И вдруг стремглав A najednou se střemhlavě
Бежать пустился. Показалось dal na útěk. Zdálo se
Ему, что грозного Царя, mu, že hrozného Cara,
Мгновенно гневом возгоря, zahoříce hněvem,
Лицо тихонько обращалось... tvář se potichu otáčela...
V této části je klíčové slovo „zdálo se mu“. Puškin přímo říká, že všechno další neprobíhá ve skutečnosti, ale v choré Jevgenijově fantazii:
И он по площади пустой A on po náměstí prázdném,
Бежит и слышит за собой — Běží a slyší za sebou –
Как будто грома грохотанье — jako by hřmot hromu –
Тяжело-звонкое скаканье těžké zvonivé skákání
По потрясенной мостовой. Po otřásející se dlažbě.
Přichází závěrečný akt tragédie: beznadějný útěk „nuzného šílence“ před vizemi, vytvořenými a podporovanými kolektivním nevědomím židovstva, jehož konečným etapou může být jen jeho informační smrt – zákonitý důsledek zničení samotného biblického egregoru.
И, озарен луною бледной, A, ozářen bledou lunou,
Простерши руку в вышине, S nataženou rukou na výšině
За ним несется Всадник Медный Nese se za ním Měděný Jezdec
На звонко скачущем коне; Na zvonivě skákajícím koni;
И во всю ночь безумец бедный A celou noc chudák blázen
Куда стопы не обращал, Kamkoliv by nohu neobrátil
За ним повсюду Всадник Медный Všude za ním Měděný Jezdec
С тяжелым топотом скакал. S těžkým klepotem skákal.
Tak poprvé „idol“ v básni získává název - Měděný
Hlava 7. Svěží tradice…
Nyní nadešel čas seriózního rozhovoru o klíčovém obrazu básně, Měděném jezdci. Ale nejdřív o vnější straně obrazu, který, podle našeho mínění, je nějak spojen s informací, uchovávající se v dlouhodobé genetické paměti Puškina po linii jeho matky, protože její otec (děd Puškina) získal od cara Petra (náhodně?) jméno Hannibal.
„Završiv všechny přípravy, vydal se Hannibal na pochod. Vyprávěli, že již nedaleko od řeky Ebro uviděl prorocký sen. Objevil se mladík božského vzezření a představil se jako vyslanec Jupitera.
— Odvedu Tě do Itálie, — zvěstoval Hannibalovi. — následuj mne, ale jen nemysli na návrat a nedívej se do stran.
Hannibal se s úlekem podřídil a zprvu šel, neohlížel se, ale pomalu, pomaličku zvědavost člověku vlastní vzala vrch nad strachem, a ohlédl se a uviděl obrovského hada, který se mu plazil v patách, ničíce les a křoviny, a za hadem se táhlo bouřkové mračno, čas od času protnoucí nebe hromem.
— Co znamená to strašné znamení? — otázal se Hannibal svého průvodce.
— Zpustošení Itálie, — uslyšel odpověď. — Ale spěchej vpřed, a na nic víc se neptej a nepokoušej se nahlédnout do budoucnosti.“
To je legenda uvedená římským historikem Titem Liviem, který poskytl první popis Historie Říma od jeho založení do roku 9 našeho letopočtu. V Rusku se stala známou (v převyprávění z latiny Simonem Markišem) v r. 1994, tj. 6 let před koncem tisíciletí a až po vydání části Historie Říma pod názvem „Kartágo proti Římu“.
Je pozoruhodné, že Jupiterův vyslanec zakazuje Hannibalovi nahlížet do budoucnosti. Schopností předvídat budoucnost ovládali, jak známo, staroegyptští žreci. (řecký název je hierofanti, doslova – schopní vidět budoucnost). Amon, Zeus a Jupiter jsou staroegyptské, starořecké a starořímské názvy jednoho a téhož nejvyššího božstva, ke stvoření jehož kultu měli bezprostřední vztah. Upozornění Jupiterova vyslance Hannibalovi („nepokoušej se nahlédnout do budoucnosti“) je přímým odkazem na schopnost žrečeských klanů hájit své monopolní právo na znalost budoucnosti. Z toho vyplývá jejich „přirozené“ právo na výklad těch či oněch historických událostí v mezích koncepce řízení, kterou postupně uváděli do života. Tak je známo, že Plutarch, staroegyptský historik, byl „vedlejším povoláním“ žrecem Delfského orákula. Soudě podle k nám došedší legendy, měli žreci v daleké minulosti problémy spolené s tím, že „pomalu, pomaličku zvědavost člověku vlastní“ měla občas navrch nad strachem – důsledkem vnitřních zákazů, uvalených na člověka mimo jeho vědomí skrz podvědomí. Někdy se to stávalo ve snu, když vědomí spí, ale podvědomí zpracovává informace, bdí.
Informace, jež se nám stala dostupná díky „Měděnému jezdci“, dovoluje předpokládat, že v metodách uvalení zákazů na přirozené pokusy člověka „nahlédnout do buducnosti“ žrečestvo dosáhlo časem určitého úspěchu, protože Jevgenij, na rozdíl od Hannibala, se již nepokouší nahlédnout do budoucnosti a dokonce nejde, ale „posedlý černou silou“ střemhlav:
Бежит и слышит за собой — Běží a slyší za sebou –
Как будто грома грохотанье — jako by hřmot hromu –
Тяжело-звонкое скаканье těžké zvonivé skákání
По потрясенной мостовой. Po otřásející se dlažbě.
Historie skutečně nemá podmiňovací způsob, nicméně, aby měli možnost chápat historický chod a poznávat cíle, které jsou v ní postaveny, musí historici umět v historii používat podmiňovací způsob. Nezávisle na tom, měl-li skutečně Hannibal „prorocký sen“ nebo „historik“ napsal Římu potřebnou „historii“, hlavní je v ní to, že proroctví Jupiterova vyslance se vyplnilo přesně naopak: Hannibalův pochod do Itálie skončil zničením Kartága. V podstatě to svědčí o tom, že žrečestvo Říma ve své míře chápání překonalo nejen řídící elitu Kartága, ke které náležel Hannibal, alei žrečeské struktury Kartága.
Legenda z dob konfrontace Říma a Kartága měla v Rusku své pokračování, jakkoliv je to podivné:
„Je zajímavé, že i po Petrově smrti za ním folklor zanechává právo pečovat o své město, strachovat se o jeho blahobyt, být jeho ochráncem. Dost dobře je známá legenda o oživlé Petrově soše, Měděném jezdci. V r. 1812, když Petrohrad byl vážně ohrožen nebezpečím napoleonského vpádu, Alexandr I. přikázal odvézt Petrovu sochu do Vologodské gubernie. Již pro to byly připraveny speciální nákladní čluny a deponovány peníze na demontáž monumentu.
Tehdy jakéhosi kapitána Baturina začal pronásledovat stále tentýž sen. Ve snu vidí, jak Petrova socha ožívá, sjíždí ze své skály a míří k Kamennoostrovskému paláci, kde tenkrát žil imperátor. Alexandr I. vychází v ústrety jezdci a slyší Petrova slova, která na něj volaclass="underline" „Mladý člověče, kam jsi to dovedl mé Rusko! Ale dokud jsem na místě, mému městu nic nehrozí“. Poté se jezdec otáčí nazpět, a Alexandr slyší vzdalující se klapot měděných kopyt o mostovku. Kapitánův sen se brzy donesl k imperátorovi. Zasažený car mění své rozhodnutí ohledně evakuace sochy. Jak je známo, bota napoleonského vojáka se petrohradské země nedotkla.“
72
— Vy jste historik? - s velkou úlevou a respektem se zeptal Berlios.
— Jsem historik, — potvrdil vědec a dodaclass="underline" — Dnes večer bude na Patriarších zajímavá historie! (Bulgakov, Mistr a Markétka, kapitola 1)