„Zase vy!“ zavrčel a obrátil se ke Kurátorovi zády. „Už jsme se nějak dlouho neviděli.“ Přistoupil k oknu, přitiskl čelo k teplému sklu a zahleděl se do tmy, v níž ještě slabounce prokmitávaly plamínky dohořívajícího přívěsu. „Jak vidíte, chystáme se tady na smrt.“
„Ale — proč umírat?“ řekl vlídně Kurátor. „Je třeba žít! Na umírání je vždycky času dost, proč si to přivolávat? Mám pravdu, ne?“
„A co když nenajdeme vodu?“
„Ale najdete! Vždycky jste ji našli, najdete ji i teď.“
„Tak dobře… Najdeme. A tam, kde ji najdeme, tam strávíme zbytek života?
Má potom takový život nějaký smysl?“
„Má život vůbec smysl?“
„O tom právě přemýšlím. Proč vlastně žít? Stejně jsem prožil hloupý život… K čemu byl? Pořád jsem běhal jako veverka v kole a kam jsem se dostal? Do hajzlu… Nejdřív jsem bojoval za nějaké ideje, potom jsem protekčně sháněl koberce a nakonec jsem zblbnul docela… Vedl jsem lidi na smrt.“
„Ale ale, takhle se to nedá říct,“ namítl Kurátor. „Lidi umírají tak jako tak… Vy s tím, Andreji, nemáte nic společného. Vy teď vstupujete do nové etapy — a já se domnívám, že to je etapa rozhodující. V jistém smyslu je dobře, že se situace vyvinula právě takhle. Stejně by se to nějak podobně muselo dřív nebo později stát. Expedice musela být obětována — a vy jste se jí zaslíbil… Ale mohlo to dopadnout i tak, že byste zahynul dřív, než byste překročil tuto důležitou hranici…“
„Co je to za hranici? To by mě zajímalo…,“ prohodil s úsměškem Andrej a obrátil se ke Kurátorovi. „Ideje už tady byly. Všelijaké to společenské blaho a další žvásty pro malé děti… Kariéru už jsem taky dělal a dál už se mi nechce, děkuju, šéfování jsem si užil dost… Tak o co ještě může jít?“
„O to, abyste dospěl k pochopení,“ řekl důrazně Kurátor.
„K jakému pochopení? Pochopení — čeho?“
„Pochopení,“ opakoval Kurátor. „To je přesně to, čeho se vám nikdy nedostávalo. Pochopení…“
„Já mám toho vašeho pochopení teď takhle…,“ odsekl Andrej a prsty si přejel přes ohryzek. „Teď už chápu všechno na světě! Celý svůj život jsem usiloval o to, abych spoustu věcí pochopil — a teď už chápu… Nikdo mě nepotřebuje. Nikdo nikoho nepotřebuje. Jestli jsem, nebo nejsem, jestli se o něco rvu, nebo jestli ležím na kanapi… to je úplně jedno… Nic na světě nezměním, nic nenapravím. Člověk se může na tom širém světě prostě jen nějak zařídit. Buď líp, nebo hůř. Všechno si totiž stejně běží po svém — a já s tím nemám nic společného. To je to vaše pochopení! A víc už není co chápat… Teď mi ale radši řekněte, co mám s tím svým pochopením dělat?
Mám si ho naložit do octa, nebo si ho dát k večeři…?“
Kurátor přikyvovaclass="underline" „Ano, to je ono… To je ta poslední hranice: Co si počít s tím pochopením?
Pochopíte — a jak budete žít dál? A žít tak jako tak musíte.“
„Člověk si myslí, že musí žít, když nic nechápe,“ zašeptal hněvivě Andrej.
„Když ale pochopí, měl by umřít. Kdybych nebyl takový zbabělec, kdyby se ve mně tak nesnesitelně nebouřila sama příroda, věděl bych, co mám udělat. Našel bych si provaz, pokud možno dost pevný…“
Nedopověděl, jen mávl rukou.
Kurátor vzal do ruky láhev a naplnil obě stopky. Pak řekclass="underline" „Dobře, tak začneme od toho, že nejste zbabělec. A ten provaz nebudete hledat ne proto, že se bojíte umřít. Někde ve vašem podvědomí — a dovolte, abych vás ujistil, že ne příliš hluboko — ve vás dříme naděje… nebo spíš přesvědčení, že se dá žít, i když člověk pochopil. A že se tak dá žít docela dobře. A že život může být zajímavý.“ Jedním prstem popostrčil k Andrejovi stopku s koňakem. „Vzpomínáte si, jak vás otec nutil, abyste si přečetl Wellsovu Válku světů? Nechtěl jste, vztekal jste se, schovával jste tu prokletou knížku pod pohovku, abyste se mohl vrátit k obrázkovému Baronu Prášilovi… Wells vás nudil a taky děsil, nevěděl jste si s ním rady, život bez něj byl příjemnější… A později jste Válku světů přečetl dvanáct krát, některé pasáže jste se naučil nazpaměť a sám jste se text pokoušel ilustrovat. Pokoušel jste se i napsat pokračování…“
„No a co?“ zeptal se podmračeně Andrej.
„Tohle se vám v životě stalo víckrát,“ pokračoval Kurátor. „A párkrát se vám to ještě stane. Život vás dovedl k pochopení — a ono vás to děsí. Nevíte si s tím rady, bez něj by to bylo příjemnější…“ Pozvedl svou stopku s koňakem. „Tak na to pokračování!“
Andrej přistoupil až ke stolu, vzal si sklínku a přiložil ji ke rtům. Uvědomoval si, že se začíná cítit líp, protože všechny ty jeho chmurné pochybnosti se nějak vytrácejí a daleko vpředu, v zatím skoro neproniknutelné temnotě už cosi začíná prosvítat… Stačí se napít, rázně položit stopku zpátky na stůl, energicky říci něco povzbudivého — a znovu se dát do díla… Vtom však někdo další, někdo, kdo až do téhle chvíle po celý Andrejův život nepromluvil — možná že celé ty dlouhé roky spal, možná byl celou tu dobu opilý, možná jenom prostě na všechno kašlal — tak tenhle neznámý v Andrejovi se náhle kratince zasmál a prohodil nesmyslné: „Pam-pa-dam-ta.“
Andrej vylil koňak na podlahu, prázdnou stopku hodil na podnos a ruce vrazil do kapes.
„Ještě něco jsem pochopil, Kurátore…! Jen si pijte! Pijte na zdraví, já nemám chuť.“ Už se nemohl dívat na Kurátorův ruměný obličej… Otočil se k němu zády a odešel k oknu. „Vy se mnou nějak moc souhlasíte… Přitakáváte, jste na mé straně, až to je s podivem, vy můj druhý pane Andreji Voronine! Jste mé špatné svědomí, gumové a hnusně vytahané jak použitý prezervativ… Všechno je v pořádku, Andreji, tak to má být…! Hlavně že jsme živí a zdraví — a ostatní ať si třeba chcípnou. A když nebude dost jídla? Můžu přece zastřelit Icika, ne? To je tedy paráda!“
Dveře za ním zaskřípěly. Otočil se. V místnosti nikdo nebyl. Na stole stála prázdná láhev a dvě prázdné stopky. Andrej cítil, že i on sám v sobě pociťuje naprostou prázdnotu. Jako by mu někdo z hrudi cosi vzal a odnesl pryč. Cosi velkého, na co už si Andrej zvykl. Možná nádor, možná srdce… Ovládnut zcela už tímto novým pocitem, přistoupil Andrej k plukovníkovu lůžku, natáhl se pro zavěšený opasek s pouzdrem a pistolí, pevně se přepásal a pouzdro s pistolí posunul dopředu… „Na památku,“ řekl hlasitě běloskvoucí podušce.
ČÁST VI. ZÁVĚR
Kapitola 1
Slunce stálo v zenitu. Zaprášený oranžový disk visel uprostřed špinavě světlé oblohy, ubohoučké stíny se krčily přímo pod podešvemi. Chvílemi byly šedivé a jakoby rozpité, chvílemi nabývaly ostrých tvarů a měnily se v děsivou Čerň. Tehdy působily nejzrůdněji… Po nějaké cestě tu nebylo ani památky. Všude kolem byla jen žlutošedá vyschlá hlína, rozpukaná, hrbolatá, ztvrdlá na kámen a tak vyhlazená, že bylo zcela nepochopitelné, kde se tu bere tolik prachu.
Ještě že vítr vanul do zad… Kdesi vzadu, ve velké dálce, zřejmě nasával tuny odporných mikroskopických částeček rozdrcené horké hmoty a s tupou urputností je hnal rozpálenou pustinou mezi Žlutou stěnou a Propastí.
Čas od času prach vířivě vzlétal do závratné výšky a divoce tam kroužil a pak se opět rozpadal na drobné hádky, kteří se svíjeli nízko nad zemí, podobni labutím šíjím. Kotouče špíny se valily vzduchem, pichlavé jehličky se zuřivě vpíjely do zad i do vlasů, přisávaly se ke zpocenému krku, dorážely na uši i na ruce, dobývaly se za límec a lezly do kapes… Nic jiného tu nebylo. Vůbec nic… A možná že to tak bývalo odjakživa: jen slunce, hlína a vítr. Ale přece jen… Občas kolem proletěl v divokém tanci větru suchý keř, vyrvaný i s kořeny v bůhvíjakých končinách. Pitvorně se zatočil, bláznivě poposkočil… Jinak nic… Ani kapka vody. Žádný příznak života. Jenom prach, prach, prach… Pak se na některých místech hlína pod nohama začala propadat a objevovala se kamenná drť. Ta byla rozpálená takřka nesnesitelně. A potom se v kotoučích prachu napravo i nalevo vynořily první skály. Šedivé obrovité balvany, jakoby posypané moukou. Vypadaly jako přízraky nejfantastičtějších tvarů a ve vířícím prachu se nenadále zjevovaly i mizely. Ta jejich hra na schovávanou byla děsivá, zdálo se, že se opravdu pohybují… Potom se štěrk pod nohama začal měnit ve větší kameny a nakonec se zase objevila ztvrdlá hlína. Chůze po kamenech byla obtížná, kameny se zákeřně při každém kroku obracely a zarývaly se do podrážek, jako by je chtěly promáčknout a dostat se až k chodidlům. Hlína byla o něco lepší, ale i ona se chovala nepřátelsky. Nenadále se vzdouvala a vzápětí se bortila, rozvírala se do škodolibých pastí, vytvářela hluboké strouhy, ve kterých se žárem skoro nedalo ani dýchat. Všechno jako by tu hrálo svou hru. I kameny, i hlína. A všechno hrálo proti lidem.