Ukázalo se, že ho svou návštěvou poctil soused. Arnold Palyč Sněgovoj.
„Není pozdě?“ zahučel odněkud od stropu. Chlap jako hora. Šedovlasý obr.
„Ale Arnolde Palyči!“ zazpíval Maljanov teatrálně. „Jaképak pozdě mezi přáteli? Rrračte dál!“
Sněgovoj při pohledu na tu euforii trochu zaváhal, ale Maljanov ho popadl za rukáv a vtáhl ho do předsíně.
„Náhodou jdete moc a moc vhod…,“ brebentil a vlekl Sněgového za sebou. „Lidočko, to je Arnold Palyč!“ prohlásil slavnostně. „Hned přinesu ještě jednu sklenici… a láhvinku…“
Upřímně řečeno už se mu před očima všechno vlnilo a všechno tančilo. A máme-li být opravdu upřímní, pak ne mírně, ale pořádně. Pít už by rozhodně neměl, přece se moc dobře zná. Maljanov si však strašně přál, aby všechno bylo báječné, přátelské a aby se všechno všem líbilo. Kéž by tak jeden druhému padli do oka, pomyslel si dojatě, když se lehce potácel před otevřeným barem a poulil oči do nažloutlého šera. Jemu to může být jedno, je to starý mládenec. Kdežto já mám Irku…! Pohrozil prstem do prázdna a zabořil se do baru.
Naštěstí nic nerozbil. Když však přivlekl čistou sklenici a láhev bikavéru ke svým hostům, atmosféra v kuchyni se mu pranic nelíbila. Oba mlčeli, kouřili a jeden o druhého pohledem ani nezavadili. Jejich tváře Maljanovovi z nějakého důvodu připadaly zlověstné. Zlověstně krásná, výrazná tvář Lidoččina a zlověstně tuhý, starými popáleninami poznamenaný obličej Sněgového.
„Co že ztich tu jarý hodokvas?“ zahalasil bodře Maljanov. „Všechno na světě je hloupost. Na světě je jen jedna slast — slast ze sbližování lidí s lidmi! Už si nevzpomínám, kdo to řekl.“ Odzátkoval láhev. „Využijme tedy tohoto setkání… ééé… sbližování…“
A víno se rozproudilo jako řeka, mimochodem i na stůl. Sněgovoj vyskočil ve snaze zachránit sněhobílé kalhoty. Marná sláva, byl nepřirozeně obrovitý. V našich unifikované stísněných bytových poměrech by se snad takoví lidé ani neměli rodit. S těmito úvahami Maljanov jakž takž utřel stůl a Sněgovoj znovu klesl na židli. Žalostně zaskřípěla.
Zatím se veškerá slast ze sbližování lidí s lidmi projevovala jen neartikulovanými citoslovci. Ach, ten zatracený intelektuálský ostych! Dva báječní lidé si pro tuto zbytečnou bariéru nedokážou navzájem otevřít svá srdce hned, spřátelit se na první pohled. Maljanov povstal, zvedl svou číši do výše uší a květnatě tento problém zhodnotil nahlas. Nepomohlo to. Připili si. Zase to nepomohlo. Lidočka se znuděně dívala oknem ven. Nahrbený Sněgovoj točil svou sklenicí po stole v obrovských hnědých dlaních. Maljanov si poprvé všiml, že má popálené i ruce — až k loktům, možná ještě výš. To ho inspirovalo k otázce:
„Tak kdypak nám zase zmizíte, Arnolde Palyči?“
Sněgovoj sebou překvapeně trhl, pohlédl na něj, ale pak se shrbil ještě víc a vtáhl hlavu mezi ramena. Maljanovovi se jednu chvíli zdálo, že snad chce vstát, a vtom mu konečně došlo, že jeho otázka mohla vyznít mírně řečeno dvojsmyslně.
„Arnolde Palyči!“ zaúpěl a vztáhl ruce ke stropu. „Proboha, já chtěl samozřejmě říct něco docela jiného! Lidočko! Abys tomu rozuměla — před tebou totiž sedí naprosto tajemný a záhadný člověk. Čas od času vždycky někam zmizí. Přijde sem, nechá nám klíč od bytu a jako by se rozplynul. Měsíc dva po něm není ani vidu, ani slechu. A pak najednou někdo zazvoní u dveří a Arnold Palyč je zase tu…“ Uvědomil si, že žvaní, co mu slina na jazyk přinese, že už toho bylo dost a že je nejvyšší čas tohle téma opustit. „Zkrátka a dobře, Arnolde Palyči, vy moc dobře víte, jak vás mám rád a jak rád vás vždy vidím. Takže o tom, že byste odsud odešel dřív než ve dvě ráno, nemůže být ani řeči…“
„Ale samozřejmě, Dmitriji Alexejeviči…,“ zabručel Sněgovoj a poplácal Maljanova dlaní po rameni. „Samozřejmě, můj milý, samozřejmě….“
„A tohle je Lidočka!“ šťouchl Maljanov ukazovákem do vzduchu směrem k Lidočce. „Nejlepší kamarádka ze školy mé ženy. Z Oděsy.“
Sněgovoj se s jasným přemáháním otočil k Lidočce a zeptal se:
„Přijela jste k nám do Leningradu nadlouho?“
Něco mu dosti přívětivě odpověděla a on hned položil další otázku, tentokrát šlo snad o bílé noci…
Zkrátka a dobře mezi nimi nakonec přece jen nastal roztomilý kontakt a Maljanov měl příležitost alespoň částečně se ze všeho vzpamatovat. Kdepak, milí zlatí, já už pít nesmím! Taková ostuda, ty žvanile přitroublá! Už neslyšel a nechápal ani slovo, jen sledoval příšernou, pekelným ohněm rozežranou Sněgového vizáž a soužilo ho svědomí. Když už se to soužení dál nedalo snášet, opatrně vstal, přidržuje se zdi tápavě odkráčel do koupelny a zavřel se tam. Chvíli v chmurném zoufalství poseděl na kraji vany, potom pustil naplno kohoutek se studenou vodou a s hekáním pod ni strčil hlavu.
Když se osvěžený a s mokrým límcem vrátil, Sněgovoj ze sebe zrovna pracně soukal anekdotu o dvou kohoutech. Lidočka se zvonivě smála, zakláněla hlavu a nádherně tak vystavovala na odiv svou labutí šíji, jako stvořenou k zulíbání. Maljanov to přijal s uspokojením, i když jinak lidi, kteří zdvořilost dokážou povýšit na umění, neměl v lásce. Slast ze sblížení ovšem zcela nepochybně vyžaduje jako každá jiná slast jisté oběti. Lidočka právě hlásila, že cikánka jí z ruky předpověděla tři muže a bezdětnost. „Co bychom si počali bez cikánek,“ broukl Maljanov a pochlubil se, že jemu osobně cikánka věštila velký objev v oblasti interakce hvězd s galaktickou difúzní hmotou…
„To už snad stačilo, přátelé,“ řekl najednou Sněgovoj. „Musím jít.“ Ztěžka se zvedl a jeho obrovité tělo znovu vyplnilo celou kuchyň. „Dmitriji Alexejeviči, doprovodíte mě laskavě… Dobrou noc, Lidočko, moc mě těšilo…“
Prošli předsíní. Maljanov se neustále snažil přesvědčit hosta, aby tu ještě u jedné láhvinky vydržel, ale Sněgovoj jen kroutil sněhohřívou hlavou a odmítavě mručel. Ve dveřích se však najednou zarazil a zvolaclass="underline"
„Ach ano, Dmitriji Alexejeviči! Já vám přece slíbil tu knížku… Pojďte na okamžik se mnou, hned vám ji dám.“
„Jakou knížku?“ chtěl už se zeptat Maljanov, ale Sněgovoj výstražně přitiskl tlustý ukazovák ke rtům a odtáhl ho přes odpočívadlo ke dveřím svého bytu. Ten tlustý ukazovák Maljanova tak ohromil, že ho následoval pokorně jako ovečka. Sněgovoj mlčky, s dlaní stále ještě sevřenou kolem Maljanovova lokte, nahmatal v kapse klíče a odemkl. V celém jeho bytě se svítilo — v předsíni a v obou pokojích, v kuchyni, a dokonce i v koupelně. Páchl tu nevětraný tabákový dým a koncentrovaná kolínská a Maljanovovi najednou přišlo do hlavy, že za celých těch pět let, co se znají, tu nejspíš ani jednou nebyl. V pokoji, kam ho Sněgovoj zavedl, bylo čisto a uklizeno a také tady všechno svítilo — tříramenný lustr, nástěnné svítidlo i stolní lampa. Přes opěradlo židle viselo důstojnické sako s plukovnickými nárameníky a celou sbírkou řádových stužek. Tak z našeho Arnolda Palyče se nakonec vyklube plukovník… No to se podívejme!
„Jakou knihu?“ otázal se přece jen Maljanov.
„Jakoukoli,“ odpověděl Sněgovoj netrpělivě. „Vezměte si třeba tuhle a držte ji v rukou, abyste ji tu nenechal… A teď bychom se snad mohli na malou chvilku posadit.“
Maljanov zcela vyvedený z míry sebral ze stolu nějaký tlustý svazek, stiskl ho v podpaždí a klesl na pohovku pod nástěnnou lampou. Arnold Palyč se posadil vedle něj a okamžitě si zapálil. Na Maljanova ani nepohlédl.
„Takže…,“ zaduněl jeho bas. „Takže především… Co je to za ženskou?“
„Myslíte Lidočku? Ale to jsem vám přece říkal — ženina přítelkyně. Proč?“
„Znáte ji dobře?“
„To ne… Dneska ji vidím prvně v životě. Přijela s dopisem…,“ Maljanov se zajíkl a polekaně se zeptaclass="underline" „Poslyšte a vy si myslíte, že by…“
Sněgovoj ho přerušiclass="underline"
„Ptát se budu já. Máme málo času. Na čem v současné době pracujete, Dmitriji Alexejeviči?“
Maljanov si okamžitě vzpomněl na Valku Vajngartena a znovu jím projelo nepříjemné mrazem. Křivě se ušklíbl a poznamenaclass="underline"
„Dneska všechny nějak zajímá, na čem dělám…“
„A koho ještě to zajímalo?“ zeptal se rychle Sněgovoj a provrtával ho malýma modrýma očkama. „Ji?“