Chtěl jsem si od nich odpočinout. Od těch jejich hnusnejch tlam jsem si já darebák chtěl odpočinout! Ach bože, plukovníku, vy jste neměl umírat!
Kdybych neodešel, zůstal byste naživu! A kdybyste zůstal naživu, nikdo by si tady nedovolil ani pípnout… Dobytek to je! Hyeny! Měl jsem je dát postřílet!
Měl!
Znovu dlouze zasténal a otřel si mokré tváře o rukáv.
To se mi to odpočívalo v chládku knihovny! To se mi to řečnilo k nějakým sochám! Všechno jsem zpackal, já idiot užvaněná! No — tak teď si tu můžu zdechnout! Nikdo po mně ani neštěkne. Copak mě někdo ještě potřebuje?
Je to hrozný, co se tu dělo…, je to prostě hrozný… Šli si tu jeden druhýmu po krku, vraždili se navzájem… Stříleli i do těch, co se nemohli bránit, i do těch, co už padli, i do mrtvol ještě stříleli… Jeden druhýho stavěli ke zdi… Kam jsme se to jen dostali, kamarádi? Kam jsem vás to já dostal? K čemu jsem vás dohnal — a proč? Proč?
Třískl oběma pěstmi do desky stolu, pak se napřímil a dlaněmi si otřel obličej. Za oknem slyšel Icikovy děsivé, pisklavé výkřiky a jakési neartikulované, uklidňující zvuky, jaké někdy vydával Němý. Připomínalo to holubí vrkání… Nechci už žít, řekl si Andrej. Nechci. Ať všechno táhne k čertu!
Vstal od stolu. Půjde za Icikem. Venku jsou přece ještě dva živí lidé… A najednou si uvědomil, že před ním leží otevřený deník expedice. S odporem ho od sebe odstrčil, ale současně mu zrak padl na poslední stránku, která nebyla psána jeho rukopisem. Znovu tedy usedl a začal číst.
Byl to Quejadův rukopis: „Den třicátý první. Včera ráno, tedy třicátého dne cesty, poradce Voronin, archivář Kacman a dodatečně přijatý Korejec Pak odešli na průzkum.
Měli se vrátit ještě téhož dne, ale nestalo se tak. Dnes ve 14 hod. 30 min.
náhle při srdečním záchvatu skonal plukovník Saint-James, který byl za Voroninovy nepřítomnosti dočasným velitelem expedice. Jelikož se poradce Voronin z průzkumu dosud nevrátil, ujímám se vedení expedice. Podpis: zástupce velitele expedice pro vědu D.Quejada. 31. den expedice, 15 hod.
45 min.“
Dále následovaly obvyklé záznamy o spotřebě potravin a vody, o teplotě, síle větru a také rozkaz o jmenování seržanta Vogela velitelem vojenské složky expedice, důtka veliteli technického oddílu Ellizauerovi za liknavost při opravě pásového traktoru a současně i rozkaz, týkající se co nejrychlejšího dokončení zadaného úkolu. Dále Quejada psaclass="underline" „Zítřejší úkoly: plukovník Saint-James bude slavnostně pohřben a okamžitě po obřadu bude vyslána dobře vyzbrojená skupina vojáků po stopách poradce Voronina a jeho lidí. Jestliže pohřešovaní nebudou nalezeni, zamýšlím vydat rozkaz k návratu výpravy, protože jsem stále více přesvědčen o nesmyslnosti dalšího pochodu.“
Andrej užasle očima přeskočil na další záznam: „Den třicátý druhý. Do dnešního rána se Voroninova skupina nevrátila.
Za noční rvačku uděluji důtku jakožto poslední výstrahu kartografu Roulierovi a vojínům Hnujkovi a Tevosjanovi a odebírám jim na dnešní den příděl vody…“
Dál se za slovy táhla podivná klikatá čára a byly tam dokonce i kaňky.
Jako by se pisatel něčeho lekl… Možná se venku už začalo střílet. Quejada od stolu musel zřejmě urychleně odejít — a už se nevrátil.
Andrej si to všechno přečetl dvakrát. Tak dobře, Quejado, ty jsi nechtěl pokračovat v cestě. Takže se ti to povedlo… A já pořád podezíral toho chudáka Paka… Andrej stiskl zuby a zavřel oči, protože si znovu vzpomněl na nafouklou figurínu ve vybledlé modré haleně. A teprve teď mu to došlo: Den třicátý druhý…! Jak to? Třicátý! Včera jsem zapsal osmadvacátý. Za předvčerejšek… Rychle zalistoval v deníku. Správně, je to tak… Takže ta nafouklá těla venku leží už několik dní! Jak je to možné? Jeden, dva… Kolikátého dneska vůbec je? Vždyť jsme odešli dnes ráno!
Najednou se mu vybavilo rozpálené náměstí, pokryté prázdnými podstavci, ledový chlad panteonu, nekonečně dlouhý stůl, kolem kterého sedí sochy s nevidoucíma očima… A zdálo se mu, že už je to dávno, kdy to všechno zažil. Moc dávno… Tak je to tedy! Dostala mě do svých pařátů nějaká ta ďábelská síla, zblbla mě, podržela si mě… Kdybych se vrátil ve stejný den, zastihl bych plukovníka ještě živého a nikdy bych nedopustil, aby… Dveře se doširoka otevřely. Vstoupil Icik. Sám sobě se v té chvíli nepodobal… Jako by celý nějak seschl. Tváře se mu protáhly, v kostnatém, vyzáblém obličeji se usadil výraz nepříčetného hněvu. Vypadal tak zvláštně, jako by to ani nemohl být on, kdo tak pisklavě ženským hláskem před chvílí dole hořekoval. Práskl poloprázdnou tornou do rohu místnosti, posadil se do křesla proti Andrejovi a řekclass="underline" „Ti mrtví leží venku určitě víc než tři dny. Rozumíš tomu, co se tady děje?“
Andrej mu mlčky po stole přistrčil deník expedice. Icik po něm rychle chňapl, bleskově záznamy přeletěl očima a zvedl k Andrejovi zarudlé oči.
Andrej se ušklíbl a poznamenaclass="underline" „Experiment je Experiment.“
„Jsme úplně v hajzlu,“ zasyčel nenávistně Icik. Znovu do deníku nahlédl a pak ho hodil na stůclass="underline" „Šmejdi prašiví…!“
„Já myslím, že jsme do tý časový pasti spadli na náměstí,“ řekl Andrej.
„Tam u těch podstavců.“
Icik přikývl, pak se zvrátil na opěradlo křesla a zavřel oči: „Co budeme dělat, pane poradce?“ Andrej mlčel.
„Jen aby tě prosím tě nenapadlo, že mě musíš zastřelit! Já tě přece znám, hošíka uvědomělýho!“
Andrej se zase jen ušklíbl a popotáhl si límeček. Pak ze sebe vypraviclass="underline" „Víš co? Půjdeme odtud… z tyhle místnosti…“
Icik otevřel oči a upřel je na Andreje.
„Tady to strašně páchne, táhne to sem oknem a já nejsem schopen…,“
vypravil ze sebe Andrej.
„Půjdeme ke mně,“ navrhl tedy Icik.
V chodbě na ně čekal Němý. Jakmile je uviděl, vstal ze svého oblíbeného místa v koutě a vykročil jim vstříc. Andrej ho vzal za nahou, svalnatou paži a táhl ho za sebou. Všichni tři pak vešli do Icikova pokoje. Okna odtud směřovala do druhé ulice. Za nízkými střechami bylo vidět Žlutou stěnu.
Nic tu nezapáchalo a dokonce tu bylo chladněji než u Andreje. Jenom si člověk neměl kam sednout — všude po zemi i po židlích byly haldy knih a papírů.
„Sedni si na knížky na zem,“ řekl Icik a sám sebou práskl na rozházené a špinavé lůžko. „Promyslíme to. Mně se nechce tady chcípnout. Chtěl bych ještě spoustu věcí udělat.“
„Co chceš promýšlet?“ zeptal se nevrle Andrej. „Vždyť je to všechno jedno. Nemáme vodu — tu nám odvezli. Zásoby potravin shořely. Cesta zpátky je nemožná, přes tu pustinu nepřejdeme. A dokonce… i kdyby se nám povedlo ty hajzly dohonit… Vlastně ne, to je taky nemožný…“ mávl rukou, „mají několik dní náskok…“ Odmlčel se a potom řekclass="underline" „Jedině… kdyby byla voda! Jak daleko je to k tomu místu, kde si myslíš, že je?“
„Tak dvacet kilometrů. Možná že třicet…“
„Když půjdeme v noci… To není horko.“
„V noci nemůžeme. Je moc velká zima. A třeba jsou tu vlci.“
„Tady nejsou,“ namítl Andrej.
„Jak to víš?“
„No tak se teda rovnou můžeme zastřelit, krucinál…!“
Jenže to už Andrej věděl, že se zastřelit nechce. Že chce žít. Nikdy dřív nepoznal tak silnou touhu žít.
„To by stačilo,“ prohodil Icik. „Co když teď zkusíme mluvit vážně?“
„Když vážně… tak vážně… chci žít! A myslím, že to dokážu. Na všechno ostatní kašlu. Teď jsme spolu na jedný lodi, chápeš? Musíme se z toho srabu dostat, musíme to přežít. A to je všechno. Ti ostatní ať dělají co umí, je to jejich věc. My teď prostě najdeme vodu a zabydlíme se u ní.“
„Správně,“ řekl Icik a posadil se. Zajel si rukou pod košili a podrbal se.
„Budem spolu vodu pít, budem se spolu dobře mít…“ zanotoval. Andrej se na něj nechápavě podívaclass="underline" „Máš snad jinej návrh?“
„Zatím ne,“ povzdechl si Icik. „Je to fakt, ze všeho nejdřív musíme najít vodu. Bez vody chcípnem. Až ji najdem, uvidíme, co dál. Myslím si, že odtud utekli hned po těch jatkách. Zřejmě to i na ně bylo moc… Naskákali na přívěs — a tradá! Myslím, že by neškodilo podívat se důkladně po celým domě, určitě tu ještě nějaká voda i jídlo bude…“ Chtěl ještě něco říci, ale místo toho s otevřenou pusou třeštil oči do okna. „Koukej! Koukej…!“