Když přijetí výsledků nevědomého zpracování „královské informace“ probíhá bezmyšlenkovitě na vědomé úrovni, koordinace činnosti vědomé a nevědomé úrovně individuální psychiky obecně plyne, ale bez rozšíření vědomí; když je jejich přijetí doprovázeno posouzením na úrovni vědomí probíhajícího zaměřenímna budoucnost, probíhá nejen koordinace vědomé a nevědomé úrovně psychiky, ale možnosti vědomí se rozšiřují a zostřují. Přičemž v posledním případě rozšíření vědomí se děje ve vnitřním souladu za včasného odstranění konfliktnosti mezi úrovněni individuální psychiky a mezi individuální a kolektivní psychikou.
Krátce o kvalitách, které mají být vlastní normální kolektivní psychice, rozené množstvím individuálních, je možné pohovořit následovně: za prvé, musí být též vnitřně bezkonfliktní, co se v životě projevuje jako odstraňování a kompenzace chyb k kolektivní činnosti, prováděných jedněmi, druhými jejími účastníky; zadruhé, kolektivní psychika, je dlužná vylučovat konfliktnost kolektivu jako celku a jeho účastníků ve vztazích k faktorům Objektivní reality vládnoucími nad životem lidstva.
Nyní předvedeme na konkrétním případě, jak ve společnosti na základě ideologie, zrozené buržoazně-demikratickými revolucemi, se programuje odtržení na úrovni individuálního vědomí výsledků nevědomého zpracování „královské informace“.
„Myšlení, to je nesmírně složitý proces identifikace a integrace, kterého je schopen jen individuální rozum. Neexistuje kolektivní rozum. Lidé se mohou učit jeden od druhého, ale taková spolupráce potřebuje od každého vědce nezávislé použití svých schopností racionálně myslet.“
Všechno je tak, kromě některých detailů, leč určujících kvalitu všeho:
• Zaprvé, KOLEKTIVNÍ ROZUM EXISTUJE. Jakýkoliv rozum je hierarchický mnohoúrovňový proces výměny informací a jejich tranformace. Kolektivní rozum se od individuálního liší především tím, že on, jako proces, probíhá nikoliv v hranicích struktur a biopolí, zajišťujících intelektuální činnost jednoho člověka (in-divi-dua = nedělitelného), ale v rámci hmotných a pólových struktur, zajišťujících psychickou činnost mnoha různých lidí, a také ji podmiňujících. Proces informační výměny mezi lidmi, z nichž každý je nositelem individuálního (v ruštině toto slovo přesně označuje – nedělitelného) rozumu, probíhající na úrovni biopolí, mluvené a psané řeči, uměleckých děl a kulturních památníků atd. vyvolává kolektivní rozum; budeme-li přesnější, způsobuje hierarchii vzájemné vloženosti rozumů od každého individuálního do kolektivního rozumu celého lidstva. V této hierarchii vzájemného ukládání mohou být kolektivní rozumy, jejichž doba existence není delší než doba vzájemného vztahu některých lidských skupin, a jsou rozumy, jejichž doba života překonává dobu života biblických kmetů, protože je možná dlouhodobá existence kolektivního rozumu v kontinuitě informačních procesů na základě obnovyjeho elementní báze – vzájemně se střídajících generací lidí.
• Zadruhé, na základě prvního, možnost „NEZÁVISLÉHO (zdůrazněno námi) použití své schopnosti racionálně myslet“, není objektivní danost pro každého člověka, ale výmysl, protože člověk, ačkoli může myslet originálně a víceméně nezávisle na druhých, ale myslí vždy podmíněně, tj. v závislosti na svém stavu, osobnostním rozvoji, jím osvojeném kulturním dědictví a spoluúčasti v kolektivní psychice společnosti.
A život společnosti se v mnohém určuje tím, jakými vlastnostmi disponují kolektivní rozumy rozené idividuálně rozumnými lidmi, které jsou skladebními prvky jejich celkového kolektivního vědomí a nevědomí; a v jaké kvalitě směrem k jimi rozeným kolektivním intelektům se nacházejí lidé: individuální lidský rozum může být nevolníkem kolektivního rozumu většího či menšího množství lidí; a kromě toho, nevolník i té malé nepočetné skupiny, která rozšířila své individuální vědomí natolik, že disponuje jimi poznanými dovednostmi řízení kolektivního vědomí a nevědomí, a přes něj i celou množinou lidí, kteří tvoří tu či onu kolektivní psychiku; ale individuální rozum může být i jedním z vědomých tvůrců kolektivního rozumu, jako části kolektivní psychiky, jenž je celkovým majetkem všech účastníků.
Poslední možnost je nezbytná součást procesu odstranění antagonismů mezi vědomými a nevědomými úrovněmi ve struktuře psychiky jedince. Na cestě „rozšíření vědomí“ individualistů, nositelů názorů, analogických vyjádřeným Ayn Randovou, je konflikt mezi individualisty nevyhnutelný. Zvítězit v konfliktu tohoto druhu mezi tvrdohlavci, neznajícími hranice svého indviduálního egoismu, není možné. A aby nezničili své okolí, kolektivní rozum části lidstva (dle mínění individualistů údajně neexistující), která to chápe, a Nejvyšší Všedržitel zamykají individualisty na sebe navzájem ve scénářích, ve kterých jsou obecně dvě třídy možností: buď pochopit nesprávnost individualismu a ateismu, nebo padnout za oběť situacím sebelikvidace jedněch individualistů druhými; ostatní, kteří nezhynou v takovýchto meziosobnostních konfliktech, zahynou na vnitřní konfliktnost jejich individuálních psychik, protože břímě vnitřní neslučitelnosti komponent psychiky se stává neslučitelným se životem po míře toho, jak jedinec lpí na odmítání výsledků zpracování „královské informace“ nevědomou a vědomou kolektivní psychikou, jejíž částí je jejich individuální nevědomí.
Ale v libovolné z dvou variant, možných pro člověka (zajatec kolektivní psychiky nebo její spolutvůrce) je individuální psychika elementní bází kolektivního rozumu a kolektivní psychiky, nicméně disponující vlastním individuálním rozumem, díky níž elementní báze může osmyslit fakt zrození jejího kolektivního rozumu v sestavě kolektivní psychiky, načež je schopna řídit proces jeho formování a existence svou mravně podmíněnou libovůlí.
K pochopení možnosti existence kolektivního rozumu postačuje středoškolský kurs fyziky a rozbor procesů zpracovávání informací v počítačové síti, například jako „Internet“, nebo na víceprocesorovém výpočetním komplexu, kdy se různé části jednoho a téhož úkolu koordinovaně řeší na různých strojích, navzájem se doplňujíc.
Avšak člověk může souhlasit s objektivností faktu informační výměny mezi lidmi (včetně na základě biopolí), ale bude oponovat možnosti existence kolektivního lidského rozumu. Ale v tom případě oponentura vychází z toho, že oponující jednoduše nedisponují dovednostmi sebekontroly, nezbytnými pro to, aby mohli pochopit (především na úrovni vědomí) dialog jejich vlastního individuálního rozumu s kolektivním, jenž sami tvoří; buď zrozují kolektivní šílenství (schizofrenii?), se kterým individuálně intelektuálně normálnímu člověku není o čem mluvit.
Poslední má svou počítačovou analogii: programové zabezpečení počítače může být dostačujícím pro jeho izolovanou práci, ale nemusí dostačovat, aby se z něj dalo dostat do sítě a řídit řešení nějakého úkolu se zapojením volných zdrojů ostatních počítačů v síti: zatímco některé sítě mohou být postaveny tak, že v síti jsou viditelné všechny počítače, které síť tvoří, ale z mnohých počítačů (možná s řídkými výjimkami) další počítače sítě nejsou zkoumatelné a z nich se neřídí ani jejich vlastní zdroje, zapojené do obsluhy sítě. Kromě toho programové zabezpečení práce sítě může v sobě obsahovat chyby, v jejichž důsledku nebude celá síť ve větší či menší míře práceschopná, což v důsledku způsobuje ty či ony škody informačnímu zabezpečení do ní zapojených počítačů. Nicméně neschopnost konkrétního počítače s konkrétním programovým zabezpečením pracovat v síti, nebo defektnost síťového programového zabezpečení neznamená, že síťové informační systémy nejsou v principu možné, nefunkční nebo neexistují.
Také Ayn Randová, jako mluvčí názorů vládnoucích na Západě, se mýlí, trvajíce na tom, že kolektivní rozum neexistuje; existuje mnoho, v té či oné míře jeden od druhého oddělených, kolektivních rozumů, disponujících různými dobami trvání své existence, ale Ayn Rand není jediná, kdo to nevidí a nechápe.
Odmítat existenci lidmi zrozených kolektivních intelektů v jejich vzájemné vloženosti znamená vést záležitosti k tomu, aby se všichni, kdo souhlasí s názorem Ayn Randové o neexistenci kolektivního rozumu (jako komponenty kolektivní psychiky), sami si to neuvědomujíce, stali zajatci jejich vlastního výtvoru – kolektivní psychiky, jimi formované objektivně vždy, ale v daném případě nevědomě. V podstatě je to podpora zprostředkované závislosti většiny té menšině, která rozšířila svoje vědomí natolik, že vědomě a záměrně řídí kolektivní psychiku, a přes ní také ty, kteří jsou směrem ke kolektivní psychice její prvkovou základnou.
65
Ayn Rand, „Koncepce egoizmu“, Petrohrad 1995, originální název knihy Ayn Rand “The Morality of Individualism”. Při překladu do ruštiny byl sborník pojmenován z jedné strany více otevřeně a agresivně, a z druhé strany část smysl se ocitl skrytá, protože egoizmus může být i korporativní. Čtení v petrohradském rádiu v roce 1993 vedlo k tomu, že několik set tisíc lidí ho absorbovalo mimochodem během snídaně: tj. přímo do hlubin nevědomých úrovní psychiky, bez vědomého osmyslení slyšeného.
66
Tím se v prvobytně pospolné době zabývali šamani, a během civilizace hierarchivé zasvěcení různého druhu mystiky duchovních praktik okultně-politických řádů.
67
Právě možnostmi zneužití takového druhu jsou podmíněny koránické zákazy magie. Biblické zákazy magie byly kdysi podmíněny toutéž příčinou, ale v reálné biblické kultuře změnili svou roli a slouží záštitě před svévolnou činností lidových umělců zformovaného monopolu legitimních hierarchií na řízení kolektivní psychiky.