Корабль испанский трехмачтовый Španělský koráb třístěžňový,
Пристать в Голландию готовый: na přistání v Holandsku připravený:
На нем мерзавцев сотни три, Na něm lumpů stovky tři,
Две обезьяны, бочки злата, dvě opice, bečky zlata
Да груз богатый шоколата, po palubu naložená čokoláda,
Да модная болезнь: она a módní nemoc:
Недавно вам подарена. nedávno vám darovaná.
To je odpověď puškinovského Mefistofela na otázku puškinského Fausta: Co se tam bělá? mluv, počemž puškinovský Faust, na rozdíl od Goethova Fausta, rozhoduje:
“Все утопить!" „Vše utopit!“
Všechno bylo utopeno, tj. „odříznuto“ v souladu s pokynem, uvedeným básnickou formou půl roku před událostmi na Senátním náměstí. Co se týče druhé smyslové řady v odpovědi puškinovského Mefistofela, je v něm řeč o historických cestách povstání nositelů „módní nemoci“ v Rusku, které byly Puškinovi opravdu dobře známy. Opravdové, tj. ekonomické příčiny migrace židovstva ze Španělska do Holandska, byly o sto let později dobře ukázány Lionem Feuchtwangerem ve „Španělské baladě“.
„Španělský koráb třístěžňový“ je galeona, jediný typ lodí těch dob, na který se vešlo tři sta lidí. A též je známo, že ze šestiset členů, náležících k tajným (severní a jižní) společenstvím a spolupracovníkům děkabristů, se více než polovina počítala za členy různých zednářských lóží. Vztahy s představili těchto společenství měl Puškin v té době složité. Soudě podle dopisů, s jedním z nich málem došlo na souboj. Zednářské opičení se po západu, bez chápání konečných cílů hráčů, na „zasvěcování“, bylo Prvnímu básníku Ruska protivné.
Židé po vyhnání ze Španělska, se zlatem nakradeným prostřednictvím lichvaření, utíkali po moři do Holandska, po čemž intenzita expanze židovského kapitálu v Evropě prudce vzrostla. Tato expanze neminula ani Rusko. O století později se stane příčinou mnoha jeho pohrom a otřesů. Takže Puškin měl seriózní základy pro oznámení své varianty řešení otázky, pozdvižené Faustem a v obrazové formě odhalené puškinovským Mefistofelem.
Básník by i sám nebyl proti „vše utopit“ před tím, než se katastrofa rozroste a expanze doktríny „Deuteronomia-Izaiáše“ s nemyslícími vykonavateli, kterými byli převážně židé, završí.
Leč, proces expanze pokračoval, protože nešel „sám o sobě, jako hmoždíř s babou Jagou“, ale pod kontrolou „lvů strážných“, Levitů. Abychom odkryli historickou záhadu, kterou nám chtějí prezentovat jako tajemství židovstva, musíme odhalit oponu nad jednou z nejstarších hádanek, kterou lidstvu zadali Levité. A proto je třeba číst velmi pozorně nejen to, co otevřeně oznamují, ale také pozorně naslouchat tomu, co důkladně zamlčují. Z těchto hledisek zanalyzujeme „psaní“ jednoho ze současných Levitů, který možná dovedl rozeznat i „Oidipův komplex“, dochovávající se v nějaké míře u člověka na biologické úrovni, ale nějak nezatoužil spatřit „komplex Kazatele“, skutečně existující na úrovni sociální:
„Nepochybně, židovský národ vznikl ze zcela rozdílných vedlejších prvků, nicméně největší rozdíly uvnitř těchto kmenů vznikly tím, vyšel-li na jejich část pobyt v Egyptě a vše, co později následovalo, či nikoliv. S přihlédnutím k těmto okolnostem je možné říci, že národ vznikl díky kombinaci těchto dvou složek, a není náhodou, že po krátkém období politické jednoty, se rozpadla na dvě části, královstvá Izraelské a království Judské. Historii má ráda taková obnovování, když se pozdější sloučení ruší a znovu o sobě dávají znát dřívějším rozdělením. Velmi silný příklad podobného druhu ukázala, jak je známo, reformace, když znova odkryla pohraniční linii kdysi patřící Římu a chránící nezávislost Německa v časovém intervalu delším než tisíc let. V případě židovského národa nemůžeme názorně předvést ani věrnou reprodukci starověké situace; naše znalosti té epochy jsou přespříliš pochybné pro jednoznačné tvrzení, že v severním království se soustřeďovali dávní domorodci, a v jižním navrátilci z Egypta, nicméně pozdější rozpad zde nemohl proběhnout, kdyby zde nemělo místo dřívější celkové umělé spojení. Někdejší Egypťané (budoucí židé: náš komentář) se ukázali, zřejmě, méně početní než ostatní, ale projevili se jako silnější v kulturním vztahu; měli radikální vliv na pozdější rozvoj národa, protože s sebou přinesli tradici, která ostatním chyběla. A možná ještě něco jiného, hmatatelnějšího, než je veškerá tradice .„
To jsou úryvky z monografie S. Freuda „Člověk Mojžíš a monoteistické náboženství/Der Mann Moses und die monotheistische Religion“, napsané v r. 1938.
Co znamenalo pro kočovníky, vyhnané z civilizovaného Egypta do vyschlé, zcela pro život nevhodné Sinajské pouště, „umělé spojení, hmatatelnější, než veškerá tradice“?, Freud o tom přímo nemluví, ale něco, co můžeme sami uhádnout, pokud napodobíme, na jeho radu, starověkou situaci a srovnáme ji se současnou. A zde objevíme, že celá současná historie, opírající se o písemné prameny, svědčí o tom, že židy odevšad vyhnali z důvodu jejich speciálního „umělého spojení“, nepochopitelného a nepřijatelného pro okolní národy. A výhradně druhá kniha Tóry, „Exodus“ nám objasňuje historii dobrovolného útěku židů. Ale tehdy byla jedna ze dvou možností: buď ve starověkém Egyptě nebyli židé, a v zajetí se náhodně vyskytli nějací obzvláště svobodomilní kočovníci, kteří si z nějakého důvodu nepřáli přidat se k blahobytu civilizačního rozvoje (otroctví v té době bylo jevem běžným a všeobecně rozšířeným); nebo proces zajímání, a egyptské zajetí spolu za ním následujícím dvaačtyřicetiletým „Sinajským čundrem“ nebyly náhodné, a byly v podstatě etapami individuálního experimentu úrovně globálního významu. Ale tehdy tyto, z vnějšku zdánlivě mezi sebou nepropojené excesy, vypadají jako pečlivě zplánované a tvrdé, v celém rozsahu řízené akce Amonova žrečestva směrem k obyčejným kočovníkům s jejich „umělým spojením, hmatatelnějším, než veškerá tradice“, po kterých kočovníci, jenž se dříve ničím nelišili od ostatních, se „zázračně“ změnili ve zvláštní stmelenou společnost, kterou nyní vnímáme jako židy. Abychom rozebrali, ve jménu jakých cílů a kdo mohl natolik důsledně realizovat v čase dostatečně dlouhotrvající akci (řeč je o plánování akcí na dobu třech až čtyřech generací), je nezbytné pochopit, kdo byli Levité a jaká byla jejich úloha v procesu přeměny lidí na vydrezurované „bioroboty“. V tom nám opět pomůže S. Freud:
„K největším záhadám judského pravěku patří původ Levitů. Vede k jednomu z dvanácti izraelských kmenů, ke koleni Levijinu, leč ani jedna pověst nám nehodlá sdělit, kde se původně tento kmen usídlil nebo jaká část dobyté země Kanaánské mu byla předána. Zaujímají nejdůležitější kněžské posty, avšak Levit nutně nemusí být duchovní, není to název kasty. Náš předpoklad o Mojžíšově osobnosti nás přivádí k rozluštění. Není možné, aby velký pán, jako Egypťan Mojžíš, se vydal k cizímu národu bez doprovodu. On, pochopitelně, s sebou přivedl suitu svých nejbližších přívrženců, svých písařů, své služebnictvo. Oni byli původně Levité. Potvrzení legendy, podle které byl Mojžíš Levit, je zjevným zkreslením faktu: Levité byli Mojžíšovými lidmi.“ s. 164 -165, S. Freud „Psychoanalýza. Náboženství. Kultura“, Moskva, Vydavatelství „Renessans“, r. 1992.
21
Název typu lodi „galeona“ (vzhledem k oddělenému umístění latrin v přední části loďi, mimo trup pod čelenem) určilo navždy název lodích záchodů: galion = galjun/ гальюн. Na asociativní úrovni ve vztahu k rozebírané situaci, je to svérázná narážka na to, kam všechno to „módní“ půjde.
22
Termín „koráb/loď“, v systému zednářských zasvěcení v Rusku, je velmi často synonymem termínu „lóže“, používaného na Západě.
23
Přechod od beztřídního prvobytně pospolného uspořádání, ve kterém vězně kvůli nedostatku potravy jednoduše zabíjeli, k třídnímu otrokářství, které bylo „blahobytem“ v tom smyslu, že vězně v ozbrojených konfliktech už nezabíjeli, ale používali jako pracujovního dobytka.