„Magické slůvko? Jaké magické slůvko?“
Klepadlo se s pohrdáním ušklíblo. „Fopak váf dofela nif nenaufili, flefinko?“
Vztyčila se do celé své výšky, což za tu práci ani nestálo. Cítila, že nadešel čas, kdy musí ukázat, co v ní vězí. Její otec v boji osobně zabil přes sto nepřátel. To by bylo, aby si ona neporadila s nějakým klepadlem!
„Dostalo se mi vzdělání,“ informovala klepadlo s ledovou odměřeností, „od těch nejlepších učenců naší země.“
Nezdálo se, že by to na klepadlo udělalo nějaký zvláštní dojem.
„Jeftli váf ofvem nenaufili magifké flůvko, vdaleka nemohli být tak dobví, jak víkáte.“
Keli se natáhla, chytla za těžký kruh a udeřila jím do dveří. Klepadlo se na ni přísně zamračilo.
„Jen na mě klidně buďte hvubá,“ ucedilo mezi zuby. „To fe mi dofela líbí.“
„Jsi odporné!“
„Jafně. Ooo, to bylo něfo, pvosím, vkuf to jeftě jednou!“
Dveře se znovu maličko pootevřely a v šeru se ukázal chomáč kudrnatých vlasů.
„Madam, už jsem vám řekl, že máme zavře —“
Keli splaskla jako propíchnutý balonek.
„Prosím, pomozte mi!“ řekla s pláčem na krajíčku. „Prosím!“
„Vidíte?“ prohlásilo klepadlo triumfálně. „Dvív nebo povději si každý vfpomene na magifké slůvko!“
Keli se účastnila s otcem většiny oficiálních návštěv a událostí v Ankh-Morporku a setkala se se staršími mágy Neviditelné univerzity, což byla nejlepší plošská magická škola. Někteří z nich byli vysocí, větší část jich byla tlustých a skoro všichni byli skvěle oblečeni, nebo si to o sobě alespoň mysleli.
Ve skutečnosti v magii, stejně jako v mnoha obyčejných oborech, panují určité módní vlny a doba, kdy bylo „šik“ vypadat jako bělovousý stařík v pokročilém věku, už byla tatam. Část minulé generace chtěla být bledá a tajemně zajímavá, zatímco ostatní se jim vysmívali a na protest chodili v podobách ušmudlaných venkovský druidů. Keli však znala mágy v podobě představující kožešinou lemované kulaťoučké dobráky se sípajícím dechem a Ohňomil Dobrořez ji svou kouzelnou podobou nijak neokouzlil.
Byl mladý. No, s tím se celkem nedalo nic dělat, pravděpodobně většina mágů začíná jako mladí. Neměl plnovous, dokonce ani vous, a jediné, čím bylo lemováno jeho roucho, byly rozedrané okraje.
„Dala byste si něco k pití nebo něco?“ zeptal se jí a velmi nenápadně odkopl pod stůl starou vestu, která se válela na zemi.
Keli se rozhlédla kolem po něčem, na co by si mohla sednout a na čem by nebyly hromady prádla nebo špinavé ponožky, ale pak beznadějně zavrtěla hlavou. Dobrořez si všiml jejího výrazu.
„Je tady maličko neuklizeno,“ prohlásil spěšně a loktem srazil na zem talíř se zbytkem česnekové pomazánky. „Obvykle sem chodí dvakrát týdně paní Nugátová a poklidí tady, ale teď odjela k sestře, která má nějaké zdravotní potíže. Ještě včera jsem tady někde viděl prázdný hrneček.“
„Mám velkou potíž, pane Dobrořeze,“ prohlásila Keli.
„Okamžíček, vydržte chvilku.“ Natáhl se k háku nad ohništěm a sundal z něj špičatou čepici, která pamatovala lepší časy, i když podle jejího vzhledu to zase o tolik lepší časy být nemohly, a řekclass="underline" „Dobrá. Tak se do toho pusťte.“
„To je ten klobouk tak důležitý?“
„Oh, ten je naprosto nezbytný. Když chcete provozovat magii, musíte mít správnou pokrývku hlavy. Tohle my, mágové, dobře víme.“
„No, když to říkáte… Podívejte se, vidíte mě?“
Podíval se na ni. „Ano. Jistě. Naprosto jistě mohu prohlásit, že vás vidím.“
„A slyšíte mě taky? Určitě mě slyšíte, že?“
„Jasně a hlasitě. Ano. Každá slabika na svém místě. Žádné potíže.“
„Pak vás jistě překvapí, když vám řeknu, že nikdo jiný v celém městě mě nevidí!“
„Jenom já?“
Keli si odfrkla. „A vaše klepadlo.“
Dobrořez odstrčil od stolu židli a sedl. Trochu se zpotil. Tváří mu přeběhl zamyšlený výraz. Pak vstal, sáhl pod sebe a vytáhl beztvarou načervenalou hmotu, která ještě před chvílí mohla být polovinou pizzy.[3]
Smutně na ni zíral.
„A to jsem ji hledal skoro celé dopoledne, věřila byste tomu?“ prohlásil. „Byla to,Všehochuť s dvojitou paprikou’.“ Zvedl nevábnou placku a najednou si vzpomněl na Keli.
„Sakryš, pardón,“ zahlaholil. „Kde je mé dobré vychování? Co si o mě pomyslíte? Tady. Vezměte si ančovičku. Prosím.“
„Poslouchal jste mě?“ vyštěkla na něj Keli.
„A vy se cítíte neviditelná? Jako samo o sobě?“ zeptal se Dobrořez zvědavě.
„Samozřejmě, že ne. Jediné, co cítím, je vztek. Proto chci, abyste mi předpověděl budoucnost.“
„No, víte, v tom se nijak zvlášť nevyznám, myslím, že to je spíš záležitost pro astrologa a já…“
„Mohu vám zaplatit.“
„Je to také nelegální, víte?“ odpověděl Dobrořez nešťastně. „Starý král předpovídání štěstí ve Sto Latech důrazně zakázal, neměl mágy nijak zvlášť v lásce.“
„Mohu zaplatit hodně.“
„Paní Nugátová mi řekla, že to děvče, co nastoupilo na trůn, bude asi ještě horší. Prý je nesmírně nafoukaná. Obávám se, že ta určitě nebude pohlížet laskavě na provozovatele vznešených umění.“
Keli se usmála. Kdyby u toho byli příslušníci dvora, kteří už někdy ten úsměv viděli, pokoušeli by se v téhle chvíli Dobrořeza odtáhnout na nějaké bezpečnější místo, jako je třeba vedlejší kontinent. Jenže u toho nikdo takový nebyl a Dobrořez klidně seděl na svém místě a pokoušel se obrat si z roucha zbytky žampionů.
„Pokud vím, je hrozně náladová,“ řekla Keli, „ale velice bych se divila, kdyby vás dala vyhnat z města.“
„No teda!?“ podíval se na ni nejistě Dobrořez. „Vážně si to myslíte?“
„Podívejte,“ přesvědčovala ho Keli, „vždyť mi vůbec nemusíte předpovídat budoucnost, předpovídejte mi přítomnost. Proti tomu by nemohla ani ona nic namítat. A jestli chcete, tak s ní promluvím,“ dodala velkoryse.
Dobrořez pookřál. „Ach, vy ji znáte?“ řekl.
„Ano, ale jsou chvíle, kdy si říkám, že moc špatně.“
Dobrořez si povzdechl a ponořil se do zbytků na stole, shazoval laviny starého nádobí a dávno mumifikované zbytky různých jídel. Nakonec odněkud vydoloval tlustou koženou tobolku přilepenou ke kusu sýra.
„No,“ prohlásil trochu pochybovačně, „tohle jsou karotkové karty. Destilovaná moudrost Prastarých a tak dále. Nebo ještě umím Čing Aling podle Střeďanů. Z čajových lístků nepředpovídám.“
„Já bych zkusila ten Čing.“
„Takže mi hezky hoďte před sebe tyhle lodyhy řebříčku.“
Udělala, co chtěl. Oba se zadívali na vzniklý obrazec.
„Hmm,“ prohlásil Dobrořez po chvíli. „Dobrá, takže to máme jeden na ohništi, jeden v hrnku od kakaa, pak další na ulici, čtvrtý na okně, další na stole a poslední… ne dva poslední za skříní. Doufám, že paní Nugátová už najde zbytek.“
„Neřekl jste, jakou silou je mám hodit. Mám to zkusit znovu?“
3
Pozn. autora: První pizzu vymyslel na Ploše klačský mystik Ronron „Zjevený Joe“ Shuwadi, který tvrdil, že mu na ni dal recept ve snu sám Stvořitel Plochy, který údajně dodal, že to je to, co měl celou dobu v úmyslu stvořit. Pouštní poutníci, kteří viděli originál, s proslulou a neuvěřitelnou dokonalostí zachovaný v zakázaném městě Ee, říkají, že Stvořitel měl evidentně na mysli malý slaný koláč se sýrem a feferonkami ozdobený několika černými olivami[15]. Takové věci jako pohoří a oceány tam přidal v tvůrčím zápalu a na poslední chvíli, jak se často stává.