Večerovskij si mě tiše prohlížel skrz silná skla brýlí, pomrkával spálenými řasami, pak vrátil zbytky obočí těsně nad oči a zadíval se do mého šálku.
„Jsi přece unikátní odborník!“ přesvědčoval jsem ho. „Evropská jednička!“
Večerovskij mlčel.
„Máš svou práci!“ zařval jsem, protože jsem cítil, jak mi něco svírá hrdlo. „Pracuj, normálně pracuj, aby tě husa kopla! K čemu ti to bude — pořád je pokoušet a začínat si s nimi?“
Dlouze a hlasitě si povzdechl, otočil se ke mně bokem a zády a zátylkem se opřel o zeď.
„Takže tys prostě nic nepochopil…,“ pronesl pomalu a v jeho hlase zaznělo nezvyklé a naprosto nemístné uspokojení a zadostiučinění. „Práce…“ Aniž pohnul hlavou, otočil ke mně jen ryšavé oko. „Za mou práci mě ničí už druhý týden. S tím vy nemáte nic společného, za to nemůžete, vy moje chudinky kočičky a pejsánkové. Ale že se umím ovládat, co říkáš?“
„Vem tě čert!“ broukl jsem a zvedl se k odchodu.
„Posaď se!“ vybídl mě přísně a já si znovu sedl.
„Nalij si do kafe koňak,“ řekl mi a já poslechl.
„A vypij to,“ řekl a já svůj šálek přičinlivě vyprázdnil — koňak jsem vůbec necítil.
„Ty frajere,“ řekl jsem. „Máš v sobě něco vajngartenovského.“
„To mám,“ souhlasil. „A nejen vajngartenovského. Taky něco z tebe, z Gluchova, ze Zachara… Ale nejvíc z Gluchova.“ Opatrně si nalil další šálek. „Žízeň po klidném životě, po životě bez odpovědnosti… Staňme se trávou a keři, staňme se vodou a květy… Asi tě rozčiluju, co?“
„Jo.“
Pokýval hlavou.
„To je přirozené, ale nedá se s tím nic dělat. Přece jen bych ti chtěl vysvětlit, co se děje. Zřejmě si namlouváš, že chci jít s holýma rukama proti tanku. Ani v nejmenším. Máme co do činění s přírodním zákonem. Bojovat proti přírodním zákonům je hloupé. Ale kapitulovat před nimi je hanba. A když to domyslíš do důsledku, uvědomíš si, že hloupé je to taky. Přírodní zákony je třeba studovat a po důkladném prostudování využívat. To je jediný správný přístup. Tím se taky chci zabývat.“
„Nerozumím,“ řekl jsem.
„Zvykli jsme si, že Vesmír je pohříchu neantropomorfní. Není nic, co by se člověku tak fatálně nepodobalo jako právě Vesmír, a my prostě nejsme zvyklí, aby se přírodní zákon projevoval tak zvláštním způsobem. Příroda umí rozdávat rány elektrickým proudem, spálit ohněm, zavalit kamením nebo vyhubit mořem. Vesmír se projevuje poli a silami, případně silovými poli. Nejsme zvyklí, aby mezi nástroji přírody figurovali ryšaví mužíci nebo poloomámené krasotinky. Jakmile se vyrojí ryšaví pidimužíci, okamžitě začneme mít pocit, že už nepůsobí přírodní zákon, ale jistá inteligence, pospolitost, civilizace. A hned jsme ochotni zapochybovat o známé pravdě, že bůh přírody je záludný, ale nemá zlé úmysly. A hned se nám zdá, že zatím neodhalená tajemství přírody jsou zlaté cihly zamčené v sejfech supermoderní elektronizované banky, a ne hluboko uložené tiché poklady, jak jsme si vždycky mysleli. A to všechno jen proto, že jsme nikdy předtím neslyšeli o polích s kvanty v podobě zrzavého mužíka ve smutku. Jenže teď se ukazuje, že taková pole existují. S tím se budeme muset smířit a přistoupit na to. Možná právě díky jim jsme takoví, jací jsme… Pořád jsme hledali dostatečně šílenou teorii… Tak jsme ji dostali…“ Povzdechl si a pohlédl na mě. „To, co se s námi teď děje, vypadá na první pohled na tragédii. Ale to přece není jen tragédie, je to taky objev. Je to možnost podívat se na makrosvět ze zcela nového zorného úhlu. Prosím tě, snaž se to pochopit.
Před naším případem se tento zákon nijak neprojevil. Přesněji řečeno jsme o jeho projevech nikdy nic neslyšeli. Ačkoli není vyloučeno, že Newtonovy výklady Apokalypsy či Archimédova smrt z rukou opilého vojáka také nepřišly náhodou… To jsou ovšem zatím jen domněnky. Koneckonců by to v dějinách nebylo nic tak neobvyklého. Přibližně totéž se odehrávalo při zkoumání radioaktivity či podstaty blesku. Časem se možná naučíme tento jev usměrňovat do bezpečného koryta, a dokonce ho využívat pro své vlastní účely. V této počáteční fázi se však nedá nic dělat, a nezbývá než riskovat — a zase to ve vědě není ani poprvé, ani naposledy. Byl bych rád, kdybys pochopil, že na celé situaci v podstatě není nic zásadně nového a nevídaného.“
„A proč bych to měl chápat?“ zeptal jsem se ponuře.
„Nevím. Třeba si to pak rozmyslíš. A ještě jedné věci bys měl porozumět: Tohle není program na jeden den nebo na jeden rok. Já se dokonce domnívám, že na to nebude stačit ani století. Ostatně spěchat není kam,“ ušklíbl se. „Před námi je ještě miliarda let. Začít se ale dá a musí hned. A ty? Inu což, ty budeš prostě muset počkat. Až Bobka vyroste. Až si na tu myšlenku zvykneš. Deset let, nebo snad dvacet — to nehraje roli.“
Mlčeli jsme. Bylo to jasné — chtěl mi pomoci. Předestřít nějakou perspektivu, dokázat mi, že nejsem žádný zbabělec a on že zase není žádný zvláštní hrdina. Že jsme prostě dva vědci, byli jsme postaveni před jeden úkol, jenže z řady objektivních příčin on na něm může začít dělat hned, kdežto já ne. Ale mně se tím nijak neulehčilo. Protože on odjede na Pamír a začne se tam hrabat ve Vajngartenově reverzi, v Zacharových fadinzích, ve své metafyzické matematice a oni do něj budou bušit kulovými blesky, posílat na něj přízraky, vodit k němu zmrzlé horolezce a hlavně horolezkyně, shazovat na něj laviny, znetvořovat kolem něj prostor i čas a nakonec ho tak odkráglují. Nebo neodkráglují. A on možná odhalí zákonitosti vzniku kulových blesků a útoků zmrzlých horolezkyň… Ale možná se taky nic takového nestane, on bude tiše a poklidně trčet nad našimi klikyháky a lámat si hlavu, kde, ve kterém bodě se protínají závěry teorie M-dutin se závěry kvalitativní analýzy kulturního vlivu USA na Japonsko, a nejspíš to bude velice neobvyklý průsečík a je docela dobře možné, že právě v tomto průsečíku najde klíček k pochopení onoho zlověstného mechanismu a možná nejen k pochopení, ale i k jeho ovládání… A co když nezůstanu doma?! Ale v této chvíli už jsem si nevěřil.
„Zničí tě to,“ hlesl jsem beznadějně.
„To není tak jisté,“ řekl mi. „A pak, přece tam nebudu sám… a nejen tam… a nejen já…“
Naše pohledy se setkaly a já za silnými skly jeho brýlí nenašel ani napětí, ani křečovitou kuráž, ani planoucí odhodlání — jen ryšavý klid a ryšavou jistotu, že všechno má být právě takhle a nejinak.
Už nic neřekl, ale Já měl pocit, jako by mluvil dál. Spěchat není kam, říkal mi. Do konce světa zbývá ještě miliarda let, říkal mi. Za miliardu let se toho dá ještě moc a moc stihnout, když se nevzdáme a pochopíme, když pochopíme a nevzdáme se. A ještě se mi zdálo, že říká: „Uměl papír třísnit ve svitu svíčky! Měl zač umírat na břehu Černé říčky…!“ A v mém mozku burácelo jeho spokojené houkání, připomínající houkání Wellsova Marťana.
A já sklopil zrak. Seděl jsem celý zkroucený, oběma rukama si tiskl k břichu bílé desky a snad už podesáté či podvacáté si tiše opakovaclass="underline" „… Od té chvíle kráčím chodníky křivolakými, pustými, cestami bez konce a návratu…"»
ARKADIJ STRUGACKIJ
BORIS STRUGACKIJ
Miliardu let před koncem světa
(ze sborníku Miliardu let před koncem světa)
Z ruských originálů Chiščnyje vešči veka, vydaného nakladatelstvím Azernešr, Baku 1981, Obitajemyj ostrov, vydaného nakladatelstvím Dětskaja literatura, Moskva 1971, a Za milliard let do konca světa z časopisu Znanije-sila 1976, č. 9—12 a 1977, č. l, přeložil Libor Dvořák.
Typografie Milan Jaroš. Kresba na přebalu a vazbě Viktoria Ban-Jiránková.
Vydání první. Praha 1985.
Vydalo Nakladatelství Svoboda jako svou 5357. publikaci.
Odpovědný redaktor Ivo Železný.
Výtvarná redaktorka Anna Kubů.
Technická redaktorka Jana Hodková.
Vytisklo Rudé právo, tiskařské závody, Praha.
Náklad 60 000 výtisků. AA 37,38, VA 38,28.
Tematická skupina 13/34.
Cena brož. výt. 34,20 Kčs, váz. výt. 39,— Kčs.
73/604-22-8.5
25 — 011 — 85 Kčs 39,—