Dílo se tvoří do aktu jeho početí v duši umělce – kolektivem od kolektivu a ke kolektivu: to je cesta tvorby; ale tato cesta nejde přes abstraktiní vědomí, nýbrž skrz vůli; myšlení koletivu tvořícího v umělci mu volí (diktuje); a na vůli reaguje vůle k rytmům; vůle inspiruje emoci (obraznost); tendencí umělce je vždy sdělný výsledek, produkt díla; čtenář jde z opačné strany; od výrobku se ponořuje do výrobního procesu, vžívá se v existenci obrazů; a tato existence v jeho duši vzbuzuje novou konstrukci vůle, končící úpravou příběhu novým sdělným výsledkem; pokud se tento výsledek střetává s příliš silně vyjádřenou smyslovou úvahou umělce, vždy značící „moje, neopovažuj se dotknout“, je čtenář, jako spolutvůrce, odmítnut; ale to znamená: je jím odmítnut umělec a ten zastarává.
Rozdíl mezi nestárnoucími umělci a těmi, co rychle zvětrávají, je v tom, že mají takt, který se nutně nepodřizuje existenci jejich obrazů a jejich vědomí, spokojující se jen s tranzitním vízem vnější smyslové podobnosti: vědí, že jimi nezačíná ani nekončí smyslová tvorba nad obrazy, že smysl se ozřejmuje nikoliv svou stabilizací do tendenčních úvah, ale rozšířením možností vzniku jiných úvah, nerušících jedna druhou, ale skládajících se v řekách v dialektickém kolektivu.
Křivka existuje neohraničenou úvahou umělce, ale samotnou schopností v nás šíří a unáší smysly obrazů; a interpretace básně křivkou v našem náčrtu je odpověď naší doby na otázku o tom, v čem je myšlenka básně; je možná jen v tom případě, pokud budeme vycházet z umělecké přítomnosti obrazů a rytmů, jako reálné existence, jako smyslového materiálu; a ono nezávisí na ustálených názorech o tom, co je myšlenkou „Měděného jezdce“.
Odhalením rytmického projevu básně v nás ona klíčí; skrz upevnění názoru včerejší autority o ní do běžného mínění ona umírá; nepotřebujeme jí.
V kolektivním vnímání světa se mění nikoliv samotná představa o smyslu; je dynamizován, tekoucí (živý); a akcentovaný ve vůli k tvoření.
Nyní je otázka o vztahu produkujícího kolektivu, sociálního objednatele, k reprodukujícímu kolektivu; zda se shodují v prostoru a čase. Nikoliv, neshodují.
Totéž platí o „Měděném jezdci“, nejnepochopenějším, těžkém Puškinově díle, i proto nesrozumitelném, že prostě bylo nad sílu své doby, a proto, že básník opravdu naschvál, vyhýbav se firemním značkám, tj. „toto znamená toto, a toto znamená toto“, se uchýlil k dvojznačnosti vyjádření. Ale podívejte se, co se stalo; ve světle čtení textu po křivce se podivně pozměnily reliéfy obrazů; v nich myšlenky; a probudil se skutečný smysl básně, přesně napsaný říjnem r. 1917, a nikoliv říjnem r. 1833.
Puškin splnil sociální objednávku; a k našemu údivu jsme zjistili, že v té době, jak si Puškin myslel, že jeho objednatelem byla ruinovaná šlechta, skutečný objednatel, jím nezjištěný, sotva slyšitelný, byclass="underline" historie ruského revolučního hnutí, bez újmy na prvotním smyslu básně, nezávislém na obrazech, ale zlehka je zakrývající; a když spadl tento závoj (lehká maska), prorocký smysl básně se objevil ve 20. století
Rytmická křivka je znakem skutečného smyslu, měnícího nepravý smysclass="underline" ona je existencí obrazů, definujících vědomí jak básníka, tak čtenáře k věčné multiplikaci a regeneraci v nich uloženého fluida, tj. dialektikou rozvíjejícího se smyslu.“ (str. 225 – 232.)
Lidem je vlastní geneticky podmíněná kompatibilita biopole, ale při této charekteristické podobnosti i informační rozdíly, které nesou jejich duše. Vyzařování „podobné“ informace mnohými lidmi na úrovni biopole organizace biosféry planety způsobuje energoinformační objekt, nazývaný v tradiční okultní literatuře jako egregor (rusky: soubornost). Ve vztahu k množství lidí, vládnoucími některou informační totožností, „podobností“, je egregor jejich produktem. Přitom jedni a ti samí lidé charekterem jimi nesené informace (a různými fragmenty jejich celkové informační zátěže) mohou odpovídat různým egregorům; to se týká i shody biopolí, tj. určitého nastavení energetiky člověka jako vysílače (příjmače), nezávislého ve vztahu k charakteru informace, považovanou za samostatnou. Z toho důvodu v různých časových periodách (a v různých momentech uvnitř jedné periody) mohou spolupůsobit s různými egregory, ale různé egregory mohou vykazovat energetický a informační vliv na jednoho a toho samého člověka, vzájemně současně se doplňující, střídající se mezi sebou, nebo vstupují do konfliktu za možnost ovládání člověka.
Egregor jako celek je jediný organismus, ale není tvořen hmotou, ale polemi, vlastními lidem, kteří do něj vstupují. Ve vztahu k němu struktura biopole každého člověka a skupiny lidí zaujímá stejné hierarchické místo, jaké ve struktuře individuálního lidského organismu zaujímají buňky, specializované orgány a jejich systémy. Rozdíl je pouze v tom, že „montáž“ organismu egregoru do jediné celistvosti v hierarchii vesmíru není uskutečněna na úrovni biomasy, ale na úrovni biopolí.
Přitom, podobně tomu, jako v lidském organismu probíhá proces obnovy buněk, tak se i lidé rodí v dlouhověkých egregorech a rostou v jejich péči; ale stavše se dospělými, svými biopoli podporují egregor v budoucnu do své tělesné smrti nebo odchodu z daného egregoru. Jednání lidí vcházejících do egregoru se jim koordinuje, doplňujíce vzájemně fragmentárnost, přiměřeně osobnostním možnostem každého člověka v určitém uceleném egregoriálně-cílevědomém procesu. Toto se realizuje přes dálkové kanály energoinformační výměny biopolového charakteru a má místo i, pokud lidé o sobě vzájemě nic nevědí: o každém z nich „ví“ egregor, kolektivní duch. Každý egregor je transpersonální (nad-osobnostní) faktor, schopný různorodého řízení a řízený ve větší, či menší míře lidmi.
Úměrně takovému chápání slova „egregor“, jedna ze stran objektivního společenského jevu, nazývaného „duchovní kultura“, je vznik a transformace společnostem vlastních egregorů, kolektivních duchů, souborností.
Moc egregoru je mnohem větší, než energetická a informační moc osobnosti. Proto, pokud parametry nastavení energetiky osobnosti odpovídají určitému egregoru, pak egregor může energeticky porazit, chytit a unést, přetížit člověka nebo ho „sežrat“; to je možné v případě, pokud se v odpovídajícím energetickém nastavení člověk sám obrací ke společné informaci s egregorem ve svém vnitřním světě, nebo není schopen se odpoutat od egregoriálních pokusů vybuzení této informace v něm, v jeho vnitřním chování, vědomém a „podvědomém“ vnímání světa a myšlení.
V případě ustanovení stabilního energetického kontaktu a minimální nutné informační jednoty s egregorem přes systém asociací, vzájemných vazeb pojmů i obrazů (včetně nepoznaných) vnitřního světa člověka, veškerá jím nesená informace (při absenci blokování přístupu k ní) může být egregorem v chování člověka aktivována. Takže egregor může člověku poskytnout přístup k dříve netypické osobnostní informaci (nebo do ní takovou v procesu biopolového kontaktu aplikovat) a přechodně více či méně efektivně blokovat paměť, intelekt či jiné úrovně a systémy v organizaci psychiky. Podle toho může být v úmyslech a chování člověka rozdílná egregoriální a osobnostní skladba.
Pokud je psychika člověka fixována na vzájemně antagonistické egregory, pak v dostatečně dlouhých časových intervalech bude jeho chování mimořádně nelogické bez k tomu viditelných vnějších příčin, tj. vnitřně konfliktní a vzájemně se vylučující (vzájemně se ničící). Kromě toho, může najednou a bez z venku viditelných a jemu samotnému pochopitelných příčin zažívat slabost a psychickou tíseň, poněvadž někteří ze vzájemně antagonistických egregorů ho mohou používat jako energetickou „dojnou krávu“, neboť jiné využití člověka jimi je potlačováno jinými, schopnějšími egregory nebo samotným člověkem; také bezdůvodným a nesmyslným může být i emocionální vzrušení, podobné opilosti.
Pokud má místo egregoriální vedení ze strany vzájemě neantagonistických egregorů, jejichž čas života překonává délku života lidského, potom je méně patrné v chování člověka a pro něho samotného, a pro lidi v jeho okolí, nežli v případě konfliktu mezi vedoucími egregory. Protože v tomto případě se vedení uskutečňuje v souladu s dlouhodobou, vnitřně neantagonistickou egregoriální strategií a začíná již v době formování osobnosti v dětství, to vyvolává iluzi osobní moudrosti a prozíravosti v důsledku toho, že přes egregor, tak či onak, je člověku dostupná osobní zkušenost a možnosti mnohých lidí v mnoha pokoleních. Kromě toho, egregor chrání před vstupem do situací, ve kterých by osobní nezpůsobilost vedoucího byla očividná. Přitom je možný jak sebeklam iluzí vlastní nebo cizí prozíravé moudrosti, tak i úmyslné a neúmyslné klamání okolí, vycházející z plně reálných statistik bezchybnosti převážné většiny člověkem příjmaných a doporučených rozhodnutí a činností.
32
Slovo „vůle“ v daném kontextu je jen palec, ukazující na jevy, které se v současné terminologii označují slovem „podvědomí“. Není náhoda, že v ruštině slova „vůle“ a „svoboda“ jsou synonyma. Podrobně o chápání lidské svobody a její role v procesu pochopení okolního světa v Odbočení č. 3.