Maljanov s obavami vytáhl z krabice láhev. Co to má znamenat, že bych dneska měl narozeniny, či co? Kdy že ta Irka odjela? Aha, objednávku musela udělat dávno předem. Zase si někde vypůjčila a objednala to. No to se povedlo, my máme pět set dluhů, a ona si vymyslí takové překvapení…! Jasné mu bylo jen jedno: do samoobsluhy chodit nemusí. Všechno ostatní se rozplývalo jako v mlze. Že by narozeniny? Ale to snad taky ne? No jistě, jaképak narozeniny. A Barbosovy narozeniny? Ty jsou přece v zimě… Spočítal hrdla. Deset kousků, ať počítá, jak počítá. S kým vším asi počítala? Já tolik nevypiju ani za rok, Večerovskij taky téměř nepije a Valku Vajngartena Irka nesnáší.
Kaljam se hrůzyplně rozeřval. Asi v té krabici něco ucítil…»
2.»… lososa ve vlastní šťávě a plátek šunky se sušenou gorbušou. A pustil se do nádobí. Protože při tak skvostně naplněné lednici vypadá špína v kuchyni nanejvýš nepatřičně. Během té doby telefon ještě dvakrát zazvonil, ale Maljanov jen výhružně vysunul bradu. Nejdu k tomu, a bašta. Ať mi se všemi těmi garážemi a sklady vlezou na záda. Pánev ovšem budu taky muset umýt, to je nevyhnutelné. Pánev teď budu potřebovat ke vznešenějším účelům než na ubohá míchaná vajíčka… Protože podstatná je jiná věc. Pokud je integrál skutečně roven nule, zůstane na pravé straně jen první a druhá derivace… Fyzikální podstatě téhle záležitosti asi ještě docela nerozumím, ale stejně se mi ty bubliny daří ohromně. Jasně! Tak se to taky bude jmenovat — bubliny. Vlastně ne, efektnější by asi byly dutiny. Maljanovovy dutiny. M-dutiny. Hm…
Rozestavěl umyté nádobí do polic a nakoukl do Kaljamova kastrolu. Ještě je to moc horké, kouří se z toho. Chudák Kaljamuška. Bude se muset obrnit trpělivostí a ještě se trochu potrápit, než mu to vystydne…
Zrovna když si utíral ruce, opět ho cosi osvítilo, stejně jako včera. A on tomu stejně jako včera nejdřív neuvěřil.
„Počkat, počkat…,“ brblal si zimničně, ale nohy už ho nesly po linoleu, lnoucím k patám, do sytého žlutého žáru, ke stolu a plnicímu peru… Kruci, tak kde je? A teď ještě ke všemu došel inkoust. Někde se tu válela tužka… Jenže to už z podvědomí na světlo světa vyjukla Hardtwigova funkce… a celá pravá strana jako by neexistovala… Ty dutiny se rodí osově souměrné… A integrálek už se nám nerovná nule! Ba co víc, ten můj integrálek se od nuly liší tak kapitálně, že je z něj hodnota nade vši pochybnost kladná… Ale ten útvar, co se z toho klube — tomu teda říkám věc! Že jsem na to taky nekápl hned? Nevadí, Maljanove, nic si z toho nedělej, příteli, nejsi sám. Tady pan akademik na to nekápl taky… Ve žlutém, lehce zakřiveném prostoru jako obří bubliny zvolna rotovaly osově souměrné dutiny, hmota je obtékala, pokoušela se proniknout dovnitř, ale nemohla, na povrchu dutin se stlačovala na nepředstavitelně hutnou substanci a bubliny začínaly zářit… Vlastně ne, co tam začínalo, to ví jen bůh… Ale nevadí, to si ujasníme taky… Nejdřív si proberem ty vláknité struktury, to za prvé. Za druhé Ragozinského oblouky. A pak už přejdem k planetárním mlhovinám. A co jste si mysleli, moji zlatí? Že jsou to rozpínající se vrstvy? Pěkné vrstvy! Ono je to totiž přesně naopak…!
Znovu zadrnčel stokrát prokletý telefon. Maljanov nenávistně zachroptěl a psal dál. Musím ho okamžitě vypnout, přece je tam taková páčka… Vrhl se na válendu a strhl sluchátko. „Prosím!!“
„To jsi ty, Miťko?“
„Ano… Kdo volá?“
„Ty mě nepoznáváš, ty holomku?“ Byl to Vajngarten.
„Aha, Valka… Co bys rád?“
Vajngarten mlčel. „Proč nebereš telefon?“ zeptal se.
„Pracuju,“ odbyl ho Maljanov nerudně. Nadmíru otráveně. Moc se mu chtělo vrátit se ke stolu a podívat se na výjev s bublinami.
„Tak pracuješ…,“ zafuněl Vajngarten. „Děláš velkou vědu, že jo?“
„A co, chtěl ses u mě stavit?“
„Stavit? Ale to snad ani ne. Stavit ne…“
Maljanov se vzteky neznal. „Tak co vlastně chceš?“
„Poslyš, otče… Na čem ty momentálně makáš?“
„Pracuju! Stačí?!“
„Tys mi nerozuměl! Chtěl jsem se zeptat, na čem konkrétně teď pracuješ.“
Maljanov zkoprněl. Znal Valku Vajngartena pětadvacet let a za celou tu dobu se jeho přítel o Maljanovovu práci nezajímal, protože Vajngarten byl jaktěživo zvědav výhradně na Vajngartena osobně a pak snad ještě na dvě záležitosti stejně nevyzpytatelné a tajemné jako jeho maličkost: dvacetník z roku 1934 a takzvaný velvyslanecký padesátník, což ovšem nebyla žádná mince, ale jakási naprosto raritní známka… Nemá co dělat, holomek, rozhodl se Maljanov… Blafoun… Nebo že by potřeboval střechu nad hlavou, že se tak kroutí. A najednou si vzpomněl na Averčenka.
„Na čem pracuju?“ přeptal se zlomyslně. „To ti beze všeho můžu vyložit. Pro tebe jako biologa to bude nesmírně zajímavé. Včera ráno jsem se konečně pohnul z mrtvého bodu. Ukázalo se, že při těch nejobecnějších předpokladech, platících pro potenciál, mají mé pohybové rovnice ještě jeden integrál, tedy kromě integrálu energie a integrálu hybnosti. Vychází z toho něco jako zobecnění omezené úlohy tří těles. Když pohybové rovnice převedeme do vektorového tvaru a užijeme Hardtwigovy transformace, integrování proběhne až do konce, a celý problém se zredukuje na integro-diferenciální rovnice Kolmogorovova-Fellerova typu…“
K jeho obrovskému překvapení ho Vajngarten nepřerušil. Maljanov měl dokonce chvíli pocit, že musela vypadnout linka.
„Posloucháš mě?“
„Samozřejmě, velice pozorně.“
„Chceš snad říct, že tomu dokonce rozumíš?“
„Tu a tam něco registruju,“ hlásil bodře Valka a vtom Maljanova poprvé napadlo, jaký to má zvláštní hlas. Až se toho polekal.
„Valko, nestalo se něco?“
„Kde?“ zeptal se Vajngarten, znovu po krátké odmlce.
„Kde, kde… s tebou přirozeně! Přece slyším, že jsi nějaký takový… Ty nemůžeš normálně mluvit či co?“
„Ale kdepak, taťko. To jsou všechno nesmysly. Neber si to tak. Asi už blbneme vedrem. Znáš ten fór o dvou kohoutech?“
„Ne, vykládej.“
A Vajngarten mu řekl vtip o dvou kohoutech — strašně hloupý, ale vcelku k smíchu, jakýsi naprosto nevajngartenovský vtip. Maljanov ho samozřejmě vyslechl, a když přišla ta pravá chvíle, zachechtal se, ale nejasný pocit, že s Vajngartenem něco není v pořádku, tahle anekdota ještě prohloubila. Nejspíš se zase chytil se Světkou, pomyslel si nejistě. Nebo mu někdo poničil ten jeho epitel. A najednou se Vajngarten zeptaclass="underline"
„Jářku, Miťko…, říká ti něco jméno Sněgovoj?“
„Sněgovoj? Arnold Palyč? Ale ano, mám souseda toho jména, bydlí naproti… Proč?“
Vajngarten chvíli mlčel. Dokonce přestal funět a ve sluchátku se ozývalo jen tlumené pocinkávání, jako by si v dlani pohazoval sbírkou svých dvacetníků. Pak se zeptaclass="underline"
„A co dělá, ten tvůj Sněgovoj?“
„Jestli se nepletu, je to fyzik. Pracuje v nějakém přísně utajovaném výzkumáku. A odkud ho znáš ty?“
„Já ho přece neznám,“ řekl Vajngarten bůhvíproč dopáleně a u dveří někdo zazvonil.
„Dneska se snad všichni utrhli ze řetězu!“ kapituloval Maljanov. „Počkej, Valko, někdo se sem na mě dobývá…“
Vajngarten ještě něco řekl, možná i vykřikl, ale Maljanov už odhodil sluchátko na válendu a vyběhl do předsíně. Kaljam se mu samozřejmě připletl pod nohy, takže sebou div nepraštil.
Sotva otevřel dveře, okamžitě o krok poodstoupil. Na prahu stála mladá žena v bílých minišatech, s krátkými vlasy a nápadně opálená. Hezká. Neznámá. (Maljanov si v mžiku uvědomil, že je jen v trenýrkách a že má zpocené břicho.) U nohou jí stál kufr a přes levou ruku měla přehozený balonový plášť.