„Slyšela jsi, co jsem řekl?“
„Co myslíš?“
„No přece… Nic. Nic důležitého. Promiň.“
Ysabell si vzdechla a vstala.
„Předpokládám, že už chceš jít,“ řekla. „jsem ráda, že jsme si to s tou svatbou vyjasnili. Moc hezky jsem si s tebou popovídala.“
„Mohli bychom si vytvořit takové to nesnášenlivé přátelství,“ navrhl Mort.
„Obyčejně se nedostanu k řeči s lidmi, se kterými otec pracuje.“ Zdálo se, že není schopna odejít, jako kdyby čekala, že Mort řekne něco jiného.
„No jo, to asi ne,“ bylo jediné, co ho napadlo.
„Předpokládám, že už budeš muset jít pracovat.“
„Více méně ano.“ Mort zaváhal. Cítil, že z jakéhosi nepochopitelného důvodu se teď jejich rozhovor dostal z mělčin a vznáší se nad tajemnými hlubinami, o nichž neměl ani tu nejmenší představu.
Pak se ozval zvuk jako —
Připomenul Mortovi starý dvůr u jejich domu a bodl jej ostnem touhy po domově. Během drsných zim, které byly v horách Beraní hlavy pravidlem, chovala jejich rodina na dvoře odolného horského thargu a přikrmovala ho senem a slámou. Když přišla jarní obleva, bývala na nevelkém dvoře skoro metrová vrstva hnoje a na něm udusaná ztvrdlá kůra. Když byl člověk opatrný, mohl po ní chodit. Když jste opatrní nebyli, probořili jste se až po kolena do koncentrovaného hnoje. Ten zvuk, který se ozval, když jste vytahovali nohu z té zelené a pářící se břečky, byl stejným signálem přicházejícího jara jako ptačí píseň nebo bzukot prvních včel.
Teď se ozval tentýž zvuk. Mort se instinktivně zadíval na boty.
Ysabell plakala, ne drobnými tichými vzlyky jako pravá dáma, ale prudce a hlasitě lapala po dechu, znělo to trochu jako praskání bublin unikajících z podmořského vulkánu, které bojují jedna s druhou o to, kdo bude na povrchu dříve. Byly to vzlyky, které v ní dozrály v dlouhé samotě a teď z jejího nitra unikaly pod tlakem.
Mort nesměle prohlásiclass="underline" „Cože?“
Tělo se jí třáslo jako mořské dno v epicentru zemětřesení. Neohrabaně se pokoušela najít v rukávu kapesníček, ale ten jí byl za těchto okolností platný stejně jako papírový klobouk za bouře. Pokoušela se mu něco říci, ale její slova se změnila v proud nesrozumitelných přerušovaných vzlyků.
Mort řekclass="underline" „Co jsi říkala?“
„Ptala jsem se tě, kolik myslíš, že je mi let?“
„Patnáct,“ odhodlal se.
„Je mi šestnáct,“ zakvílela. „A víš, jak dlouho je mi už šestnáct?“
„Promiň, ale teď ti nerozumím…“
„Samozřejmě, tomu by nikdo nerozuměl. Nikdo!“ Znovu se vysmrkala a navzdory roztřeseným rukám opatrně nacpala promočený kapesníček nazpět do rukávu.
„Ty se dostaneš na svět. Ty tady ještě nejsi tak dlouho, aby sis toho všiml. Tady totiž stojí čas, nevšiml sis? Samozřejmě že tady taky něco utíká, ale není to skutečný čas. On neumí stvořit skutečný čas.“
Když znovu promluvila, byl její hlas napjatý opatrný, a především statečný, jako hlas někoho, kdo se s vypětím vůle, navzdory všem nebezpečím, překážkám a nepřízni osudu sebral, ale kdo se také může každým okamžikem znovu rozsypat.
„Už je mi šestnáct pětatřicet let.“
„Cože?“
„První rok to bylo pravdu těžké.“
Mort se v duchu ohlédl za těmi několika týdny zdejšího pobytu a s pochopením přikývl.
„A proto jsi četla všechny ty knihy?“
Ysabell sklopila oči a trochu stydlivě začala kreslit špičkou boty ve štěrku.
„Je to hrozně romantické,“ řekla nakonec. „Některé z těch příběhů jsou opravdu nádherné. Třeba ten o té dívce, která vypila jed, když umřel její milý, nebo o té, co skočila ze skály do moře, protože její otec ji nutil do sňatku s tím starým, a další, tam se zase jiná dívka utopila, než by se oddala…“
Mort užasle naslouchal. Soudě podle Ysabellina výběru příběhů, byla každá žena Zeměplochy, která se dožila dospělosti a stačila pak unosit alespoň jedny punčochy, významnou osobností.
„— a ona si myslela, že on je mrtvý, tak se otrávila, jenže on se po nějaké době probudil, a když viděl, že je otrávená, tak se sám probodl, potom taky byla jedna dívka, která —“
Zdravý rozum se sice zabýval myšlenkou, že alespoň několik žen muselo dosáhnout třetí dekády svého života, aniž spáchalo sebevraždu z lásky, ale bylo vidět, že zdravý rozum v těchhle dramatech neměl ani štěk.[6] Mort už věděl, že s láskou můžete cítit horko i mráz, slabost i krutost, ale zatím si neuvědomil, že člověk může i dokonale zhloupnout.
„— takže za ní noc co noc plaval přes širokou řeku, ale jednou přišla bouře, a když se neobjevil, ona se —“
Mort tak nějak tušil, že některé mladé páry se potkají, řekněme, na venkovské tancovačce, padnou si do oka, chodí spolu nějaký ten rok nebo dva, párkrát se sice pohádají, ale nakonec se vezmou a vůbec se nezabíjejí. Najednou si uvědomil, že výčet hvězdami odsouzených lásek už skončil.
„Oh,“ prohlásil slabým hlasem, „a nejsou i takové lásky, které někdo třeba přežije?“
„Milovat znamená trpět,“ oznámila mu Ysabell. „V příběhu musí být také spousta temných vášní.“
„Vážně?“
„Samozřejmě a taky mučivé úzkosti.“
Zdálo se, Ysabell o něčem přemýšlí.
„Poslyš, neříkal jsi něco, jako že někdo neví, kudy kam?“ zeptala se stísněným hlasem člověka, který se snaží chovat statečně.
Mort se rychle zamyslel. „Ne,“ prohlásil.
„Obávám se, že jsem tě moc neposlouchala.“
„Na tom vůbec nezáleží.“
K domu došli mlčky.
Když se Mort vrátil do pracovny, zjistil, že je Smrť pryč a na stole stojí čtvery přesýpací hodiny.
Pod nimi byl zastrčen proužek papíru.
Mort si myslel, že Smrť bude psát buď starou frakturou, nebo groteskem, jaký se používá na nápisy na pomnících, ale pravdou bylo, že Smrť prostudoval několik klasických spisů o grafologii a pak si zvolil styl a rukopis, který vypovídal o dokonale vyrovnané a vyvážené osobnosti.
Na lístku stálo:
Šel jsem na ryby. V Pseudopolisu je jedna poprava, v Krullu máme jedno přirozené úmrtí, jedno zřícení v Karrických horách a jednu epidemii v Ell-Kinte. Zbytek dne si můžeš udělat volno.
Mort byl přesvědčený, že historie a budoucnost světa se zmítají jako prasklé ocelové lano, které obrovskými ničivými oblouky poletuje skutečností ze strany na stranu.
Historie ovšem taková není. Historie se mění pomalu, páře se jako starý svetr. Byla už mnohokrát zalátána a vyspravena, přepletena tak, aby vyhovovala různým lidem, zastrčena do bedýnky pod výlevkou cenzorů, odkud ji vytahovali jen proto, aby z ní ustřihli kus na prachovku k oprašování propagandy, ale ona se nakonec — někdy dřív a někdy později — znovu vrátila do své původní podoby. Historie má ve zvyku měnit právě ty lidi, kteří si myslí, že sami mění historii. Historie má vždycky ve svém ošoupaném rukávě nějaký šikovný trik. Je už na světě dlouho a má své zkušenosti.
Takže teď se děje tohle:
Nešťastná rána Mortovy kosy rozdělila historii na dvě různé reality. Ve městě Sto Lat stále vládla mladičká královna Keli, samozřejmě s určitými obtížemi a za vydatné pomoci královského rozpoznávače, který byl zapsán na královskou výplatní listinu a zatížen povinností připomínat všem, že Keli existuje. Nicméně ve vzdálenějších zemích, například na druhé straně plání, v horách Beraní hlavy, kolem Kruhového oceánu a všude směrem k Okraji převládala původní realita a tam byla královna naprosto přesvědčivě mrtvá, kníže byl králem a svět klidně a pomalu pokračoval podle původního plánu.
6
Pozn. autora: Nejproslulejší milenci Zeměplochy byli bezpochyby Mellius a Gretelina, jejichž čistý, vášnivý a duše spalující románek by sežehl strany v knize historie, kdyby se nějakou nepochopitelnou hříčkou osudu nebyli narodili každý na jiném kontinentě, a navíc ještě dvě stě let od sebe. Naštěstí se nad nimi slitovali sami bohové a proměnili Mellia v žehlicí prkno[16] a Gretelinu v malé mosazné pachole na přivazování člunů.