Háček byl v tom, že obě ty reality byly pravdivé.
Zhruba dvacet mil od města se táhl jakýsi horizont historických událostí a zatím nebyl nijak zřetelný. To bylo tím, že — podívejte, nazveme to například rozdíl nevyrovnaných hladin historických tlaků — zatím nebyl příliš velký. Jenže postupně se zvětšoval. Venku na vlhkých zelných polích se začínal chvět vzduch a ozývalo se tiché syčení, asi jako když někdo smaží luční kobylky.
Lidé nemohou změnit historii, stejně jako ptáci nezmění oblohu, pouze se na ní na okamžik objeví. Kousek po kousku, naprosto nevyhnutelně, jako ledovec nebo začínající rýma, se historie stahovala kolem Sto Lat.
První, kdo si toho všiml, byl Mort.
Bylo to dlouhé odpoledne. Horolezec se držel na ledovém stupínku až do poslední chvíle a odsouzenec vynadal Mortovi do lokajů monarchie. Jenom ta stará paní, která ve věku 103 let tiše zesnula obklopena kruhem svých příbuzných, se na Morta usmála a řekla, že je nějaký bledý.
Ve chvíli, kdy se Truhlík unaveným klusem blížil ke Sto Latům, klesalo už plošské slunce pomalu k západu. Mort se podíval dolů a spatřil hranici reality. Stáčela se pod ním do velkého oblouku a podobala se slabé stříbřité mlze. Nevěděl, co to je, ale měl ošklivý pocit, že to s ním má něco společného.
Přitáhl opatrně otěže a kůň se začal pomalu snášet k zemi, na kterou dosedl jen několik metrů před stěnou světélkujícího vzduchu. Její pohyb byl o něco pomalejší než rychlost lidské chůze a se slabým sykotem se posunoval přes vlhké zelné pole a zamrzlé zavodňovací strouhy.
Byla chladná noc, taková, za jakých proti sobě bojují o nadvládu mlha a mráz a každý zvuk se v ní ztrácí. Truhlíkův dech tvořil v tichém vzduchu celá oblaka páry. Kůň slabě zaržál, skoro jakoby na omluvu, a zahrabal kopytem po zemi.
Mort se svezl ze sedla a přiblížil sek překážce. Stěna tiše popraskávala. Na jejím povrchu se objevovaly podivné tvary, měnily se, přesouvaly a pak zase mizely.
Po chvilce hledání našel hůl a opatrně ji prostrčil stěnou. Vznikly kolem ní podivné vlnky podobné kruhům na vodě, ty se pomalu šířily, až zmizely Mortovi z dohledu.
Nad hlavou mu něco zapleskalo a Mort zvedl hlavu. Byla to černá sova, která hlídkovala nad polem a pátrala po všem, co bylo malé a pištivé.
Sova narazila na stěnu, jiskřivá mlha se rozstříkla na všechny strany a na světlém povrchu zůstal temný otvor ve tvaru sovy, který se sice rychle zatáhl, ale obrysové vlnky tvary sovy rostly a posouvaly se, dokud se neslily s rozčeřeným povrchem.
Mort tou průsvitnou stěnou viděl a byl si naprosto jistý, že na druhé straně žádná sova nevyletěla. Ve chvíli, když se nad tím zamyslel a snažil se najít nějaké vysvětlení, ozvalo se další, téměř neslyšné šplouchnutí a o několik metrů dál se pták znovu objevil, klidný a nepoplašený, a hladkým letem zmizel v polích.
Mort se sebral a prošel bariérou, která, jak se ukázalo, žádnou bariérou ani nebyla. Zalechtalo ho to.
O chviličku později se ze stěny vynořil Truhlík, vystrašeně koulel očima a na kopytech mu plápolaly útržky styčné plochy. Vzepjal se, zatřásl hřívou jako pes, aby setřásl útržky stříbřité mlhy, a vyčítavě se na Morta podíval.
Mort ho vzal na udidlo, pohladil ho po čenichu a našel v kapse zvláště velký kousek cukru. Byl si jistý, že se tady děje něco důležitého, ale zatím nevěděl co.
Byla tady cesta, která vedla alejí vlhkých a pochmurných vrb. Mort znovu nasedl a pobídl Truhlíka do temnoty pod převislými větvemi stromů.
V dálce před sebou viděl světla Sto Helit, což vlastně nebylo nic jiného než menší městečko, a drobná záře, která už se skoro ztrácela z dohledu, muselo být Sto Lat. Toužebně se tím směrem zadíval.
Stěna mu dělala starosti. Viděl, jak se plíží po polích za alejí.
Už už se chystal, že zase pobídne Truhlíka do vzduchu, když těsně před sebou zahlédl světlo — teplé a vábivé. Šířilo se z oken velké budovy stojící kousek od cesty. To světlo bylo pravděpodobně samo o sobě veselé a vlídné, ale za daných okolností a s tím, jakou měl Mort náladu, na něj působilo jako magnet.
Když se přiblížil, zaslechl útržek písně a zahlédl několik lidí vyjít ven vejít dovnitř. Byl to hostinec a uvnitř si lidé užívali nebo se chovali tak, jak se chovají sedláci, kteří většinu času tráví ve společnosti zelných hlávek a pak si jdou vyhodit z kopýtka. Ve srovnání se zástupci čeledi Brassica oleracea[7] je velkou legrací prakticky cokoliv.
Byly tam prosté lidské bytosti a věnovaly se jednoduchým lidským činnostem — opíjely se a zapomínaly slova písní.
Mort nikdy nepocítil opravdový stesk po domově, možná proto, že se jeho myšlenky zabývaly spoustou jiných věcí. Ale teď ho zažil, poprvé za celou dobu — určitý druh touhy, ne po místě, ale po stavu mysli, touhu po tom být jen obyčejným člověkem s jednoduchými lidskými starostmi, jako jsou peníze, nemoci a ostatní lidé…
„Dám si hlt něčeho k pití,“ pomyslel si, „a možná že se budu cítit líp.“
Po straně hlavní budovy byla otevřená stáj a Mort odvedl Truhlíka do vlahé, koňmi nasáklé temnoty, která už ukrývala alespoň tři další koně. Když mu k nosu připevňoval vak se žrádlem, napadlo ho, jestli se Smrťův kůň cítí stejně jako ostatní koně, kteří měli očividně mnohem prozaičtější životní styl. V porovnání s nimi vypadal opravdu impozantně a ostatní koně ho také pozorně sledovali. Truhlík byl nějaký kůň — to dokazovaly mozoly na Mortových rukou, teď už hezky ztvrdlé — a v porovnání s ostatními vypadala ještě skutečnější než kdy jindy. Mnohem hmotnější. Mnohem koňštější. V maličko nadživotní velikosti.
Mort byl právě na počátku velmi důležité úvahy, životní úvahy, a je škoda, že ho od ní něco odvedlo. Přecházel šikmo dvůr a mířil k nízkým dveřím do budovy, když mu padl do očí vývěsní štít hospody. Umělec, který jej vytvořil, nebyl nijak zvlášť nadaný, ale nikdo si nemohl splést pyšnou křivku Keliiny brady a záplavu ohnivých vlasů, které dokreslovaly název hostince — U královniny hlavy.
Povzdechl si a otevřel dveře.
Shromážděná společnost přestala jako na povel mluvit a zírala na něj pohledy počestných venkovanů, které dávaly tušit, že za dvě pinty piva vás ochotně praští do hlavy lopatou a těla za úplňku zahrabou do kompostu.
Možná že by to stálo za to, abychom se na Morta podívali i my, protože se v průběhu několika posledních kapitol změnil. Tak například, zatímco bylo jeho tělo pořád ještě samá noha, samá ruka, přestěhovaly se mu klouby a údy na svá místa a už se zdaleka nepohyboval jako loutka na provázku. Kdysi vypadal, jako by neuměl vůbec nic, natož do pěti počítat, teď zase jako někdo, kdo toho zná až příliš mnoho. Jistý drobný rys kolem očí naznačoval, že viděl věci, které obyčejní lidé nikdy nespatří, nebo alespoň ne víckrát než jednou.
A něco na celém jeho vzezření naznačovalo přihlížejícím, že začít si s tímhle mladíkem nějakou nepříjemnost by bylo stejně chytré jako kopnout do vosího hnízda. Krátce a jasně řečeno, Mort už nevypadal jako něco, co do domu přitáhla kočka.