Alexandr I., se na rozdíl od Hannibala, nechystal na pochod do Francie, a proto, zřejmě, se socha Petra I. nezjevila ve snu jemu, ale nějakému nevýznamnému kapitánovi Baturinovi. Lze předpokládat, že tato legenda byla známa i Puškinovi. Proto se Jevgenijovi „modla na bronzovém koni“ v první části básně také zjevuje ve snu, ale na rozdíl od Hannibala slyší nuzák „hřmot hromu“, ale „obrovského hada“ nevidí. Autor novinové publikace zachycuje jen sumu faktů které ohromily jeho fantazii a proto legenda v jeho chápání je jen „velkolepý folklorní námět“:
„Tento velkolepý folklorní námět měl v Petrohradské historii své pokračování. V letech blokády se v Leningadě zrodila pověra. Dokud zůstanou památníky vojevůdců Suvorova, Kutuzova a Barclaye de Tolly neskryté na svých místech, městu nemůže hrozit nepřátelská okupace. Celých devětset dní blokády stály památníky otkryté, a ani jedna střepina z bomby nebo střela se jich nedotkly.“
Ve skutečnosti měl tento „velkolepý folklorní námět“ zcela nefolklorní pokračování.
V říjnu r. 1941, když Němci došli až těsně k Moskvě, v souvislosti s rozhodnutím vlády o evakuaci hlavních vládních institucí řízení státu, davy úředníků různých tříd se hrnuly všemi cestami ven z hlavního města. Předseda Výboru obrany SSSR J.V. Stalin přišel také na nástupiště Kurského nádraží, ale, postávaje několik minut před vagónem vládního vlaku, mlčky se vrátil a rozkázal odvézt ho do Kremlu. Zůstal na svém místě a nepřítel do města nevnikl. Je zcela možné, že je v tomto jednání Nejvyššího velitele skryta nevědomá příčina nenávisti liberální inteligence SSSR vůči němu: zachoval se neadekvátně jejich očekávaní. Odsud plyne, zřejmě, vznik přímo protikladného mýtu: Stalin bojoval sedě u globusu, a nevedl armádu, jako Hannibal, do cizích států.
Ale tímto nefolklorním pokračováním legendy to neskončilo. Po uplynutí více než půl století, 20. března 1997, den před 90. narozeninami J.S. Wentzel (literární pseudonym I. Grekova), „Nězavisimaja gazeta“ č. 50 seznámila své čtenáře s právě na vydaným za podpory vydavatelství „Text“ (Moskva) románem „Svěží tradice“. Článek I. Zotova, inzerující knihu, se nazýval podobně jako velmi známá skripta J. S. Wentzela „Teorie pravděpodobností“. Tak jsme se dozvěděli, že ve spisovatelově archivu ležel 35 let ladem rukopis, soudě podle obsahu, v mnohém autobiografického charakteru. O tom hovoří i zasvěcení, jež I. Grekova předem upozornila na román: „Vzpomínka na mého syna Michaila Dmitrijeviče Wentzela“. Z článku jsme zjistili, že:
„Obsahem román I. Grekové napodobuje „Měděného jezdce“. Ničím nezajímavý mladý člověk jménem Konstantin Levin (mimochodem, plný jmenovec tolstovského hrdiny). Ne ilegální pracovník, ne rozvraceč autorit, ne vynikající věděc, ne hrdina války, ne vězeň, ale prostý sovětský obyvatel, vrstevník Října, se ukazuje rozdrcen měděnou sochou (ne Petrem Romanovem, ale Josifem Stalinem). Přichází o rozum, umírá.
Vlastně, je v románu jeden důležitý detail, který jakoby přenáší jeho obsah do jiné roviny: Levin není tak úplně „prostý sovětský obyvatel“, ale Žid. Svého druhu motto k románu je předložené I. Grekovou v rubrice „Od autora“. Má jen pár slov: „Všechny novinové citáty, uvedené v knize jsou původní. Autor je národností Rus. Moskva, r. 1962.“ Tato okolnost, se zřejmě, ukázala příčinou, proč román nebyl Tvardovským vytištěn. Antisemitismus v Rusku a v SSSR už doutná nejedno století, tu se rozhořívá, tu na povrchu uhasíná, ale nikdy nerodí vlastní protiklady.“
By bylo zajímavé vědět, jaký „protiklad“ zrodily v hlavě autora článku následující řádky románu:
„My, Rusové, jsme jako štěnice. Nelze nás zničit. A víte, jak je štěnice houževnatá? Někde jsem četl, že v opuštěných zimovištích na severu se desítky let nacházely živé štenice. Jak? Mráz šedesát pod nulou, žrát není co, a žijí. Chlapík ta štěnice!“
To je výpověď jedné z postav románu, „ruského“ profesora Nikolaje Prokofjeva, ve které je dobře vidět otevřená rusofobie samotného autora.
Hrdina románu, žid Levin přichází o rozum a umírá v psychiatrické léčebně proto, že ho nepříjmají do práce s jeho specializací. Nicméně, Levinovi ani nepřichází na mysl, že by bylo možné jít na stavbu, do továrny jako dělník nebo nakládač. Popisované události proběhly začátkem padesátých a oznámení typu „Hledá se…“ v těch letech visely na každém kroku. Zajímavé je, co dělají „Levinové dnes, kdy stovky tisíc vědeckých pracovníků bývalé velmoci, nyní rozervané na tržní části, se ocitly vyhození na ulici?
„Iracionálnost této emoce nelze vyjádřit, proto knihy, bouřící se proti němu, jsou příjmány stále ostražitě. Je mnohem jednodušší dát se do boje s čistým společenským zlem (s kolchozy, komunistickou strano atp.), než s tím, co není možné objasnit ve strohých kategoriích. Hrdina románu I. Grekové, možná, nepřemýšlí tak zeširoka, jako jiné, národností Rusové, postavy románů jiných autorů, možná, je škodlivě přímý, ale zůstal katastroficky sám sebou, dokonce až do ztráty rozumu.“
Článek má motto:
И во всю ночь безумец бедный A celou noc chudák blázen
Куда стопы не обращал, Kamkoliv by nohu neobrátil
За ним повсюду Всадник Медный Všude za ním Měděný Jezdec
С тяжелым топотом скакал. S těžkým klepotem skákal.
Jinými slovy, I. Zotova, bojovníka s „nečistým zlem“, antisemitismem (skutečně, je něco nečistého v tomto pány židů vytvořeném zlu) nikdo netahaclass="underline" on s inspirací, a zřejmě bez souhlasu autora románu, vypracoval paralelu mezi Jevgenijem z „Měděného jezdce“ a židem Konstantinem Levinem. Znamená to, že na podvědomé úrovni sami židé již dávno chápou, že Puškin si chtěl v obrazu Jevgenije v „Měděném jezdci“ ujasnit především pro sebe, a poté odhalit pro nás, své budoucí čtenáře, tajemství příchodu židovstva do světa lidí a objektivní předpoklady k jeho informační smrti.
O tom, že posedlost pronásledováním ze strany nějakých pro vědomí skrytých sil, je skutečně vlastní židovské kulturní „elitě“ sovětského období, hovoří také tvorba judejského tandemu v osobách Arkadije a Borise Strugackých.
„Obrovské vzdálené kladivo se smutnou pravidelností bilo do mostovky, a ty údery se očividně přibližovaly, těžké, křehké údery, drtící na štěrk dlažební kostky z mostové dlažby (…)
Kladivo se celé přibližovalo, a bylo zcela nejasné, odkud, ale údery byly všechny těžké, všechny zvučné, a byla v nich nějaká nezdolná a neodvratná vítěznost. Kroky osudu, probleskol Andrejovi hlavou (…) Bum, bum, bum, rozléhalo se celkem blízko, země se otřásala pod nohama. A najednou nastalo ticho. Andrej znovu vykoukl. Uviděclass="underline" na blízké křižovatce, dosahujíc hlavou do druhého patra, tyčí se temná postava. Socha. Stará kovová socha. Ten samý starý typ s ropuší mordou nyní jen stála, křečovitě natažená, zvedajíc obrovitou bradu, jednu ruku založená za hřbetem, druhá, snad hrozí, snad ukazuje do nebes, pozdvihnutí, a vztyčený ukazováček.“
Ale to je úryvek z fantastického románu „Město odsouzené k zániku“. Na obalu Leningradského vydání r. 1989 umělec vyobrazil holohlavého žrece v kožených sandálech a to buď ve staroegyptském, nebo starořeckém chitonu. Podle obsahu románu, jako v „Měděném jezdci“, socha pronásleduje v mrtvém městě členy expedice, kde jako její lídr vystupuje žid Izja.
„Město odsouzené k zániku“, dle přiznání mladšího Strugackého, je jedno z oblíbených děl „bratrů“. Pro pochopení jak se něco takového rodí v hlavách tak populárních spisovatelů je třeba se podívat do jejich tvůrčí kuchyně, kterou se ani nesnaží moc skrývat: buď proto, že sami nechápou co tvoří, nebo proto že mají za to, že to stejně nikdo nepochopí. A nebudeme muset provádět nějaké dlouhé literární zkoumání, stačí si přečíst vystoupení mladšího Strugackého na Leningradském sjezdu spisovatelů 13. dubna 1987:
75
“Стругацкие: число — множественное, степень превосходная”, интервью Б.Стругацкого “Новой газете” № 46, 17 — 23 ноября 1997 г.