Jeho chápání těchto procesů je mnohem hlubší, než u jeho současníků: rozlišuje běžnému vědomí viditelné strukturní a neviditelné bezstrukturní řízení. A o tom, že řeč je o řízených destruktivních procesech, hovoří následující věta:
Klíčové slovo je v ní záď (корма). Ve shodě se slovníkem V. I. Dála „kormidlo“ (кормило) je volant pro řízení, „záď“( корма) (lodi) je zadní konec nebo část protilehlá přídi. Touto jednou krátkou větou je v obrazové formě podávána informace o dvou stranách jednoho a téhož revolučního procesu: z vnějšku viditelného, zdánlivě neřízeného, když se prudce mění směr pohybu státního korábu, a vnitřního, častokrát obyčejnému vědomí hluboce skrytého, systému řízení, jehož úsilí je soustřeďováno na metody vlivu na nejnižší vrstvy obyvatelstva takovým způsobem, aby ty tvořily s entuziasmem cizí dílo, jako své vlastní. Druhá strana revolučních otřesů na úrovni kolektivního nevědomí je někdy chápána jako „židovsko-zednářské spiknutí“.
Revoluce v Rusku, bez ohledu na to, vzniká-li zespodu nebo zvrchu, je především ztroskotáním obvyklých forem existence: jako bouří jsou rozneseny věky se skládající mezi hierarchické svazky-mosty na různých úrovních davově-„elitární“ pyramidy, otřásá se stará bagáž historické vědy a přestávají být významné (plují) obvyklé autority.
Většina prostých lidí, zaměstnaných všedními starostmi o chléb svůj vezdejší, nebyla schopna uvidět a zorientovat se v mechanismu řízení skrytých hybných sil revolučních bouří. Nechápajíce „velkou politiku“, z důvodu nedostatku vzdělání a volného času pro správné pochopení sociálních jevů, stávají se předmětem této politiky. Je přirozené, že v jejích ničivých následcích vidí známky Božího hněvu a, tudíž, připisují vněsociální úrovni řízení sociální logiku chování, která Mu není vlastní.
Slovy M.J. Saltykova-Ščedrina, „Dokonce i mužik se nebojí vnitřní politiky, prostě proto, že jí nerozumí. Utiskuj ho a on si o tom bude myslet, že to není „vnitřní politika“, ale jednoduše boží dopuštění, jako mor, hlad, záplavy, jen s tím rozdílem, že tentokrát to vypadá, že toto dopuštění způsobil pompadour (úředník-správce – pozn. aut). Je potřeba, aby (mužik – pozn. aut) chápal, co je to vnitřní politika? Názory na toto téma se mohou různit; ale já, ze své strany to říkám přímo: dávejte si pozor! Protože, jakmile mužik pochopí, co je vnitřní politika, je n-i-ni, c’est fini! (hotovo)“ – „Pompadůři a pompadůrky“.
Ale i na vrchních stupních davově-„elitární“ pyramidy (nad carem jsou v hierarchii řízení pouze okultní klany znacharů a žreců) se chápání podmíněnosti příčin a následků mnoho neliší od nižších stupňů, které „elitární šlechta“ zmiňuje jako davy. Básník překvapivě jemně a obrazně ukazuje obsahovou shodu dvou davů prostřednictvím jejich neschopnosti odlišit v kultuře obvyklý obraz Boží od Opravdového Boha, jako nadvesmírné reality.
Předpověď panovníkovy zkázy a hrozivého roku silných otřesů základů impéria je v básni zobrazena prostřednictvím obrazu povodně v hlavním městě. Málokdo z vykladačů „Měděného jezdce“ věnoval pozornost tomu, že obraz cara hledícího „smutnýma očima“, daný v Puškinově básni, se nepodobá obrazu Petra I., ale je blíže popisu velmi pobožného, soudě dle zápisů v deníku, Mikuláše II. I Státní duma, jako zákonodárný řídící orgán, poprvé vznikla v době jeho vlády.
Existuje výraz „lidské moře“. Náměstí hlavního města, zaplněné davy demonstrantů během únorové a říjnové revoluce r. 1917, kdy dokonce i podle předpokladů francouzského velvyslance Maurice Paléologua, vyšlo do ulic okolo milionu obyvatel Petrohradu, skutečně z vrchu vypadaly, pokud ne jako moře, tak jako jezera, s přitékajícími lidskými řekami.
Po zničení SSSR se stalo módním udržovat v masovém vědomí mýtus o sociální harmonii mezi představiteli předrevoluční řídící „elity“ a prostým lidem. V podstatě během Puškinových časů v moři národní bídy vynikaly carské paláce a paláce šlechtických velmožů nejen jako mistrovská díla architektury, jak na ně vzpomínají naši současníci, ale především jako ostrovy vybraného luxusu, nedostupného těm, z jejichž práce a talentu vznikaly. Ale kromě daného místa, je ostrov v básni vzpomínán třikrát. Poprvé v úvodu:
20
Mohou být námitky, že Puškin měl na mysli Alexandra I., bývalého Ruského imperátora v r. 1824. Ale ve vztahu k němu je mysticky nevhodný epiteton „klidný/pokojný“, protože v době napsání básně bylo dostatečně široce známo, že v „sibiřském poustevníkovi“ Fedorovi Kuzmičovi mnozí poznávali Alexandra I., dobrovolně opustivšího trůn, pravděpodobně z důvodu uvědomění si, že nemá morální právo bojovat s protivládním spiknutím děkabristů, protože byl v době svého chlapectví sám zatažen do šlechtického spiknutí, završeného úmrtím jeho otce, imperátora Pavla I.