Mnozí Puškinovi současníci potvrzují básníkův mimořádný zájem o nejnovější objevy egyptologů:
„Ta podstata Jevgeniova obrazu je pro Puškina mimořádně důležitá, a básník ji považuje za historickou. Aby to mohl čtenář pochopit, obrací se pro pomoc k nejnovějšímu Champollionovu objevu, ukazujícího na přítomnost speciální třídy znaků ve staroegyptském písemnictví, které byly determinanty, tedy identifikátory obsahu slov. Takové determinanty existovali pro označení rostlin, stromů, mužů, žen, abstraktních pojmů atd. Jako determinanta historičnosti vybral Puškin jméno nejznámějšího, a k tomu tehdy i oficiálního historiografa, Karamzina.“
Skutečně, Karamzinovo jméno je v básni zmíněno:
Ale v jakém kontextu je třeba vnímat Jevgenijovo jméno v „Historii Říše Ruské“, tento problém musí čtenář rozhodnout sám dle míry svého chápání globálního historického procesu, místa v něm Ruska, a zvláště role v tom všem židovstva. Zvláštní role židovstva vypadá podle kapitoly 7 „Dějin Říše Ruské“ (Vladimír Monomach, pokřtěný Vasiliem 1113 – 1125) takto:
„Příčinou kyjevské vzpoury byla, podle všeho, židovská lichva: je pravděpodobné, že využívali tehdejšího nedostatku peněz a trápili dlužníky nepřiměřenými úroky.“
Historik, N.I. Kostomarov (1817 – 1885), následník N.M. Karamzina v koncepci výkladu historie, popisuje tyto události 11. století mnohem podrobněji:
«Theodosius (máme na mysli Ctihodného Theodosia Pečorského) se surově chová k jinověrcům: „Žijte mírně… s nepřáteli, ale jen se svými nepřáteli, a nikoliv s nepřáteli Božími;… ale Boží nepřátelé jsou židé, kacíři, držitelé křivé víry...“
Nejvíce ze všech nenáviděl Theodosius židy, a jeho životopisec říká, že chodil židy kárat, obtěžoval je, nazýval je nespravedlnými a odpadlíky a chtěl být od nich zabit za Krista. (Skonal 2. května 1074)» „Vláda domu sv. Vladimíra“, Moskva. Vojenské vydavatelství, 1993, kap. „Ctihodný Theodesius Pečerský“, str. 32.
„V roce 1113 zemřel Svjatopolk II. Izjaslavič, a Kyjevané se sešli na lidovém shromáždění, vybrali Vladimíra Monomacha za svého knížete; nespokojeni s vydíráním svého mírumilovného knížete, zaútočili na dům jeho oblíbence Puťaty a vydrancovali židy, které podporoval Svjatopolk během období, kdy vládl a svěřoval jim výběr daní…. Za Monomacha… bylo omezeno svévolné vybírání řezu (procent), které za Svjatopolka bylo velmi zneužíváno a způsobilo po smrti tohoto knížete pronásledování židů, kteří byli lichváři. Za Vladimíra bylo ustanoveno, že lichvář může brát úrok jen třikrát, a pokud vezme třikrát, pak už ztrácí celou jistinu.“ – tamtéž, hlava „Kníže Vladimír II. Monomach“, str. 64 – 65.
Takže, jeden historik obviňuje židy z lichvářství, tj. utiskování dlužníků neúměrně vysokými úroky; jiný, odvolávaje se na Ctihodného Theodosia Pečorského, ctěného všemi křesťany, je nazývá nespravedlivými a odpadlíky. Podívejme se, nakolik tato obvinění odpovídají pravdě, nebo zda jsou výplodem emocionálního vnímání historické faktologie bez pochopení podmíněnosti příčin a následků.
„Nedávej na úrok bratru svému (v kontextu – soukmenovci, tj. židu) ani stříbro, ani chleba, ani cokoliv jiného, co lze dát na úrok; cizinci (tj. nežidu) na úrok dávej, aby hospodin bůh tvůj (tj. ďábel, pokud se podívat na podstatu doporučení z hlediska svědomí) ti žehnal ve všem, co děláš rukama svýma na zemi, do které jdeš, abys jí vládl (to poslední se netýká jen starověku a země zaslíbené starověkým židům, Palestiny, která byla uchvácena vojenskou silou, protože je to vzato nejen z jednoho svitku, nalezeného při vykopávkách, ale i z nejvydávanější knihy současnosti, propagované všemi církvemi i částí „inteligence“ jako věčná pravdu, daná údajně Shora)“ Deuteronomium, 23:19,20. „A budeš vládnout nad mnohými národy, a oni nad tebou vládnout nebudou“ Deuteronomium, 28:12
„Tehdy synové cizinců (tj. následující pokolení nežidů, jejichž předkové vlezli do cíleně nesplatitelných dluhů k plemeni lichvářů – jedinověrců) budou stavět stěny tvé (jako nyní mnohé rodiny arabů-Palestinců závisí svým životem na možnosti dojíždění za prací do Izraele) a jejich králové ti budou sloužit; neb v hněvu svém jsem tě porazil, ale ve své dobrotě k tobě budu milostiv. A budou otevřeny brány tvé, nebudou se zavírat ani dnem, ani nocí, aby ti mohly být přinášeny poklady národů a přivádění jejich králové. Neboť národy a království, kterým se nezachce to sloužit, zhynou, a takové národy budou skutečně zničeny“ Izaiáš, 60:10-12.
Křesťanské církve trvají na svátosti této zrůdnosti, a kánon Nového zákona, prošedší cenzurou a úpravami ještě před Nikajským koncilem (325 n.l.), ji ve jménu Krista prohlašuje do skonání světa: „Nemyslete si, že Já jsem přišel narušit zákon nebp proroky. Nenarušit jsem přišel Já, ale naplnit. Vpravdě pravím vám: dokud neskončí nebe a země, ani jedna nota nebo jedno písmeno nebude vytrženo ze zákona, dokud se vše nenaplní“, Matouš, 5:17,18.
Fakticky, výše citovaný text „svatého písma“ je dlouhodobá strategie porobení všech národů přes lichvu prostřednictvím přišedšího „věčně nuzného žida“. F. Petrarca myšlenku „nuzného žida“ zformuloval extrémně krátce: „Nenasytný je chudý vždy.“ V básni se s epitetonem „nuzný“ ve vztahu k Jevgenii potkáme ještě vícekrát.
Pokud při hodnocení událostí, které se odehrály v Kyjevě v 11. století, vycházet z uvedené doktríny „Deuteronomium–Izajáš“, a ne z emocionální percepce historiků, znamená to přiznat, že židé-lichváři, jednající přísně podle biblických zákonů, byli většími zákoníky, než je obviňující Ctihodný Theodosius Pečorský. Chápali „křtitelé Rusi“, že s „křestem“, nesli Rusům nejen navenek krásné rituály a společensko-lidské hodnoty, ale také způsobili rozšíření biblické koncepce ekonomického zotročení celého národa? Odpověď na tuto otázku lze nalézt v případě potřeby u N.M. Karamzina:
„Starověký kronikář náš (myšleno Nestor – pozn. aut.) vypráví, že nejen křesťanští kazatelé, ale i mohamedáni, spolu s židy, žijící v zemi kazaňské nebo v Tavridě, posílali do Kyjeva moudré zákoníky, aby naklonili Vladimíra k přijetí víry jejich a jak velký kníže naslouchal jejich učení. Pravděpodobná událost: sousední národy si mohli přát, aby vládce, již slavný vítězstvími v Evropě a Asii, následoval s nimi jednoho boha, a Vladimír mohl také, uviděv nakonec, jako jeho babička, omyly pohanství, hledat pravdu v různých vírách.
První poslové byli od volžských a kamských Bulharů. Na východních a jižních březích Kaspického moře již dávno vládla mohamedánská víra, utvrzovaná šťastnými zbraněmi Arabů: Bulhaři ji přijali a chtěli informovat Vladimíra. Popis Mohamedova ráje a kvetoucích gurij dráždil představu požitkářského knížete; ale obřízka mu připadala jako nenávistný obřad a zákaz pití vína jako bezohledné pravidlo. Víno, řekl, je pro Rusy zábava; nemůžeme bez něj být: poslové německých katolíků mu říkali o velikosti neviditelného Všemohoucího a ubohosti model. Kníže jim odpověděclass="underline" Vraťte se zpět; otcové naši nepřijali víru od papeže. Vyslyšev židy, zeptal se, kde je jejich otčina? „V Jeruzalémě, odpovídali kazatelé: ale bůh nás ve svém hněvu rozehnal do cizích zemí.“ A vy, bohem trestaní máte drzost učit jiné? řekl Vladimír: nechceme, jako vy, přijít o svou vlast. Konečně, bezejmenný filozof, poslaný Řeky, opovrhnuv v několika slovech jinými vírami, seznámil Vladimíra s celým obsahem Bible, Starého a Nového zákona: historii stvoření, ráje, hříchu, prvních lidí, potopy, vyvoleného národa, spasení, křesťanství, sedmi Koncilech a na závěr mu ukázal obraz Posledního soudu s vyobrazením spravedlivých, jdoucích do ráje, a hříšníků, odsouzených k věčným mukám. Zasažen touto podívanou Vladimír vzdechl a řekclass="underline" „Blaho ctnostným a utrpení zlým!“ Pokřti se, odpověděl filizof, a budeš v ráji prvním.“
11
Tento citát ukazuje, že námi diskutovaný vzájemný vztah: „Egypt – židovstvo – puškinovské pochopení tomuto tématu v obrazech „Měděného jezdce““, jsme si nevycucali z palce.
13
Tj. dal židům koncesi na výběr státních daní. Něco podobného idealizoval ve „Španělské baladě/ Испанской балладе“ L. Feuchtwanger.