Прошла неделя, потом еще месяц. Uplynul týden, potom ještě měsíc.
Jinými slovy, to již není měsíc, ale „týden+měsíc“. Ve výsledku, pokud připojíme obdržený řádek k předtím popsanému datu petrohradské povodně 7. listopadu 1824, dostaneme velmi výmluvné datum: 14. prosince.
A pokud by Krylovovo slovo „rok“ vypuštěno nebylo, měli bychom co do činění s datem „14. prosince 1825“. Nepochybně by to bylo nadmíru riskantní, v souvislosti s čím byl Puškin nucen řešit opisně úkol, jak doplnit vypuštěné slovo. Přitom se plně zachovalo rozdělení dvou smyslových řad. Slova básně:
Дни лета Dny léta
Клонились к осени. Skláněly se k podzimu
Z jedné strany znamenala, že uběhla zima, uběhlo jaro, a léto r. 1825 dosáhlo prvních dnů září (od 9. dne tohoto měsíce začíná podzim). Takový smysl je v první smyslové řadě, což potvrzují propočty P.G. Antokolského.
Z druhé strany, uvedené slova obsahují zcela jiný smysl. „Letní dny“ (dny léta), to jsou „dny roku“. Jak bylo jednou v tomto smyslu použito „léto“ v nápisu na soše Falconeho. Slovo „později“ bylo také vypuštěno, stejně jako předtím „potom ještě“ a jak v obou smyslových řadách bylo vypuštěno celkem mnoho měsíců, a ve výsledku vznikl smysl takovýto:
Дни года Dny roku
Клонились к поздней осени. Se chýlily k pozdnímu podzimu.
To označovalo polovinu prosince r. 1825, což Puškin potřeboval.“
Co „Puškin potřeboval“ je složitá otázka. To zaručeně ví jen samotný Puškin. Uvedli jsme daný fragment „puškinistů“, abychom ukázali neužitečnost pokusu odhalit druhou smyslovou řadu básně přes násilné přivázání Jevgenijova obrazu k děkabristům. „Násilným“, a proto neplodným, je podobný pokus nazván proto, že se dotýká jen jednotlivých částí básně, ponechávající mimo záběr neschopnost interpretů zabezpečit původní celistvost celého vyprávění. Nicméně, je třeba si povšimnout, že autoři práce „Neznámý Puškin“ (možná si to nepřejíce) se nevědomky dostali dost blízko k odhalení původu sociálního jevu, zahrnujícího děkabrismus, tj. židovstvu.
Výše jsme již posuzovali zvláštní Puškinovy vztahy s časem: minulost a budoucnost pro něj existují jakoby paralelně v jejich vzájemném prolínání. Odtud může pozorný čtenář správně pochopit vzájemné prolínání procesů již se naplňující minulosti a spatřovat tendenci, schopnou stát se realitou v budoucnosti, jen přes adekvátní chápání současnosti.
Bajka „Nuzný boháč“ je skutečně klíčem k šifrovacímu kódu časového období mezi dvěma ruskými kataklyzmaty 20. století, ale stále je to klíč „druhé úrovně“, pokud chápeme text „Úvodu“ jako klíč „první úrovně“, protože především v něm jsou stanoveny tempa chodu času:
Прошло сто лет, и юный град, Uběhlo sto let, a mladé město,
Полнощных стран краса и диво... Půlnočních zemí krása a div...
Téměř jedno století mělo Petrovo město jiné jméno. Po srpnu r. 1991 jakoby se znovu zrodilo. Proto pro odhalení chronologického kódu vyprávění je nezbytné větu:
Прошла неделя, месяц Uběhl týden, měsíc
dát do souvislosti s celou, a nikoliv ořezanou větou Krylovovy bajky:
Проходит день, неделя, месяц, год. Ubíhá den, týden, měsíc, rok.
Avšak při tom je důležité mít na paměti nejen vypuštění slova „rok“ v textu básně, ale též zamlčení slova „den“, neboť v básni „Domek v Kolomně“, předcházející a textuálně svázané s „měděným jezdcem“, je den obrazně roven roku. A tehdy rovnováha zamlčováním skrytých slov „den = rok“ (forma) a do nich vložených „týden(7), měsíc(30)“ (obsah) dává již známý časový úsek mezi dvěma významnými událostmi 20. století v Ruské historii. Pak je možné hovořit o tom, že židovstvo, nezávisle na přání jednotlivých jedinců, tvořících toto „putovní“ společenství, je nuceno se probudit, tj. nějak zareagovat na vědomé úrovni na výsledky zpracování „královské informace“ podvědomím:
Бедняк проснулся. Мрачно было: Nuzák se probudil. Bylo chmurně:
Дождь капал, ветер выл уныло, Déšť padal, vítr unyle vyl,
И с ним вдали во тьме ночной A s ním vdáli ve tmě noční,
Перекликался часовой... Překřikoval se strážný...
Dáme do souvislosti popis počátku událostí srpna r. 1991 s listopadem 1917 a uvidíme, že skutečně Jevgenijův sen trval téměř století, což v měřítku ročního cyklu dává přibližně devět měsíců (listopad – srpen):
Так он мечтал. Но грустно было Tak snil. Ale smutno bylo
Ему в ту ночь... Jemu té noci, a přál si
Чтоб ветер выл не так уныло Aby vítr vyl ne tak unyle
И чтоб дождь в окно стучал A aby déšť do oken bil
Не так сердито... Ne tak rozzlobeně...
Сонны очи Ospalé oči
Он наконец закрыл. On nakonec zavřel.
Oběma částem je společná věta, poukazující na délku období, v jehož průběhu Jevgenij nereagoval na „královskou informaci“ vynořující se z podvědomé úrovně, „vítr vyl unyle“. Od ní se táhne nitka ke lvům, jimiž je Jevgenij „jakoby zaklet, jakoby k m-RA-moru přikován“, ke strážcům židovstva, Levitům.
Po listopadových událostech se židovstvo dlouho nacházelo ve stavu porevoluční euforie, projevující se nevědomými pokusy zbavit se své přináležitosti k mezinárodní mafii prostřednictvím připojení se k internacionalismu, podávaného masovému vědomí „Levity-strážci“ jako přijatelná náhražku kosmopolitismu. Z toho důvodu po nějaký čas židovstvo jakoby zapomnělo na existenci „Levitů-strážců“. V tomto smyslu srpen r. 1991 vyznačil nějakou hranici, znamenající, z jedné strany, probuzení Ruského židovstva k otevřené politické aktivitě na základě kosmopolitismu, a z druhé, jeho neschopnost vypracovat si celkovému chodu věcí adekvátní vztah k bezmyšlenkovitému parazitismu na „nivě“ lichvy: ne všichni židé jsou bankéři, ale téměř všichni bankéři Jelcinovského Ruska se z nějakého důvodu ukázali být židy. Tím samým dali „Levité-strážci“ židovstvu najevo, že bdí a jsou stále na svém místě!
Nicméně, vynucené probuzení židovstva proběhlo po změně poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálního času, což mu dávalo reálnou šanci se zbavit sociální hluchoty, vyvolané „šumem vnitřního neklidu“, vrhajícího jej do stavu zombie. Ale za tím účelem by si židé museli uvědomit své místo v globálním historickém procesu, a skutečnou roli Levitů v jejich vlastním historickém údělu. Pokud by se takový zázrak přihodil, znamenal by, že jsou společně s ostatními národy schopni aktivně vstoupit do kvalitativně jiného informačního stavu, ale již v rámci Bibli alternativní koncepce sebeřízení. Bohužel, jak ukázal Puškin a historická realita současného Ruska, nedošlo k tomu, protože Jevgenij si jednoduše „vzpomněl na minulou hrůzu“ biblické koncepce samořízení, ale nenašel si čas na vytvoření vztahu k němu na vědomé úrovni, což ho dovedlo do gravitačního pole „lvů strážných“, pracujících jako vždy pod příkrovem „idolu s nataženou ruku“.