Vnitřní prediktor SSSR
Věnováno 200. výročí narození A. S. Puškina
Obsah
© Publikované materiály jsou vlastnictvím Ruské kultury a z toho důvodu k nim nikdo nedisponuje autorskými právy. V případě přisvojení si práv v rámci zákona právnickou nebo fyzickou osobou, bude dotyčná strana čelit odplatě za krádež, která se projeví nepříjemnou „mystikou“, jdoucí nad rámec právní vědy. Nicméně každý zájemce má plné právo, vycházející z jeho vlastního chápání společenské užitku, kopírovat a šířit, včetně komerčních cílů, uvedené materiály v plném rozsahu, nebo jejich části, všemi dostupnými prostředky. Ten, kdo používá tyto materiály ve své činnosti, při jejich částečném citování, nebo při odkazování na ně, příjmá osobní zodpovědnost, a v případě vytvoření smyslu nebo kontextu, zkreslující smysl těchto materiálů jako celku, má vyhlídku na střet s „mystickou“ odplatou nad rámec právní vědy.
Obsah
Úvod
PŘEDMLUVA
PRVNÍ ČÁST
Kapitola 1. Co se skrývá ve jméně?
Hlava 2: Vlnobití různých úvah
Hlava 3. Postavím si sobě
Hlava 4. „Zlé“ vlny a „malý ostrov“
Hlava 5. Lvi strážní
Hlava 6. „Chci Ti porozumět…“
Odbočení č. 1
Odbočení č. 2
Odbočení č. 3
Hlava 7. Nebo to vidí ve snu?
Část druhá
Hlava 1. „Jiná“ a „nová“ voda
Hlava 2. Svoboda zániku
Hlava 3. Karmínem již bylo přikryto zlo
Hlava 4. Tajemství „hraběte Chvostova“
Hlava 5. Ani zvíře, ani člověk
Hlava 6. Zachránili se i lidé, i dobytek
Hlava 7. Svěží tradice
ZÁVĚR
Úvod
Je ve znamenité básni Alexandra Sergejeviče Puškina „Měděný jezdec“ zápletka? Pokud existuje, pak z pohledu běžného vnímání se vejde na pár řádků:
„Bezvýznamný petrohradský úředník jménem Jevgenij, pozdního podzimního večera přichází domů a před spaním se probírá kaleidoskopem svých nesouvislých myšlenek. Ve snu vidí řeku Něvu, jak se vylévá z břehů a on sám, „sedí na mramorovém zvířeti“. Nečas utichá, voda opadá, ale vidění, které měl ve snu, pronásleduje Jevgenije ještě dlouho potom. Snaže se vrátit do minulosti, hledá Parašin „zchátralý domek“, nenachází ho a přichází o rozum, a poté se mu zdá, že ho pronásleduje jezdecká socha Petra I. Na konci je smrt hrdiny na bezejmenném „malém ostrově“.
Nu, a co je zde zajímavé? Kde je tam zašmodrchané spiknutí? Nicméně už půldruhého století zájem o tuto báseň neochabuje. Je to opravdu jen kvůli neobvyklému rytmu? Ne, všichni hloubaví čtenáři a badatelé zkoumající báseň zmiňují její mysterióznost a hledají v ní skrytý smysl. Proč? Proto, že ten není na úrovni takzvané zápletky; je zakrytý určitým systémem symbolů, ať už vypracovaným samotným Puškinem, nebo vnuknutím Shora.
Aby bylo možné pochopit tento systém, musíme se vrátit do starověkého Řecka, do VI. století př.n.l. a položit si otázku: Proč nikdy nikoho nešokovala symboličnost Ezopových básní, básní frýgijského otroka, když vyprávěl historky vzájemných vztahů Vlka a Lva, nebo Osla a Lva? To proto, že člověk si od nepaměti zvykl na příběhy vzájemných vztahů mezi zvířaty, jako alegorii o životě lidí. Je to takový velmi starý zvyk, nebo jak se dnes obvykle říká „ustálený stereotyp vnímání okolní reality“. „Tradiční symbolika vypravěčů příběhů umožňuje ujasnění, přesné poznání „charakterů“ zvířecích postav čtenářem. Již V. Trediakovskij si všiml, že básník zobrazuje „citovou podobnost tichosti a jednoduchosti v Beránkovi, věrnosti a přátelství u Psa; naproti tomu opovážlivosti, zlodějny a krutosti Vlka, Lva, Tygra… Toto je jazyk, kterému rozumí všechny národy“
Budeme-li zkoumat bajku jako jeden z nejstarších literárních žánrů, tak vniká nevědomky otázka, proč nikdo z takzvaných „profesionálů“ puškinistů nevěnoval svou pozornost jedné podivné okolnosti: Puškin, zkoušeje svůj talent ve všech literárních žánrech (povídka, novela, román, báseň, skladba, epigram) nenapsal žádnou bajku? Nebo přeci jen napsal, ale nějak jinak? Pro správnou odpověď na tuto otázku si je třeba uvědomit, že Puškin nikdy nikoho nekopíroval; byl novátorem, ale ani ne tak samotných literárních žánrů, jako jejich obsahů. Novost obsahu, na rozdíl od novosti formy, nebije tolik do očí; aby ji bylo možné ocenit, je třeba umět vidět „celkový chod věcí“. Je téměř nepostřehnutelná, ale každý ji svým způsobem pociťuje přes systém symbolů, který se formuje autorem nevědomě během procesu samotné tvorby.
Umění je převážně symbolické. Ale jedni umělci přes svůj systému symbolů (možná že si to ani neuvědomují) „zvedají člověka na nohy“, jiní sráží, někdy i na všechny čtyři. Abychom pochopili o čem je řeč, je nezbytné udělat malý výlet do oblasti lidské psychiky, konkrétně do těch jejích oblastí, které jsou obvykle považovány za „to se rozumí samo sebou“ nebo, jinými slovy, o kterých se hovoří v kruzích profesionálních psychologů.
Člověk je multikomponentní systém. A jedny a ty samé komponenty v psychice různých lidí nejen, že mohou nejen dosahovat různého stupně rozvoje, ale mohou být i různým způsobem vzájemně propojeny mezi sebou, tvoříce kvalitativně rozličnou strukturu řízení informačních toků. V závislosti na stavbě psychiky se ukazuje schopnost podporovat jeden obraz myšlenek a jím projevované chování jedince, a neschopnost podporovat jiné, s ní neslučitelné.
Ovšem, lidí je na Zemi kolem 6 miliard, a psychice každého jedince je vlastní unikátnost, neopakovatelná originalita. Nicméně celá tato rozmanitost se podřizuje přesně stanovené klasifikaci. Puškin měl evidentně o tomto rozdělení nějakou představu již začátkem minulého století. Podstata námi upomenuté otázky o psychickém pozadí kultury spočívá v tom, že chování jedince živočišného druhu, jež nyní nazýváme Člověk rozumný, místy bez jakéhokoliv opodstatnění v chování většiny představitelů toho druhu, je budováno na základě vzájemné interakce:
• vrozených instinktů a nepodmíněných reflexů;
• podvědomě automatické aplikace zvyků a osvojených návyků v situačních podnětech;
• rozumového vypracovávání svého chování na základě zapamatované a opakovaně přicházející informace;
• intuice, jdoucí za hranice instinktů a rozumu, jejíž doporučení mohou být následně pochopeny rozumem.
Přinejmenším v lidské psychice to celé tak či onak existuje, ale u různých lidí jsou tyto komponenty mezi sebou různě provázány a navzájem na sebe působí různě. V závislosti na tom, jak jsou tyto komponenty v psychice jedince hierarchicky uspořádány, je možné hovořit o stroji (typu) psychiky každého z nich. Rozlišujeme základní, níže uvedené, individuální stroje psychiky jedinců:
• Živočišný stroj psychiky, pokud je chování jedince podmíněno instinkty nezávislými na úrovni jeho otesanosti kulturou, ve které se holé instinkty skrývají pod různými slupkami, poskytovanými civilizací, podrobující si rozum a intuici (tj. teoreticky je možná, i když historicky nerealizovaná, civilizace dokonale člověku podobných a hovořících, ale přesto, podstatou svého psychického uspořádání, opic);
• Stroj psychiky zombie-biorobota, pokud v chování jedince převládají nad instinkty bezmyšlenkovité návyky a kulturně podmíněné komplexy, jak tradiční, tak i nově vytvořené, potlačující jeho vůli, svobodomyslnost, intuici a bezprostřední vědomí Božího Záměru na základě svědomí.
• Stroj psychiky démona, pokud se jedinec vědomě či nevědomě opíjí silou své vůle, možnostmi podřízenými vůli a individuální racionalitě, osvobozujícími se, dle jeho názoru, z diktátu instinktů a kulturně podmíněných programů chování.
Ale to není všechno. Jedincům, tvořícím společnost a její podskupiny, je příznačné, že vyvolávají kolektivní duševní činnost a tato kolektivní duševní činnost může být obecně rozdělena na dva druhy:
3
Ezop, otrok-invalida z Frýgie, sám bajku nikdy nenapsal, ale sbíral je mezi lidmi a vyprávěl, obveseluje okruh hospodáře-otrokáře Ksanfa, který dal Ezopovi svobodu. Démetrios z Faléru chodíce mezi lidmi, shromáždil dohromady bajky připisované Ezopovi. O mnohem později zpracoval takzvané Ezopovy bajky Babrio z Fedru. Ezopovy bajky měly vliv na tvorbu Luthera, La Fontaina a Krylova. „Slovník starověku“, překlad z němčiny. Vydavatelství „Progres“, r. 1994, str. 648