Z měsíční záplavy se vynoří neskutečně krásná žena a vede za ruku k Ivanovi zarostlého neholeného muže, který se bojácně ohlíží. Ivan ho hned poznal. Je to jeho noční host, pacient ze stoosmnáctky. Profesor k němu ve snu vztahuje ruce a ptá se dychtivě: „Takto je tedy konec příběhu?”
„Ano, můj učedníku,” odpovídá noční host a žena přistupuje k Ivanovi:
„Ano, takto skončilo. Všecko na světě nějakkončí… Ukažte, já váspolíbím a bude zasvšecko dobré…” Sklání se k Ivanovi, líbá ho na čelo a Ivan ji obejme a zahledí se jí do očí, ale ona se vzdaluje a odchází se svým společníkem k měsíci… Měsíc běsní, zalévá Ivana světlem a rozstřikuje paprsky na všechny strany. V pokoji propuká měsíční potopa, světlo se čeří, stoupá a zaplavuje lůžko. Ivan se usmívá ze sna. Ráno se probouzí mlčenlivý, ale už zcela klidný a zdráv. Jeho rozjitřená paměť se ztiší a až do příštího úplňku už nikdo neruší jeho spánek: ani beznosý Gestasůvkat, ani nelítostný pátý prokurátor Judeje, jezdec Zlatého kopí Pilát Pontský.
1929–1940