„Ne-e, raději ne.“ Dobrořez začal obracet nažloutlé strany velké knihy, kterou byla ještě před chvilkou podložena jedna noha stolu. „No, jak se zdá, dává nám to seskupení celkem jasný smysl. Ano, tady to máme — oktagram 8887: ilegalita, nesmiřitelná husa. K tomu odvolávka tady… okamžik… okamžíček… jo. Mám to!“
„Takže?“
„Bez svislosti, tak až dech se tají, moudře purpurový vládce vstříc jde čaji a za večerů měkkýš kletý, tiše setrvává mezi mandlovými květy.“
„Ano?“ prohlásila obdivným hlasem Keli. „A co to znamená?“
„No, pokud nejsi měkkýš, tak nic moc. Obávám se, že to muselo něco ztratit překladem.“
„Jste si jist, že opravdu víte, jak se to dělá?“
„Co kdybychom zkusili karty?“ navrhl spěšně Dobrořez a rozložil listy čaje do vějíře. „Vyberte si kartu. Jakou chcete.“
„Je na ní Smrť,“ řekla Keli.
„Aha? No, dobrá. Samozřejmě, takhle karta se sice jmenuje Smrť, ale to ještě neznamená, že ten, kdo si ji vytáhne, musí hned zemřít,“ pospíšil si Dobrořez.
„Chcete říci, že když zákazník začíná být nervózní a vy máte strach mu říci pravdu, tak to prostě smrt neznamená, hmm?“
„Podívejte, vezměte si nějakou jinou kartu.“
„Na té je taky Smrť,“ řekla Keli.
„Vrátila jste tu první do balíčku?“
„Ne. Mám si vzít ještě jednu?“
„Proč ne?“
„A podívejme, to je náhoda!“
„Smrť číslo tři?“
„Správně. To máte zvláštní balíček, se kterým děláte kouzelnické triky?“ Keli se snažila mluvit lhostejně, ale i ona slyšela ve svém hlase slabý zvoneček hysterie.
Dobrořez se na i zamračil, opatrně vložil karty nazpět do balíčku, ten zamíchal a karty rozložil lícem nahoru na stůl. Karta se Smrťem v nich byla jen jedna.
„Ty vado,“ řekl, „obávám se, že to začíná být vážné. Mohu vidět vaši ruku, prosím?“
Dlouho studoval Keliinu dlaň. Po nějaké době přešel ke skříni, z jedné poličky vzal hodinářskou lupu, rukávem z ní otřel ovesnou kaši a několik dalších minut věnoval královnině dlani, kterou studoval do těch nejmenších podrobností. Nakonec se opřel na židli, vytáhl z oka lupu a podíval se na Keli.
„Vy jste mrtvá,“ prohlásil.
Keli čekala. Nenapadla ji žádná případná odpověď. „Nejsem“ se jí zdálo už dost ohrané a „Je to vážné?“ zase příliš lehkovážné.
„Řekl jsem, že si myslím, že je to vážné?“ zeptal se Dobrořez.
„Myslím, že ano,“ přikývla Keli opatrně a snažila se mluvit tiše a klidně.
„Tak to jsem měl pravdu.“
„Oh.“
„Mohlo by to skončit tragicky.“
„Jaká větší tragédie ještě může potkat někoho, kdo je mrtvý?“
„Já neměl na mysli vás.“
„Aha.“
„Zdá se, že se zvrtlo něco velice důležitého, víte. Vy jste podle všech ukazatelů v pravém slova smyslu mrtvá, jenže ve skutečnosti nejste. Chci říct, že karty si myslí, že jste mrtvá. Linie života, kterou máte na dlani, si myslí, že jste mrtvá. Všechno a každý si myslí, že jste mrtvá.
„Já si to nemyslím,“ odsekla mu Keli, ale její hlas už zdaleka nebyl sebevědomý.
„Obávám se, že vaše mínění tady není důležité.“
„Ale lidé mě vidí a slyší!“
„Jedna z prvních věcí, které se na Neviditelné univerzitě naučíte, je to, že lidé dost často svým smyslům nijak zvlášť nedůvěřují. Je pro ně mnohem důležitější, co jim říká jejich vědomí.“
„Tím chcete říci, že lidé mě nevidí proto, že jim jejich vědomí říká, aby mě neviděli?“
„Obávám se, že teď jste klepla hřebík na hlavičku. Říká se tomu, myslím, osudové předurčení nebo tak nějak.“ Dobrořez se na ni nešťastně zadíval. „Jsem mág, víte, a my se v takových věcech přece jen trochu vyznáme.
„No, abych řekl pravdu, není to první věc, kterou se tam naučíme,“ dodal. „Nejdřív se samozřejmě dozvíte, kde jsou záchody a takové ty věci. To vám řeknou nejdřív, ale hned potom vám řeknou tamto…“
„Ale vy mě přece vidíte!“
„No jo. Jasně. Jenže mágové mají speciální výcvik, a tak vidí věci, které tady jsou, a nevidí to, co není. Víte, na to existují taková zvláštní cvičení…“
Keli zabubnovala prsty na stůl, nebo se o to alespoň pokusila. Pohyb byl strašlivě těžký. Podívala se v hrůze na vlastní prsty.
Dobrořez přiskočil a spěšně otíral stůl.
„Pardon,“ mumlal, „měl jsem včera k večeři koláč s melasou.“
„Co s tím mohu dělat?“
„Nic.“
„Nic?“
„No, mohla by se z vás stát výjimečně úspěšná zlodějka… promiňte. To ode mne bylo netaktní.“
„Taky si myslím.“
Dobrořez ji neohrabaně poplácal po ruce, a Keli byla natolik ponořena do vlastních myšlenek, že si té urážky majestátu ani nevšimla.
„Víte, všechno je pevně dáno. Historie taky, od začátku do konce. Ať už jsou fakta jakákoliv, na tom nezáleží. Historie si to prostě namíří rovnou přes ně a převálcuje je. Nemůžete nic změnit, protože ty změny jsou součástí vaší historie. Vy jste mrtvá. To je určeno osudem. Musíte se s tím prostě smířit.“
Omluvně se usmál. „Jste ovšem mnohem šťastnější než většina ostatních mrtvých lidí, to objektivně přiznejte,“ utěšoval ji. „Zůstala jste naživu a můžete si to užít.“
„Ale já se s tím nechci smířit! Proč bych měla? Moje vina to není!“
„Vy mi nerozumíte. Svět a jeho historie jde dál. Vy už se toho nemůžete účastnit. V tom procesu už pro vás není místo, copak to nevidíte? Nejlíp uděláte, když necháte věci, aby se děly po svém.“ Znovu ji popleskal po ruce. Vrhla na něj přísný pohled. Rychle ruku odtáhl.
„No ale co bych tedy měla dělat?“ zeptal se bezradně. „Nejíst, protože to jídlo tady není od toho, abych ho snědla právě já? Zalézt do nějaké krypty a dožít tam zbytek života?“
„No, je to trochu oříšek, co?“ souhlasil Dobrořez. „Ale obávám se, že je to váš osud. Jestliže vás svět nevnímá, neexistujete. Já jsem mág. A my mágové o tom…“
„Neříkejte to.“
Keli vstala.
Před pěti generacemi jeden z jejích předků zastavil bandu svých potulných hrdlořezů ve vzdálenosti pěti mil od Sto Lat a dlouho pozoroval spící město zprvu se zamyšlením a pak s neobvykle rozhodným výrazem. Nakonec řekclass="underline" „Už toho bylo dost. To, že se jednou někdo v sedle narodil, ještě neznamená, že by v té prokleté věci musel taky zemřít.“
Je nesporné, že mnoho z rodových charakteristických rysů přešlo na jeho potomka[4], a to včetně jeho nepochybné, i když poněkud exotické přitažlivosti. Nikdy to na Keli nebylo vidět tak jako právě v tomhle okamžiku. Udělalo to dojem i na Dobrořeza. Když došlo na umíněnost, mohli jste Keli na bradě rozbíjet štěrk.
Přesně tím samým tónem, který její předek použil, když oslovil své unavené, potem zbrocené druhy a následovníky před útokem[5], řekla:
„Ne. Já se s tím odmítám smířit. Odmítám změnit se v nějakého ducha. A ty mi pomůžeš, mágu!“
Dobrořezovo podvědomí ten tón poznalo. Měl určité zabarvení, které přinutilo dokonce i červotoče v podlaze, aby všeho nechali a postavili se do pozoru. Ta slova nevyjadřovala názor, ale říkala: a věci budiž takto.
4
Pozn. autora: I když to naštěstí nebyly ani dlouhé kníry, ani kulatá kožešinová čepice s hrotem nahoře.
5
Pozn. autora: Jeho řeč se zachovala díky tomu, že se předávala z generace na generaci v epické poémě, kterou napsal jeho syn, jenž už se nenarodil v sedle, a měl dokonce jíst vidličku a nožem. Ta začínala: „Hleďte tam naši dávnověcí nepřátelé spí na nakradeném zlatě, přežraní a obtloustlí, nechť zkázy oštěpy je zhltnou jako požár stepní za větrného dne v bezvodé době letní, ať čepele meče nelítostně se jim v těla zaboří jak rohy yoka, jehož v létě mouchy rozzuří. A tak to pokračovalo další tři hodiny. Skutečnost, která si většinou nemůže dovolit pěvcům zaplatit honorář, zaznamenává, že doopravdy zněla celá řeč vlastně takto: „Mládenci, většina z nich se ještě válí v posteli, takže bychom jimi měli prolítnout stejně rychle jako přezrálý plod kzakovníku mrňavou stařenkou, a abych vám řekl pravdu, já už mám těch špinavých jurt až pocuď!“