„Jsou mrtví, zmrzlí!“ vykřikl Erg Noor.
Hvězdolet visel dál nad satelitem Zirdy a čtrnáct párů očí se nemohlo odtrhnout od skleněného hrobu — ano, byl to opravdu hrob. Kolik roků zde sedí ty mrtvoly? Před sedmdesáti lety se planeta odmlčela, a připočteme-li šest roků, než z ní doletí paprsky na Zem — jsou to tři čtvrtiny století.
Všechny pohledy se obrátily k náčelníkovi. Bledý Erg Noor se pozorně díval na bledě žlutý opar atmosféry obklopující planetu. Jen matně skrze ni prosvítaly sotva znatelné čáry pohoří, občas prokmitl záblesk moří, ale nic nedávalo odpověď, pro kterou sem přijeli.
„Stanice je zničena a za sedmdesát pět let nebyla obnovena! To znamená, že planetu postihla katastrofa. Musíme se spustit níž, proniknout od atmosféry, a možná i přistát. Jste tu všichni. Ptám se, co o tom soudí Rada…“
S námitkami začal jen astronom Pur Chiss. Niza s nevolí pozorovala jeho velký orlí nos a nízko přisedlé, nehezké uši.
„Jestli na planetě došlo ke katastrofě, pak nemáme žádné vyhlídky, že získáme anamezon. Obletíme-li planetu nízko nad povrchem — neřku-li, že bychom přistáli — vyplýtváme značnou část ze zásob planetárního paliva. Kromě toho nevíme, co se přihodilo. Třeba na planetě působí silné záření, které nás všechny zahubí.“
Ostatní členové výpravy se připojili k náčelníkovi.
„Žádné záření na planetě nemůže vážně ohrozit raketu s kosmickou záštitou. Copak tu nejsme proto, abychom objasnili, co se stalo? Co odpoví Země Velikému Okruhu? Zjistit skutečnost ani zdaleka nestačí, musíme ji vysvětlit. Odpusťte mi ty školácké úvahy!“ zahovořil Erg Noor a obvyklý kovový přízvuk v jeho slovech cinkl výsměchem. „Těžko se můžeme vyhnout tomu, co je naší nejvlastnější povinností…“
„Teplota horních vrstev atmosféry je normální!“ radostně hlásila Niza.
Erg Noor se usmál a obezřetně, závit po závitu se spouštěl, zpomaluje zároveň spirálovou dráhu hvězdoletu. Zirda byla o trochu menší než Země a při oblétnutí v malé výšce nebylo třeba velké rychlosti. Astronomové a geolog porovnávali mapy planety s tím, co zaznamenaly přístroje Tantry. Pevniny si přesně zachovaly své dřívější obrysy, moře se poklidně blyštěla v rudém slunci. Svou podobu nezměnily ani horské hřebeny — jenom planeta mlčela.
Třicet pět hodin neopouštěli astronauti svá stanoviště v pozorovatelnách
Všechny údaje o složení atmosféry i záření rudého slunce přesně souhlasily s předešlými zprávami o této planetě. Erg Noor otevřel příručku o Zirdě a vyhledal sloupec, kde byly záznamy o její stratosféře. Ukázalo se, že ionizace je vyšší než obvykle. V Noorově hlavě začala dozrávat temná, zneklidňující domněnka.
Když letadlo opisovalo šestou otočku sestupné spirály, vystoupily zřetelně obrysy velkých měst. Ale ani teď nezachytily přijímače hvězdoletu žádný signál.
Niza Krit se dala vystřídat, aby něco pojedla a trochu si zdřímla. Zdálo se jí, že spala sotva několik minut. Hvězdolet neletěl nad noční polokoulí Zirdy rychleji než obyčejný pozemský spirolet. Dole se měla rozkládat města, továrny, přístavy. Ale ať lidé sebevíc pátrali mocnými optickými stereoteleskopy, tmu tmoucí neproblesklo ani světélko. Kosmický letoun rozrážel atmosféru a otřásající rachot musilo být slyšet na desítky kilometrů.
Uplynula hodina. Nezaplálo ani jediné světlo. Úmorné čekání bylo nesnesitelné. Noor zapnul poplašné sirény. Nad černou propastí se nesl hrozný řev a Pozemšťané doufali, že ve spojení s burácejícím vzduchem dolehne až k záhadně mlčícím obyvatelům Zirdy.
Záplava oslňujícího světla setřela zlověstnou tmu — Tantra vyplula na osvětlenou část planety. Dole se dále rozprostírala sametová čerň. Rychle zvětšené snímky ukázaly, že je to souvislý koberec květů, které se podobaly sametově černým mákům na Zemi. Sametové porosty se táhly na tisíce kilometrů místo lesů, křovin, rákosí i trávy. Z černého koberce vyčnívaly ulice měst jako žebry obrovských kostlivců a zrezavělé železné konstrukce připomínaly čerstvé rány. Nikde ani jediný živý tvor, nikde stromek, jen samé černé máky.
Tantra svrhla pumovou pozorovací stanici a znovu vplula do noci. Za šest hodin oznámil automat složení vzduchu, teplotu, tlak i ostatní podmínky na povrchu Zirdy. Kromě zvýšené radioaktivity byly všechny údaje o planetě normální.
„Otřesná tragédie,“ zamumlal přiškrceným hlasem biolog Eon Tal, když zapisoval poslední hlášení ze stanice. „Zničili sami sebe a celou svoji planetu!“
„Opravdu?“ zeptala se Niza a skrývala slzy, které se jí draly do očí. „To je strašné! Vždyť ionizace není vůbec tak silná.“
„Přešlo už hezkých pár let,“ odvětil suše biolog. Přesto, že byl mlád, jeho čerkeský obličej s orlím osem vypadal mužně. Teď se tvářil hrozivě: „Takový radioaktivní rozpad je nebezpečný právě tím, že se hromadí nepozorovaně. Celkové množství záření se mohlo po staletí zvětšovat kor za korem, jak nazýváme biodozy ozařování, a pak nejednou nastal kvalitativní skot! Degenerace, neplodnost, plus epidemie ze zhoubného záření… Nestává se to poprvé. Okruhu jsou známy podobné katastrofy…“
„Třeba tak zvaná Planeta fialového slunce,“ ozval se vzadu hlas Erga Noora.
„Tragické je,“ podotkl zasmušilý Pur Chiss, „že její podivné slunce zajišťovalo obyvatelům neobyčejně silný zdroj energie při svítivosti sedmdesáti osmi našich sluncí a při spektrální třídě A nula…“
„Kde je ta planeta?“ vyptával se biolog Eon Tal. „Není to ta, kterou se Rada chystá osídlit?“
„Právě ta. Na památku po ní dostal své jméno zmizelý Algrab.“
„Hvězda Algrab čili Delta Havrana!“ vykřikl biolog. „Ale k ní je příliš daleko!“
„Čtyřicet šest parseků. Sestrojujeme přece kosmické rakety pro stále větší vzdálenosti…“
Biolog pokývl hlavou a zabručel, že nebylo zrovna vhodné nazývat hvězdolet podle zaniklé planety.
„Ale hvězda nezanikla, dokonce i planeta je celá. Než uplyne sto let, osijeme ji a zalidníme,“ odpověděl přesvědčeně Erg Noor.
Rozhodl se pro obtížný manévr; chtěl rovnoběžkovou oběžnou dráhu kosmického letadla změnit na poledníkovou, podél osy Zirdiny rotace. Jak by se mohli vzdálit od planety, aniž se přesvědčili, že opravdu všichni zahynuli? Snad ti, kdo zůstali naživu, nemohou přivolat pomoc, protože mají zničené energetické stanice a poškozené přístroje?
Nebylo to poprvé, kdy Niza viděla Erga Noora za řídícím pultem při odpovědném manévru. S neproniknutelnou tváří a s rychlými, přesnými pohyby jí připadal jako legendární hrdina.
A znovu Tantra vykonala beznadějnou pouť kolem Zirdy, tentokrát od pólu k pólu. Tu a tam, zvláště v středních šířkách, se objevily rozsáhlé oblasti holé půdy. Tam visel ve vzduchu žlutý mrak, jímž prosvítaly gigantické zvlněné brázdy rudého písku, vířícího ve větru.
A dál se opět prostíraly smuteční sametové příkrovy černých máků, jediných rostlin, které odolaly radioaktivitě, nebo které jejím vlivem změnily své vlastnosti.
Všechno bylo jasné. Hledat v mrtvých rozvalinách anamezonové palivo, které tu na doporučení Velikého Okruhu připravili pro hosty z jiných světů — Zirda měla zatím jen planetolety, a ne hvězdolety — bylo nejen marné, nýbrž i nebezpečné. Tantra začala rozvíjet letovou spirálu opačným směrem, od planety. Na ionotrigerních neboli planetárních motorech dosáhla rychlosti sedmnácti kilometrů za vteřinu, které se užívalo při meziplanetárních letech, při vzlétnutích i přistáních — a opustila vymřelou planetu. Zamířila k neobydlené soustavě, označované jen smluvenou šifrou, kde už dříve shodili pumové majáky. Tam také měl čekat Algrab. Spustili anamezonové motory. Jejich obrovská síla zvýšila za dvaapadesát hodin rychlost hvězdoletu na obvyklých devět set miliónů kilometrů za hodinu. K místu setkání zbývalo patnáct měsíců cesty, čili jedenáct podle závislého času na raketě. Kromě dozorčí služby mohla se celá posádka pohroužit do spánku.