu nevzali. Překypovali pobouřením. Malevil utrpěl pohanu. Divže to nepovažovali za zneuctění vlajky (existující ovšem jen potencionálně). Fulbert se odvážil vztáhnout ruku na malevilského abbého a na shromáždění, které ho zvolilo! „Co si vůbec myslí? Jen ať nás nenasírá,“ vyjádřil se malý Colin, ačkoli normálně si v hrubostech nijak neliboval. Meyssonnier soudil, že budeme muset jít a vytahat toho tatrmana za uši. A Peyssou prohlásil, že jestli bude mít Gazel v neděli tu drzost objevit se na hradě, vrazí mu kropáč kamsi. Vypadalo to zkrátka jako v dobách Klubu, když se Meyssonnierovi přívrženci Ligy dole pod hradbami a Emanuelovi kacíři na cimbuří zasypávali navzájem co nejšťavnatějšími (a značně vynalézavými) nadávkami, než došlo k boji muže proti muži. „I s držadlem,“ prohlašoval Peyssou, bouchaje pěstí do stolu, „vrazím mu ho tam i s držadlem.“
Poněkud udivený takovým výbuchem malevilského patriotismu, přečetl jsem kamarádům a předložil ke schválení odpověď, kterou jsem si během odpoledne připravil.
Fulbert le Naud, farář v La Roque.
Drahý Fulberte,
podle nejstarších dokladů o Malevilu, které máme v rukou a jež pocházejí z 15. století, skutečně v té době sídlil v La Roque biskup, intronizovaný roku 1452 držitelem Malevilu baronem z La Roque.
Z týchž dokumentů však také plyne, že malevilský abbé po žádné stránce nepodléhal larockému biskupovi, nýbrž ho vybíral pán na Malevilu mezi svými příbuznými mužského pohlaví, kteří s ním sídlili na hradě. Většinou to býval syn nebo mladší bratr. Od tohoto pravidla se odchýlil až larocký baron Zikmund. Neměl syna ani bratra, a jmenoval tedy roku 1476 malevilským abbém sama sebe. Od toho data až po naše dny zastával držitel Malevilu i funkci malevilského abbého, třebaže někdy pověřoval jejím výkonem některého kaplana.
Není pochyb, že se Emanuel Comte jakožto současný vlastník hradu Malevilu stal zároveň i dědicem všech výsad, které se k jeho državě pojí. Shromáždění věrných ho na základě tohoto usnesení jednohlasně potvrdilo v titulu i funkci malevilského abbého.
Na druhou stranu nemůže ovšem Malevil v městečku, tvořícím součást jeho držav, uznat pravoplatnost biskupa, o jehož jmenováni nepožádal Jeho Svatost a kterého sám neuvedl na stolec.
Neboť Malevil si své historické právo na larocké léno hodlá zachovat i nadále, jakkoli nemá z vřelé touhy po míru a dobrém sousedství pro tuto chvíli v úmyslu prosazovat je činem.
Nicméně jsme toho názoru, že kdyby se kterýkoli larocký obyvatel cítil nějak poškozen vládnoucí mocí, jež byla v městečku nastolena, může se k nám obrátit, abychom mu dopomohli k právu.
Soudíme rovněž, že přístup do městečka nám má zůstat zachován v kteroukoli dobu. Uzavření kterékoli z městských bran by bylo z naší strany chápáno jako těžká urážka našeho posla.
Přijmi, drahý Fulberte, výraz mé nejhlubší úcty.
Emanuel Comte, abbé na Malevilu
Musím zdůraznit, že jsem v duchu chápal celý dopis jako legraci, která Fulberta usadí svou groteskně parodickou stránkou, nastavující zrcadlo jeho vlastnímu velikášství. Připomínat, že jsem se ani na okamžik a ani v sebemenší míře nepokládal za dědice malevilských velmožů, je snad zbytečné. Stejně tak jsem nebral příliš vážné vasalský poměr městečka La Roque. Dopis jsem však přečetl s kamennou tváří, předpokládaje, že tak jeho humorná stránka před kamarády tím spíš vyvstane. [2]